Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

Měla jsem pocit že mi nad hlavou bliká velký otazník s nápisem - WTF? Naštěstí se mi povedlo nějakým způsobem se uklidnit.

"Zkrátka a dobře něco potřebuješ a myslíš že ti na tyhle kecy skočím." ušklíbla jsem se. Takovejch už bylo.

"A nelez ke mě, dneska mám dobrou náladu ale příště ta rána opravdu padne." pravila jsem a nevěděla kam s očima.

Pritlačil som ju až k stene.
"Uvažuj, ako by som ťa asi tak chcel využiť? Nemám dôvod ti klamať."
Rukou som jej prešiel vo vlasoch a jemne pošepkal:
"Cítim z teba napätie, tak na chvíľu privri oči a dôveruj mi, áno?"

Magor. Prostě magor. A... a ještě ten trapas vidí sestra. Jestli si mám zachovat zbytek důstojnosti tak nemůžu jinak. I když na jednu stranu je to lákavé... Ne není! Dost!

Zatvářila jsem se pokud možno mile. Ruce jsem měla volně podél těla.

"Důvěřovat? Tobě? To je vtip?" zašeptala jsem a z celého těla uvolnila čakrové jehly.

Alespoň se naučí, že ani mě se nedá věřit. Spokojeně jsem se ušklíbla.

Našťastie som si tento postup rečítal, vďaka čomu som stačil uskočiť.
"Auvajs, to by bolelo." Oprášil som sa a zasmial.
"Videl som tvoje myšlienky, jasne a zreteľne."

"Alespoň víš, že ke mě nemáš lézt." ušklíbla jsem se podruhé.

"A přestaň mi civět do hlavy... nebo..." nedořekla jsem.

V duchu jsem začínala uvažovat nad různými yaoi roztomilostmi. Žádnej heterák tohle dlouho nesnese.

Představovala jsem si Tetsuyu jako typického uke.

Jednoducho som prestal čítať myšlienky a otočil sa na Shijin.
"Kroť si svoju sestru, začína z nej byť poriadny úchyl. Navyše by som jej rád pripomenul niečo, na čo v tomto krátkom rozhovore zabudla."
Začal som sa ponárať do zeme a naposledy som otočil pohľad k Mikomi.
"Tým myslím to, že sa mi chcela pomstiť." - PRESUN

Znovu jsem cítila vztek.

"Úchyl? To sedí, to opravdu sedí zrovna od tebe perverzáku!" zavrčela jsem podrážděně. Pak už ale zmizel, takže se mi celkem ulevilo.

Jednoho krásného dne ho stejně zabiju a dám si záležet aby to bylo trvale! Hm, ale co když byla pravda to co říkal? Konoha bez elektřiny jen kvůli mě?

Míchal se ve mně vztek, bezradnost, bezmoc a srdce jsem měla snad až v krku. Jsem zvyklá na ledacos, málokdy mě něco rozhodí, ale tohle přehnal.

Na sestru jsem se radši ani nepodívala a pomocí Shunshin no jutsu se probleskla někam pryč, kde mě nikdo neuvidí.

přesun.

He... Tiše jsem se ušklíbla.
To je hezké... To je moc hezké...
Po sestřině odchodu jsem začala cvičit tvarování chakry. Vrány, které teď kolem mne létaly mi značně zlepšily náladu. Pak se vypařily. Podle účinku na stromy kolem sídla to bylo jako Juuken. Juuken na dálku. Přesně.
Takže jsem měla pravdu...
Jen jsem trhla hlavou a vrátila se do předchozí nicneříkající nálady.
Jen jsem stála. Jakmile jsem se pohnula bylo to jen proto, že jsem potřebovala společnost. Odcházela jsem ze sídla a v hlavě mi pořád zněla ta nádherná slova.
Být prvotřídní je něco, o čem se musí přemýšlet. Mít sílu znamená izolovat se a stát se arogantním. I když ze začátku jsi jen chtěl naplnit svůj sen...

(Přesouvá se)

Posadila jsem se na terasu našeho domu a přitáhla si nohy k sobě. Dívala jsem se na potemnělou álej a očima zavadila o pár hrobů, mezi nimiž musel být i ten patřící Sayuri.

Zase jsem selhala. Další Hyuuga mi umřel přímo před očima.

Smutně jsem pozorovala hvězdy. Říká se, že člověk má myslet jen na to hezké. Ale když se ohlédnu za sebe, je můj život jedna katastrofa za druhou. Jediný smysl pro mě měl trénink a to že jsem zesílila. Ale s tímhle tělem a navíc nově získanou fóbií, je mi to všechno k ničemu.

Pomalu jsem se procházel částí Konohy, která byla vyhrazena pouze pro členy klanu Hyuuga. Těch pár, kteří byli buď na stráži nebo se procházeli na mě hleděli jako na zločince. Ostatně jako vždy, když jsem tu byl sám. A když mě viděli s Shijin.. to bylo jako kdyby mě už jenom těma bílýma očima chtěli zabít.
Přitrajdal jsem už skoro k domu Mikomi a Shijin. Vypadala špatně, psychicky na tom evidentně nebyla nejlíp. Kdybych tu byl dřív, tak se nikdy takhle nezhroutí, protože by to její tvrdohlavost nedovolila.
Posadil jsem se vedle ní a mlčel. Koukal jsem jejím směrem, na hvězdy a potom zase na tu jejich ulici.

Aniž bych se na Alliiho otočila řekla jsem něco trochu nesmyslného, abych pořád nemusela myslet na to, jak jsem na misi selhala. A taky na to ticho. Přišel sem aby jen tak mlčel? Jaký to má význam?

"Přišel jsi mě dát trest za nedodržení léčebného plánu viď." pravila jsem aniž bych se nějak zatvářila.

Hm... co tu vůbec chce?

"Je to tvůj život a tvoje tělo, jestli si ho chceš zničit a přestat poslouchat moje pokyny, tak klidně pokračuj. Ale potom za mnou nechoď, že jsi udělala chybu," zakroutil jsem hlavou a podíval se na ni. "Je zbytečné si ničit život... akorát o to déle se budeš uzdravovat. A taky, pokud se definitivně zničíš, nikdy se ti nevyplní tvůj sen."
Poslední slova už jsem řekl tišeji a chtěl pokračovat dál.

Lhostejně jsem pohodila vlasama.

"Pokud vím, tak jsi mi mise nezakazoval. A navíc, byla to pouze mise pátrací, nešla bych někam kde je nevyhnutelný boj." pravila jsem s ledovým klidem.

"Nějak pomoct přece můžu aniž bych se příliš unavila. Nečekáš přece že budu sedět doma na zadku a hekat že mě všechno bolí." zavrčela jsem trochu ostřejším tónem. Ještě mi připravte invalidní vozík a půjdu si rovnou vykopat hrob.

Ta holka je fakt nepoučitelná..
"Mise jsem ti nezakazoval, ale jasně jsem ti řekl, že se budeš šetřit!" přidal jsem na hlase a ruku semkl v pěst, "a tahle mise tě evidentně vyčerpala... minimálně psychicky."
Zvedl jsem se a ze shora na ni zhlížel. "A s tou drzostí bys mohla přestat! Nemám náladu se starat o holku, která ani neumí poznat, kdy je potřeba odpočinku. Ještě, když ví, že jde o její zdraví..."

Dívala jsem se na něj asi jako kdyby mi právě řekl, že je velikonoční zajíček a přitom byl oblečen v kostýmku Santa Klause.

"Nenapadlo mě, že to poznáš. Ale o moji psychiku si nedělej starost. Přežila jsem i horší věci." pousmála jsem se i když jsem si momentálně nemohla vzpomenout co horšího by to mohlo být.

"Být drzá, to je jediná možnost jak se vypořádat se situací, která je mi nepříjemná." pokrčím rameny. Co ho to najednou popadá. Nikdy se o mě nikdo nestaral a on si bude hrát na matku představenou nebo koho?

Znovu jsem nechápavě zavrtěl hlavou. Přežila horší věci? To, co se ti teď děje bych nezvládal ani já.
"Zítra se tu zastavím a... jestli budeš chtít, byl bych rád, kdybys mi i řekla, co se stalo. Teď už si ale jdi lehnout a myslím to vážně, prosím," už jsem mluvil normálně, jako vždy. Dveře byly odemčené, tak jsem je jen pootevřel a čekal, až vejde dovnitř.

Jen jsem pokývala hlavou na znamení souhlasu. Lámat hlavu si s tím budu až zítra.

"Dobře, jdu si lehnout. Dobrou noc... arigato za to všechno." dodala jsem polohlasem a zavřela za sebou dveře. Chvíli jsem jen tak stála a civěla do tmy. Nakonec jsem vyčerpaně padla do postele. Bylo toho na mě opravdu moc.

"Dobrou noc..Mikomi," rozloučil jsem se a s mírným, velice nepatrným úsměvem jsem odkráčel z ulic domů, rovnou spát.. Tak přece jenom v ní trocha slušnosti je.

.Přesun.

Jakmile jsem se probudila, uvařila jsem si pěkně silné kafe. Fungovala jsem v podstatě jako robot, který nemyslí, nemá vzpomínky a nic necítí. Kromě fyzické bolesti. Jen co jsem dopila kávu, zastavila jsem se před koupelnou a zaváhala. Sprchu opravdu potřebuju jenže...

Hm...

Vrátila jsem se do svého pokoje, kde jsem vyštrachala čisté oblečení s dlouhým rukávem. Povzdechla jsem si nad množstvím minisukní a jednu vybrala. Spolu s ní ovšem i legíny, abych neděsila okolí. Potmě jsem vešla do koupelny, sundala obvazy a osprchovala se. Kupodivu to bylo příjemné i když mě poté oblečení na holé kůži docela škrábalo. Na světlo jsem se odvážila jít až od hlavy k patě oblečená.

Tak to by bylo. Skvělý postup, budu ho uplatňovat častěji.

Poté jsem se učesala a zhltla malou svačinu. Odešla jsem pryč.

přesun.

Dalo by se říct, že situace se skoro opakovala. Opět jsem procházel ulicemi a všichni běloocí na mě zase podivně zírali, jako kdybych jim něco udělal.
Už mi to vážně začíná lézt na nervy.
Sedl jsem si před dům Shijin a Mikomi a vyčkával, jestli dnes přijde. Bavil jsem se pozorováním ptáků, kteří poletovali nad sídlem a tvořili různé formace, jako kdyby se chystali bombardovat celé tohle území.

Přemýšlela jsem o nesmrtelnosti chrousta a když jsem se blížila k našemu domu, povšimla jsem si, že tam sedí známá osoba. Ajéje. To si zase něco vyslechnu. Pomalým krokem jsem přišla až před něj.

"Zdravím. Opět podnikáš výlet na nepřátelské území?" zeptala jsem se a z vrchu si ho prohlížela.

"Snad jsem tu i chvíli bydlel, ale vlastně máš pravdu," hlavu jsem z oblohy lehce sklopil na Mikomi a celou si ji prohlédl.
"Jak vidím, ty jsi opět podnikala nějaký výlet. Doufám, že to tentokrát nebyla žádná mise.." u téhle dívky nikdy nikdo neví.

Přišla jsem ke dveřím našeho domu a pokynula Alliimu ať jde dál. Už je to dlouho co tu byl naposled. A všechno se za tu dobu obrátilo naruby.

"Dejme tomu že to byl ozdravný výlet na čerstvém vzduchu." pravila jsem a vešla dovnitř.

"A vida, tady visí ten plášť, tak si ho nezapomeň vzít." prohodila jsem cestou do obývacího pokoje.

Zvedl jsem se z terasy a pokračoval za Mikomi. "Dobře, věřím ti. Tohle máš povolený," nepatrně jsem se usmál. Můj zrak kroužil po domě, zaměřil se na plášť a hned zase na Mikomi. "Dobře, ale stejně si ho tu možná zapomenu. Většinou to, co mi někdo řekne, se uloží kdesi v hlavě, ale už se to nikdy nevynoří do centra myšlení."
Došel jsem až do pokoje. "Jsi tedy připravená na prohlídku?" dodal jsem s trošku zamyšleným pohledem na obývák.
Už je to vážně dlouhá doba.

Začala jsem se svlékat a snažila se moc neprohlížet. Mimoděk vzpomenu, jak děvčata na akademii řešily, že mají pihy, nebo trochu větší zadek. Vidět tohle, jsou rády za to co mají...

"S tou misí jsem opravdu nepočítala. Nemám v plánu se zabít. Ale chci co nejdřív začít alespoň zlehka trénovat." dodala jsem. Nesmím vyjít ze cviku, jinak budu svou použitelností konkurovat právě vylíhlému kuřeti.

"Uhm. Jinak tedy připravená." pravila jsem a sledovala náš koberec.