Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

"To na co myslíš, zatím vážně neplánujeme" ozval jsem se z pokoje, jako kdybych četl její myšlenky.
Potom jsem si lehl, přikryl se dekou a chystal se ke spánku.

"No dovol! Já na nic nemyslím. To je vidět na co myslíš... a nemysli si, že si myslím to co si myslíš, že si myslím." vychrlila jsem ze sebe a zavřela se ve svém pokoji dřív, než mi mohl znovu odpovědět nějakou... nemravnost. Rudá jsem byla až za ušima.

Jakmile Mikomi dořekla tu její slátaninu a bouchla dveřmi, začal jsem se hlasitě smát.
*Tak to by mě zajímalo, jestli je teď rudá*

Chvilku jsem rázovala po pokoji tam a zpátky až jsem se ráčila uklidnit. Posadila jsem se k oknu a sledovala noční oblohu.

Já to vážně nemám jednoduchý...

(luxusní výstup xD)

Od všeho jsem upustil a snažil se usnout.. téměř hned se mi to povedlo a spal jsem jako poleno. Možná jsem i trochu pochrupkával, ale snad ne tak, aby to slyšela Mikomi.

(hai xD)

Líně jsem se protáhla a odešla do koupelny. Opláchla jsem si obličej a vešla do obýváku. Musel být na mě vážně roztomilý pohled. Ještě jsem zůstala v noční košili a s vlasy rozčepýřenými. Máma kdysi říkala, že takhle vypadám jak Samara. Do nosu mě udeřila vůně mého oblíbeného čaje. Lesní směs!

Tázavě jsem se podívala na Shijin.

"Dobré ráno." zavrněla jsem z okna a okamžitě uhnula pohledem od dveří svého pokoje a snažila se, aby to vypadalo, že se dívám z okna. Mírně jsem zrudla.
Když jsem si všimla jejího pohledu na šálek čaje jen jsem kývla.
"Trefila jsem se?" zavrněla jsem, i když odpověď už jsem znala. Vždycky tenhle. Stejně jako já si vždycky dávám ten svůj.
"Mimochodem..." můj pohled se trochu změnil. "Kam zmizel ten kluk, co mluvil o tvém roztomilém senseiovi." Na slovo sensei jsem dala větší důraz a do celé věty vložila tolik ironie, kolik se jí tam jen vešlo, takže muselo být jasné, koho myslím.

"Chm... co je na něm dobrého?" odpověděla jsem, jak je mým zvykem už celá léta. S přimhouřenýma očima jsem se posadila na gauč a do rukou chytila svůj šálek s čajem.

"Dík za čaj. To je můj oblíbený." pravila jsem a začala popíjet.

Zbytek jsem poslouchala na půl ucha. Proto mě přišlo trochu divné, proč na slovo sensei dává takový důraz. A jako co je na něm roztomilého? A kdo o něm mluvil? Pak mi to konečně seplo...

"Eeh? Sensei? Já mám jen jednoho."

"Nemáš zač." odvětila jsem a já se znovu podívala ke dveřím mého pokoje, aniž bych si to uvědomila.

"Myslela jsem toho, který tě málem zabil." mávla jsem rukou.
Ne toho, kterého jsem viděla jednou v životě, ušklíbla jsem se v duchu.

Jaká ironie... jeden mi zachrání život, druhý mě málem zabije. Z extrému do extrému...

"Hmmm... já nevím... neřeším ho. To tenhle úlet budeme rozmazávat ještě hodně dlouho?" zavrčím, protože si nerada přiznávám, že jsem mohla být tenkrát docela dobře mrtvá. Kolikrát už proboha?

"Ani bych si na to nevzpomněla kdyby se neobjevil ten... Ehmmm... Tenshi." vzpomněla jsem si na jméno a přemýšlela.

"Nemyslím si ale, že by Takerua dokázal zabít. To už bysme to spíš svedli my dvě." Ušklíbla jsem se a bylo znát, jak moc to nemyslím vážně. Ani jedna z nás by proti němu neměla šanci.

"To jo no. A hned potom bychom mohly nakopat zadek celé Akatsuki." řeknu tónem, ze kterého ironie přímo odkapává po litrech.

"Tenshi... Jestli bude posedlý pomstou, tak s ním nebude k vydržení. Přeskočí mu z toho." zamyslím se nad těmi slovy. Stačilo fakt málo a byla jsem na tom stejně...

Jen jsem přikývla a poznámku o Akatsuki raději nevnímala.
"Až mu Hokage přidělí senseie, tak nebude mít čas na to myslet."
Ušklíbnu se. "Tedy pokud ho uvidí vícekrát než já toho našeho."

"Proč mám pocit, že jsem ho vlastně už pěknou dobu neviděla v sídle?" dojde mi najednou ta skutečnost.
"Nějak pomalu mi docházejí jasné věci." zavrním omluvně a pokrčím rameny.
Ale ne... Hyuugové vždycky bydleli pohromadě. Je nemožné, aby se odstěhoval.

"Mnooo právě." začnu se pochechtávat. Doufám, že Tenshiho sensei pěkně zaměstná. Ovšem jelikož je trochu jako já, žádný trénink mu nebude dost...

"Uhm. V sídle? Já nevím, taky tu poslední dobou netrávím moc času. I když je možné, že bych ho už ani nepoznala." začnu se smát, zatím co o tom přemýšlím.

"To říká ta pravá." ušklíbnu se. "Já ho viděla jednou v životě."
Na chvíli zavřu oči a zamyslím se.
"Ostatní trénují na zkoušky s mistry a my dostali akorát svitky a učit se musíme samy." zavrním a podívám se zase z okna. Sídlo se probouzí, ale přece jen je dnes až podezřelý klid.

Na tváři se mi objeví úsměv. Takový ten vědoucí, ale snažím se nedat to na sobě příliš znát.

"No. Možná jsi o nic nepřišla. Pamatuju si, že když mě učil 32 úderů, rýpnul si do mě, že můj bojový postoj není zdaleka tak stylový jako jeho." trochu zčervenám když si na to vzpomenu.

"Prostě poznal, že má talentované a geniální žáky. A že to zvládnem samy. Vždyť jako jediní genini už umíme všechno důležité. Ostatní se ještě učí chodit po vodě." ušklíbnu se.

"Já neříkám, že mi to zčásti nevyhovuje." ušklíbnu se. "Sotva by mě s Byakuuganem nechal trénovat s vránami."

Povzdechnu a upiju ze svého šálku čaje.
"Dneska je tu prázdno." zamumlám s povzdechem a očima upřenýma ven.

"Kdyby viděl ty tvoje vrány, tak ho asi trefí." začnu se chechtat té představě.

"Náhodou, chuuninské písemné se nám povedly líp než jsem čekala. Takže teď ještě předvedeme parádní boje. Bude zírat jak vyoraná myš." ušklíbnu se.

S poznámkou o prázdnu tiše souhlasím. Ale vlastně jsem si na to už zvykla. Na samotu, na klid, na ticho. Je to stav, který mi vyhovuje.

V očích mi zajiskří.
"Stálo by za to to zkusit..." V duchu si představuju ten překvapený pohled a rozesměju se.
"Nečekala bych, že se to tak povede..." připomenu si zkoušky a ušklíbnu se. Nemám tušení, jak jsem to dokázala udělat.

Oči sklopím ke svému šálku čaje.

"Třeba budeš mít příležitost to vyzkoušet." a doufám, že u toho budu. Už jsem se dlouho nezasmála.

"Popravdě jsem si myslela, že jen tak tak prolezu. Kdybych prolítla tak tu ostudu nepřežiju. No, pořád můžu zvorat boje takže..." ani nedokončím myšlenku. Nevím jestli ode mě někdo něco očekává. Konec konců jsem blbý genin. Ale nechci zklamat.

"Jestli ty nedokážeš postoupit, tak já ani nemám důvod to zkoušet." rozesměju se při vzpomínce na náš minulý zápas.

"Mimochodem, co se stalo, když jsem včera usnula?" zeptám se a odložím šálek čaje na parapet.

"Co to povídáš. Ještě mě třeba překonáš." zavrtím hlavou.

"Včera? Vůbec nic. Jen se ti do pokoje zase navezl Allii." protočím oči v sloup.

Chvíli mi cukají koutky, když slyším tón, jakým to říká a pak se rozesměju.
"Říkáš to, jako kdyby to bylo něco špatného." ušklíbla jsem se a snažila se nevnímat, jak jsem zrudla.

"Jo... A už vím čím." sarkasticky se ušklíbnu. "Naučím se ještě jednu techniku s vránami..."

Uhnu pohledem kamsi stranou a sleduju koberec.

"Uhm.. jistě že to není nic špatného. Jenom nejsme hotel." v duchu jsem křičela že chci mít svůj klid, že chci jít do koupelny nevystresovaná tím, že uvidím něco co nechci. Uvnitř jsem řvala, že miluju své soukromí.

"Ostatně Konoha 14 je pořád volná." pravím a na stůl položím klíč. Chvilku váhám, zda jsem to neměla udělat obráceně. Sebe uklidit do toho domu a sestru tu nechat samotnou, ať si tu ubytuje třeba pět lidí naráz.