Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

"Uznávám, že někteří šermíři jsou celkem rajcovní..." zamyslela jsem se při popíjení čaje. Zadívala jsem se na jizvu na své levé ruce.

"Jednou jsem měla tu čest se stovkou katan. Můžu být ráda, že mi zůstala jen tahle jizva. Ta katana vedla skrz moji dlaň." zasmála jsem se.

"Pořád chceš vidět někoho s katanou?"

Zarazila jsem se.
"Ne děkuju. Až dokončím to Jutsu, podívám se do zrcadla a bude mi to stačit."

"Ale mise by se šikla, i kdyby měla být proti někomu s katanou..." Nemůžu si pomoct...

"Vydrž s tou misí. Nespěchej. Dokonči si to jutsu ať máš co v praxi vyzkoušet." usmála jsem se a chroupala jednu sušenku.

Nebojí se ani když jsem jí povídala svoje zážitky s katanou. No nazdar. V tomhle bude po mě.

Jen jsem přikývla a líně se opřela o gauč.
Během chvíle se mi zavřeli oči a já se konečně propadla do sladkého zapomnění. A těsně před tím, než jsem usnula, jsem zadoufala, že budu spát dlouho...

Ještě štěstí že usnula. Spánek je milosrdný. Podepřela jsem jí hlavu polštářem a přikryla ji dekou. Z rukou jsem jí odebrala hrneček a nedojedenou sušenku.

"Dobrou noc." zašeptala jsem a měla co dělat abych nedala šanci projevit svým emocím. Chudák holka.

Posadila jsem se naproti ní do křesla a brzy mi v hlavě nezůstala ani jedna jediná myšlenka.

Zívla jsem, tiše mlaskla a snažila se nemyslet, přičemž jsem šla prošmejdit kuchyň. Dělat snídani? Ani mne nehne. Dvakrát jsem to udělala a co? Nic.

Našla jsem sušenky, které jsme včera nedojedli a donesla je na stůl.
Hned potom jsem zaběhla do koupelny a několik minut s kritickým výrazem sledovala svůj obličej a přemýšlela. Když bylo po hygieně, ještě jsem tam chvíli zůstala a to "zírání" zopakovala. Povzdechla jsem.
O kolik lepší je než já? Nesnáším tyhle myšlenky! Tak proč se jich nemůžu zbavit?
Moc dobře jsem věděla, že to je zbytečné, ale nemohla jsem si pomoct.
Tak se zase přemoct a dávat pozor na své chování. Žádná histerie...

Sedla jsem si, udělala Mikomi ovocný čaj a sobě tentokrát kapučíno.
Vypadá to, že tohle teď budu pít místo čaje. Není nad kofein...
Vzala jsem si do ruky pár sušenek a snažila se uklidnit srdce, které se zase rozběhlo jako splašené. Zakázala jsem si myslet na včerejšek a ve volné ruce jsem začala tvarovat chakru do podoby vrány.

Ráno jsem se probudila v tom křesle ve kterém jsem seděla večer. Nevnímala jsem uvařený čaj, neměla jsem náladu něco říkat. Šla jsem si do koupelny umýt obličej a vyrazila ven.

Šla jsem pomalu, nebylo kam spěchat. Nechtělo se mi jít až do květinářství, a tak jsem posbírala pár květin co mi padlo do oka cestou. Za chvíli jsem stála u náhrobku Sayuri a květiny jí položila na hrob. Sepjala jsem ruce jako bych se chtěla modlit ale místo toho jsem vytvořila čakrovou síť. Ne nepodobnou té, kterou ovládala ona.

"Díky Sayuri." usmála jsem se. Kdyby jen tušila že jeden z jejích vrahů patřil mezi mé nejlepší kamarády. Ta ironie...

"Tak ako?" Ozvalo sa z náhrobku nachádzajúceho sa za Mikomi. Vytŕčala z neho moja známa tvár.
"Stala si sa už super silnou kunoichi?"

Překvapeně jsem sebou cukla a síť se rozplynula. Kdybych neměla v krku knedlík asi bych i vykřikla. Otočila jsem se za sebe a divně se zatvářila.

"Blbý nápad na takové srandičky na hřbitově, nezdá se ti?" řekla jsem odměřeným tónem.

Mám mu to za Sayuri naúčtovat hned a nebo si počkat i na úroky?

S úsmevom na tvári som jej hľadel do očí.
"Čo tak mi to naúčtovať hneď? Aspoň bude väčšia sranda."

Trhla jsem s sebou.
To se mi podařilo tak zabrat do tvarování chakry, že jsem si nevšimla jak nee-san odešla?
Vstala jsem a vyhlédla z okna.
Spatřila jsem ji stát u náhrobku Sayuri ještě s někým. Pomalu jsem zamířila k nim a podezíravě cizince sledovala s aktivovaným Byakuuganem.

Je vážně otravnej... Včetně toho čtení myšlenek. Mírně jsem se pousmála.

"Neříkej dvakrát. Do silné kunoichi mám ještě daleko, ale na tebe možná stačím." usmívala jsem se i když jsem byla nejistá. Nemám vůbec páru co ten cvok dokáže.

"Moment... Samata mi říkal že jsi po smrti..." najednou mi to došlo a já si ho začnu zkoumavě prohlížet, zda to není duch.

"Umrel som už niekoľkokrát, to je pravda."
Súhlasne som prikývol.
"Ak ma chceš napadnúť, pokojne poď na to."

Proč si tak koleduje?

"Má to vůbec nějaký smysl? Pětkrát tě zabiju a pětkrát vstaneš z mrtvých." povzdechnu si rezignovaně.

"Ale jestli o to vážně tak moc stojíš..." pokrčím rameny a znovu se zadívám na hrob Sayuri.

Ty pomsty mi nějak nejdou... vždycky akorát všechno zvorám.

Došla jsem k nim.
Ak ma chceš napadnúť? Co se to děje?
Jen jsem kývla na pozdrav.
"Děje se něco nebo se jen procházíte kolem našeho sídla?"
Na slovo našeho jsem dala zvláštní důraz.

"Ty ma asi naozaj poznáš iba ako informátora a majiteľa hostinca, však? Tak mi teda dovoľ niečo ti povedať. Vďaka mne máte v konohe elektrinu."
Doskočil som na zem, pohladil náhrobok Sayuri a prehovoril k Shijin.
"Sayuri bola moja dobrá kamarátka, musel som ju ísť pozrieť, akurát som zabudol klopať."

"Neboj Shijin. Nic se neděje." pousmála jsem se směrem k ní.

"Hm... takže majitel elektrárny? Obyčejná funkce na jejíž místo může být dosazen někdo jiný." vyloudila jsem milý úsměv. Sakra nemůžu před Shijin vést takové řeči.

Jo kamarádka, to ti tak žeru. Nesnáším tě, nesnáším tě, nesnáším tě.

Bylo to poněkud divné komunikovat prostřednictvím myšlenek a přitom se usmívat jakoby nic.

Ušklíbla jsem se a divila se, že ho stráže pustili dovnitř.
Nějak nevím, co si myslet... A navíc se nechovám jako normálně. Od včerejška... Elektřinu, majitel hostince?
Zavrtěla jsem smířeně hlavou.
"Já už vážně nevím, co si mám myslet..."

Začínám na něj mít alergii čím dál větší.

"Jinými slovy, jsi spasitel světa, veškeré důležité společnosti patří tobě, nikdo jiný tě nedokáže nahradit, jsi nepostradatelný a když tě zabiju svět skončí." stále jsem se usmívala a hlas byl plný sarkasmu.

"A teď tu o Červené Karkulce." dodala jsem už s klidnějším výrazem.

Zvedla jsem jedno obočí a znovu zavrtěla hlavou.
Zase se zjevně dostávám do flegmatické nálady.
"Hmm... Nikdo není nesmrtelný. Květina vyroste, vykvete a uvadne..."
Škoda, zrovna jsem dostala chuť zabíjet. Teším se na dnešní misi, alespoň si budu moct vybít vztek, i když to není zrovna nejlepší společník."

"Bohužiaľ mi všetky nepatria, zatiaľ nie. Ale máš pravdu, plno ľudí o sebe hlása, že sú bohovia tohoto sveta, no všetci sú na omyle. To ja som nenahraditeľným bohom tohoto sveta, môžem si robiť čokoľvek a kdekoľvek, ani škandály celosvetového rozsahu moju scetovú moc neovplyvnia."
Podišiel som k Mikomi a rukou jej prešiel po brade.
"Musím uznať, že si deň čo deň krajšia a krajšia. Nechcela by si ísť na misiu so mnou?"

Začalo mi tikat v oku a cítila jsem že jsem zrudla snad nejrychleji ve svém dosavadním životě. Rychle jsem udělala pár kroků dozadu a zírala na něj s vytřeštěnýma očima.

"Co... co blbneš? Nějakej drzej!" řekla jsem zvýšeným hlasem.

Naštěstí jsem měla v hlavě vymeteno od všech myšlenek...

Zalapala jsem po dechu a divila se, že ještě není mrtvý.
Heh, tak to se mu povedlo... Sledovala jsem Mikomi se svým flegmatickým chováním. Jo... Myslím, že to tak bude... Bude ho nenávidět do konce života.

Prekvapilo ma, že som nedostal ranu. Opäť som sa sústredil na jej oči a približoval sa.
"Jediné, čo je tu skutočne drzé, je tvoja spaľujúca krása, ktorá mi nedáva inú možnosť, než sa podobným spôsobom ponižovať iba preto, aby som získal tvoju priazeň."