Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

Prohlédl jsem si ji a lehce zrudnul. Sice jsem doktor, ale tohle ji i na mě moc. Ona to evidentně vůbec neřeší.
Ukázal jsem na gauč. "Nejsou to zrovna ideální podmínky," řekl jsem si pro sebe, "ale pustit se do toho musíme."
Sundal jsem si plášť a čekal, až se položí na pohovku.

Přikývla jsem a lehla si na gauč. Bylo mi tu líp. Doma je doma. A nemusím se dívat na ty příšerný přístroje na mučení pacientů.

"Není to přece jen trochu lepší?" zeptala jsem se zatím co jsem ležela a dívala se do stropu. V duchu jsem uvažovala nad tím, co všechno se mi ještě stane.

Mlčky jsem začal s prohlídkou. Na první pohled to vypadá dobře.
"Aspoň, že se tu cítíš lépe a nemusíš mě brát jako maniaka v bílém plášti," pousmál jsem se a s klidem pokračoval. Ruce jí přejížděli po těle, vyzařovala z nich modrozelená chakra, která hojila kůži.
"Víš, teď už můžu s klidem říci, že když vydržíš aspoň pár dní bez misí. Maximálně lehký trénink, zůstanou ti jen malé nepatrné jizvy," naprosto upřímně jsem se jí podíval do očí a rozzářil se.

"Pokud tě to uklidní, beru tě jako menšího maniaka v bílém plášti. Ostatním doktorům nevěřím ani co se modlí." pravila jsem a nechala se léčit. Když jsem slyšela jeho povzbudivá slova, nedůvěřivě jsem se na něj zadívala.

"Jenom malé jizvy? Hmm... zní to skvěle. Dokud neuvidím, tak asi neuvěřím. Pořád si nějak odmítám připustit co se stalo." pousmála jsem se.

"Tak to mě vážně těší," uchechtl jsem se. Obrátil jsem se k plášti a vytáhl olejíček. Začal jsem potírat místa, kde byla Mikomi nejvíce zraněná.
"Já se divím, že se divíš ty. Kdyby se na tvém těle nehojily jizvy dobře, tak bych se tady dnes ani nemusel o nic snažit, po tvých zážitcích," na tváři jsem měl stále veliký úsměv.

Trochu jsem se vzepřela a opřela o lokty.

"Co kdybys mi prostě nedokázal říct pravdu a krmil mě tady falešnými nadějemi, ze strachu, že bych dostala hysterický záchvat, pokud bych se dozvěděla jak to ve skutečnosti je? Není to docela logická možnost?" naklonila jsem trochu hlavu, ale bylo mi celkem fuk která z těch dvou variant je správná. V obou případech se mi snaží pomoct.

Prohlížel jsem si její výraz.
"Ano.. to máš pravdu, že spousta lidí by takhle klamala. Ale k pacientům se já snažím být upřímný a nic jim nenalhávám. I když ty pro mě nejsi jen pacient."
Léčení už bylo u konce. "Tak to bude asi všechno."

Postavila jsem se a začala se oblékat. Upřímný k pacientům? Myslím že o tomhle jsem slyšela už hodně vtipů. Proč ne... černý humor během práce neuškodí. Zapla jsem poslední knoflík.

"Arigato, za to všechno. Doufám, že jsem tě moc neunavila." řekla jsem a odešla do kuchyně. Pohyby už mě bolely zase o poznání méně a kůže nebyla tak nepříjemně napjatá.

"Hmm... udělám ti aspoň čaj ne? I když... nevím jaký máš rád... černý... došel." zamumlala jsem neurčitě, protože jsem si vzpomněla na jistý incident s tím čajem...

Vstal jsem od ní, chvíli pozoroval její oblékání. Proč taky ne. Pak jsem se usadil do křesla.
"Ne, vážně ne. Dělám to rád a pro tebe to dělat je skoro jako povinnost. A ano, čaj bych si dal prosím něco vyber!" zvolal jsem, když už byla v kuchyni.

Povinnost? Proč? Mohla jsem jít k jakémukoli jinému lékaři... prostě seděl v tom kanclu... Že by osud? Zatřepala jsem hlavou. O osudu už někdo něco říkal, jen nemám páru kdo.

Probírala jsem se krabičkami s čaji a citrónový jsem rovnou zahodila. Bůhví proč to mám spojené s kyselým výrazem ve tváři. Hmm... co tu máme dál... žaludeční čaj, střevní... no to je dobré pokud chceme průjem, to asi ne... Zbytek jsem probírala spíš podle vůně. Zelený čaj ovoněný mátou. Ten mě zaujal. Nebyl příliš aromatický, tak akorát. Sobě jsem uvařila pořádné kafe. Hrníčky jsem odnesla zpět do obýváku a ten s čajem postavila před Alliiho.

"Tady ho máš. Na vlastní nebezpečí. Snad to není ten podporující zažívání." sladce jsem se usmála a napila se kávy. Posadila jsem se do křesla.

Než to vše Mikomi přinesla rozhlížel jsem se po obýváku a přemýšlel o nějaké změně. Žádnou se mi nalézt nepodařilo, pořád to tu bylo stejné.
"Arigato," usmál jsem se jako obvykle, když mi podala hrnek s čajem. Přivoněl jsem a usrkl z něj. Potichu jsem sykl, protože byl ještě horký. Kso.. Tohle nesnáším!
"Teď jsem si vzpomněl na ten incident u stánku s párky v rohlíku," musel jsem se zasmát, protože mě vážně nenapadlo, že dva dny na to ji budu léčit z popálenin.

Pokračovala jsem v popíjení kávy. Oči upřené do obsahu hrnku.

"Zvláštní, proč sis na to tak vzpomněl? Mimochodem co tvář? Bolela?" optala jsem se se svým typicky neutrálním výrazem. Kdybych se usmála, vypadala bych jako sadista, kdybych vypadala příliš vážně, měl by pocit, že si dělám starosti.

Jaká ironie... já ho mlátím, on mě léčí. Tomu se říká dělba práce.

Sledoval jsem její zamyšlený pohled, upřený na hrnek a kávu v něm.
"Ani nevím, prostě mě to napadlo. Nevím, o čem se my dva můžeme bavit. Chvíli, pak už jsem ji necítil," dodal jsem se špetkou vtipu.

Jo... o čem se my dva můžeme bavit. To je fakt přesné.

"Vypadá to, že musím ještě hodně trénovat." usmála jsem se až nezvykle mile, což v kontrastu s těmi slovy působilo podivně.

"My dva moc společných témat nemáme. Z pochopitelných důvodů. Kdybych chtěla konverzovat tak se zeptám třeba... Jak se má Yoko?" zatvářila jsem se naprosto nezáludně a dopila kávu. Hrnek jsem odložila na stůj a relaxovala.

Podíval jsem se na ni výrazem, jestli to přepískneš, tak se nemusíš starat o následky z tréninku, protože tě já osobně zabiju. Ano, přesně takhle můj výraz vypadal. Následně jsem se nevině usmál. "Bohužel. Yoko se má asi dobře, je v Suně. Doma, kde to má ráda. Dlouho jsem o ní neslyšel."
Skončil jsem takhle, protože moje nálada nebyla zrovna ,,přepnuta" na hádku, kde bych se nesmyslně ospravedlňoval a Mikomi by si nakonec stejně prosadila své.
"Co ty a kluci?" za hrníčkem jsem se ušklíbl. Čekám úchylárnu, určitě něco takového zažila. Poznám jí to na očích.

Tak neslyšel... tak bohužel.. zajímavé... velmi zajímavé.

"Hmm... co to bylo za výraz?" zvedla jsem tázavě obočí. On si snad začíná dovolovat? Asi bych ho měla zase trochu zpacifikovat. Ale dnes už jsem na to příliš unavená.

"Kluci... nevím jak to myslíš. Asi chceš odvést pozornost od tématu. Pravda je, že mezi nimi mám pár přátel." dodala jsem neurčitě, opřela se o křeslo a zavřela oči.

"Většinou jsou tupější než holky..." zamumlala jsem neurčitě.

Bohužel nemáme
"Ten výraz znamenal, že s tréninkem to vážně nemáš přehánět. I když o tom sis už hodně vyslechla včera," vážně mi pije krev, "ještě, že mě Tsunade-sama naučila nejen technikám." tiše jsem si pro sebe dodal a prokřupal ruce, hned potom, co jsem položil prázdný hrnek na stůl.
"Aha. Tak to jo..."
Jak z ní dostat tu úchylnou část. Slyšel jsem něco o technice, jak to jen bylo. Už vím, Sexy Boy on Boy technique. To se naučím a jednou ji s tím překvapím, vsadím se, že to zapůsobí a ani nebudu muset použít fyzickou sílu... i když to by taky neuškodilo, ale to až na tom bude lépe. probral jsem se z dlouhého zamyšlení a zlomyslně se usmíval. Cukl jsem hlavou a odvrátil pohled zpět na Mikomi.
Teď mě ale štve ta chvíle ticha.

Allii cosi mlel, ale jeho "moudra" jsem slyšela jakoby z dálky. Nerozeznávala jsem jednotlivá slova a už vůbec jejich význam. Všechno kolem černalo a za chvíli už jsem upadla do sladkého a bezstarostného spánku.

"Zřejmě jsem byl v těch myšlenkách zabředlý až moc dlouho... *zííívv*" svalil jsem se na pohovku a usnul stejně sladce, jako Mikomi. ^^

Vytahovala jsem z tašky klíče, když jsem si všimla, že jsou pootevřené dveře.
Co to? Zamračila jsem se a otevřela. Vzápětí mi klíče vypadly z rukou a já se roztřásla. Tak tohle je příliš...

Lomcoval mnou šílený vztek. Nejdřív ty dva vidím u něj a teď je najdu tady? A to má být vtipné? To mám říct prostě "Ahoj" a nechta to bý?
Z očí mi zbyly jen úzké štěrbinky, ruce jsem stiskla v pěst.
Pak jsem je úplně zavřela, sklonila se pro klíče a zabouchla za sebou dveře v koupelně, kde jsem se sesunula na zem a prudce dýchala.
Ironické. Bože...

Když jsem vyšla byla jsem perfektně upravená.
Tentokrát jsem si dala záležet. Dokonce jsem si upravila i řasy. Zvýraznila oči tak, abych vypadala dospěleji a hlavně nebezpečněji. Takový jsem totiž měla výraz.
S kamennou tváří a kunaiem schovaným v rukávu jsem sebrala dva hrníčky.
Všimla jsem si, že v tom po čaji ještě trochu zbylo a na mé tváři se na malou chvilku objevil úsměv. Chmm... To bude ono.

Probírala jsem se krabičkami s čajem.
Střevní? Ano... Přesně ten jsem hledala.
Vzala jsem krabičku s citronovým a oba promíchala. Uvidíme, jestli mám talent na dostupné jedy. Otrávit ho nechci, ale tomuhle neodolám. Bude mu pěkně špatně... Nu co, nemá se tahat s mojí sestrou. Teď už vím, proč se na mě stráže dívali tak soucitně, když jsem přicházela...
Čaj měl tak úžasnou vůni, až jsem na něj dostala chuť. Byla příjemná, citronová a cítit bylinkami z toho dryáku, který jsem původně chtěla připravit samotný. Ale na to by mi neskočil.

Pak jsem udělala Mikomi kafe a sobě kapučíno.
Neosladila jsem ho. Tentokrát ne.
Když jsem se vracela k nim, hlasitě jsem bouchla dveřmi, abych je vzbudila.
Před nee-san jsem postavila její šálek a k Alliimu ten s "citronovým" čajem.
Kamenný výraz v mé tváři nic neprozrazoval.
"Doufám, že máš rád citronový. " zavrněla jsem jemně tónem, kterým na mě mluvívali dospělý, když jsem byla malá a něco nepochopila.

Probral jsem se, zamrkal očima a než jsem si uvědomil, kde jsem, úplně mě probral hlas Shijin. Cukl jsem sebou a vstal... Musel jsem tu usnout, tak přesně tohle jsem vážně nechtěl. Nevěděl jsem, co říct. Nenapadlo mě, že by si to Shijin mohla vyložit špatně.
"Ehm.. ahoj," pozdravil jsem a ještě se stále vzpamatovával z rychlého probuzení. "Citronový? Ale jo..." dodal jsem s neutrálním výrazem. Popravdě bych si tenhle čaj nikdy nevybral, ale že je to Shijin.

Sladce jsem se usmála.
"Výborně." zavrněla jsem neutrálním hlasema a posadila jsem se na parapet, přičemž jsem se napila ze svého šálku s kapučínem. Tohle miluju... Jak uklidňující...
Hlavou mi běžela spousta myšlenek, které jsem na sobě nechtěla dát znát a nedala.
Na jednu stranu bych to neměla dělat. Mikomi tu vůni pozná, až se vzbudí. Obě víme, jak po tomhle čaji otec nemohl dlouho spát a my celou noc také ne, jak tu pochodoval sem a tam. Zato máma z toho měla ohromnou radost. Asi jsem opravdu po ní... Ale...

"A jak jste se s Mikomi měli?" zeptala jsem se tím samým tónem, co předtím.
"Myslím po tom, co se vrátila z mise." Následoval další zářivý úsměv, se kterým jasně kontrastoval můj pohled. Ani z toho se ale nedalo číst.

Divil jsem se jejím šťastným výrazům. Zřejmě se z toho dostala rychleji, než jsem já čekal.
"Děkuju," vzal jsem čaj ze stolu a pomalu ho začal pít. "No vlastně..." podíval jsem se na ještě spící Mikomi, "jsi její sestra, tak bys to měla vědět, i když si přála, abych mlčel."
Čaj jsem už měl skoro dopitý a položil ho na stolek. "Ta mise nedopadla zrovna dobře, Mikomi hodně zranili. Přišla do Hokageho kanceláře, když jsem zastupoval Assasina. Jakmile jsem viděl ty hrůzné popáleniny, musel jsem s tím něco udělat. Takže jsem teď dva dny vůbec nespal, protože jsem ji léčil a snažil se snížit riziko vzniku jizev."
Jakmile jsem domluvil, zhluboka se nadechl, znovu jsem se podíval na Mikomi s trochu zamyšleným výrazem. Ještě, že už na tom je lépe.

Zatvářila jsem se značně zmateně.
Počkat, počkat... On ji léčil? Takže.... Ehmm... Shijin, ty Baka! Baka, baka, baka!
Můj zmatený výraz se okamžitě vrátil do předchozí kaměnné podoby.
No to jsem tomu dala...
Počkat, ten čaj! Ksó...
Beze slova jsem mu šálek vytrhla a zaběhla do kuchyně.
Prohlížela jsem poličku a mezitím zbytek čaje vylila. Povzdechla jsem.
Jo a takhle to dopadne vždycky.
Konečně jsem našla krabičku, kterou jsem hledala. Vyndala jsem z ní jeden prášek a pak vytáhla jeden z máminých ovocných čajů a připravila ho.
To jsem mu donesla i s práškem.
Teď napravit, co se dá...

"Arigato za Mikomi a... Ehmm... Tohle bys měl spolknout pokud nechceš zítřek strávit zvracením, bolestmi břicha a jistými dalšími potíži."
V té chvíli jsem k nepoznání zrudla.
"Totiž... Když se Mikomi vrátila, slyšela jsem, jak na tom je od stráží. Tak jsem se z jednoho stromu podívala tam, kam měla jít, našla ji u tebe a s Byakuuganem... Ono to vypadalo jako když..." Výmluvně jsem pokrčila rameny.

Prvně jsem se podivil, "co to?" zaběhla do kuchyně a já stále nic nechápal.
V hlavě mi to nějak sepnulo. "Ach.." *facepalm* "Víš, ani se ti nedivím, věřím, že tě to mohlo zmást. Nevýhoda byakuganu..."
Vzal jsem si od ní prášek a hodil ho do sebe. "No, nevím. Ale jestli to byl střevní čaj, tak už mi nějaký prášek od utrpení nepomůže, maximálně to zmírní následky."
Začal jsem se smát, protože mi tahle situace přišla vážně komická.