Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

Pohrávala jsem si s myšlenkou říct ´Hai, sensei´ale raději jsem se rozhodla neprovokovat.
"Hai. Příště, až uvidíme ducha, nebudeme si ho všímat." neodolala jsem.

Pak jsem se ale raději vytratila o hodný kus dál.
V něčem má Mikomi pravdu... Donuťte mě pár dní nespat a uvidíte, jak se mnou nebude k vydržení. Čím jsem starší, tím víc se podobám mámě... Popadla jsem jeden z prázdných pytlů a znovu zamířila k troskám našeho domu.

Líně jsem se protáhla a zívla.
Oči mi spokojeně zářily. Bylo to prozatím jen provizorní, ale cítila jsem se ten pocit, který vám vnikne do hlavy, když se po těžkém dni konečně vrátíte domů.
A já se vrátila... A vytratila.
Jakmile jsem provedla hygienu, okamžitě jsem zmizela ze sídla.

(Přesouvá se)

Vešla jsem do našeho domu a byla radostí bez sebe, že nábytek je v celku. Buď opravený, nebo nahrazen nějakým novým. Celý dům byl obložen dřevem. Krásně to tu vonělo. Uložila jsem Shijin do postele, byla z toho tréninku pěkně vyčerpaná. Šla jsem si tedy lehnout do své postele. Konečně vlastní voňavé postele!

Napřed jsem se však omyla v koupelně krásně studenou vodou a vzala si čisté oblečení. Za chvíli jsem už spokojeně podřimovala.

Probrala jsem se, protáhla a rozhodla se navečer trochu projít. Potřebuju si pročistit hlavu a popřemýšlet nad tím soubojem s Naomi.

Určitě jsem mohla spoustu věcí udělat líp...

Učesala jsem se a vyrazila ven.

přesun.

Volným krokem jsem přicházela ke svému domu. Nad hlavou zakroužil můj ochočený havran Edgar. Přistál mi na rameni a vyškemral si sušenku. Míjela jsem nově postavené domy a na některých visely černé prapory.

Jak já tohle nesnáším...

Za chvíli za mnou zaklaply dveře mého domu a já padla rovnou do postele. Usnula jsem a ráno jsem byla ráda, že si nepamatuju své sny.

Ráno jsem se probudila s divným pocitem. Celý den jsem měla o čem přemýšlet. Od té doby co jsem opustila Akademii jsem toho zažila hodně. Až příliš. Sice jsem mohla být pro svou vesnici užitečná a už jsem nebyla jen zátěž, která potřebuje zachraňovat, ale pořád mi to není dost. Kdybych byla silnější, mohla jsem toho udělat víc.

Je vůbec v téhle vesnici někdo, kdo takhle neuvažuje?

Dočetla jsem knihu a zaznamenala si pár věcí do deníku. Nebyly tam jen moje zážitky, byl tam i popis různých technik, které jsem viděla na vlastní oči. Některé jsou opravdu silné a nevím jak proti nim bojovat. Bylo tu také zaznamenáno pár mých nápadů na techniky nové. Jenže dotáhnout to k dokonalosti není jen tak. Jenom technika čakrových jehel mi dala dost zabrat.

Ach jo Sayuri. Kéž bych byla jen z poloviny tak talentovaná jak jsi byla ty.

Vyšla jsem před dům a sklopila zrak, abych neviděla černé prapory. Je mi skoro trapné být členem hlavní rodiny. Někteří jsou vůči vedlejší větvi tak sobečtí.

přesun.

Přišla jsem domů a práskla dveřma. Byla jsem maximálně vytočená, což se mi nestalo dlouho. Okamžitě jsem vlezla do sprchy a pouštěla ne sebe střídavě horkou a ledovou vodu. To mě trochu zkrotilo...

Nori ty hajzle!

Neměla bych spíš říkat hajzl tomu, kdo nechal jeho sestru svému osudu? Sakra já nevím... jestli ho ještě potkám tak jak se zachovám?

Trvalo mi dlouho, než jsem usnula...

Probudila jsem se nezvykle pozdě. Byla jsem rozlámaná a poněkud mimo z toho včerejšího incidentu. Odešla jsem do sprchy a snažila se bolavé tělo vzpamatovat horkou vodou. Vcelku úspěšně.

Poté jsem se odbyla nějakou snídaní. Nevzpomněla bych si co jsem jedla. Byla jsem jako praštěná. Tenhle stav mi zůstal i poté, co jsem svoje zážitky svěřila deníku. Krátce po poledni jsem se oblékla a šla na cvičiště. Potřebuju se ujistit, že už umím něco nového.

přesun.

K sídlu jsem už doběhla.
Vyhýbala jsem se mu, co jsem mohla. Vlastně jsem domů poslední dobou chodila jen spát, ale dnes... Bouchla jsem za sebou dveřmi prudčeji než obvykle a klesla na gauč.
Co jsem udělala špatně? V čem je Yoko lepší než já? Krom toho, že je silnější, na vyšší úrovni...
Přitáhla jsem kolena k tělu a tentokrát už pláč nepřemohla.
Bezmocně jsem se rozvzlykala a vlasy mi zakryly obličej. Naštěstí. Musela jsem vypadat strašně.
Jak se může všechno tak pokazit? Tak najednou? Ne, mám svoji hrdost...
Ale i přes ni jsem nedokázala přemoct slzy, které mi z očí tekly proudem.
Vstala jsem a zamířila do kuchyně. Popadla jsem krabičky s černým čajem a prudce je vyhodila z poličky. Bylo mi celkem jedno, že zůstanou na zemi. Já se jen potřebovala nezhroutit.

Hledala jsem Shijin v tréninkových místnostech ale marně. Díky byakuganu jsem vesnici dokázala propátrat rychleji. Ale povědomé obrysy její postavy jsem našla až u nás doma. Oddychla jsem si. Ten divný pocit byl neopodstatněný. Je v pohodě.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.

"Ahoj Shijin. Jak se vede? Dlouho jsme se neviděly, dokončuju nová jutsu a..." došla mi slova.

V tom jsem si všimla čaje na zemi. Shijin vypadala jak neštěstí samo a já v tu chvíli nechápala.

"Uhm... ten čaj se zkazil?"

Zvedla jsem k ní oči a odhrnula si vlasy z čela.
Teprve teď si mohla všimnout slz, které mi stékaly po tvářích.
To bylo všechno na co jsem se zmohla než jsem svou sestru prostě objala.
Potřebovala jsem se vyplakat. Nic jsem neřekla, jen jsem měla co dělat, abych se nezhroutila.

Trochu divně jsem se zatvářila když se na mě sestra pověsila. Cítila jsem, že mé sexy stylové oblečení je čím dál tím mokřejší. Přesně tohle jsou ty situace, které mi připomínají, že je lepší být chladná mrcha bez citů. Stála jsem jak solný sloup a nevěděla co říct. Hladila jsem ji po vlasech a snažila se ji uklidnit.

"Jen breč když se ti uleví. Ale pak mi řekni co se stalo, děsíš mě."

Zarazila jsem se...
Chováš se jako malé dítě! K čertu, slíbila sis, že z toho nebudeš dělat tragédii...
Pustila jsem se sestry a zničeně dosedla na gauč.
Kdysi jsem četla, že po prožití nějakého šoku následují tři fáze - Ledový klid, vztek a pak flegmatismus...
"On... Se se mnou rozešel." prostě jsem pokrčila rameny a utírala si slzy.

Sice jsem nehnula brvou, ale ta zpráva mě celkem překvapila. Nic jsem neřekla, jen jsem přešla do kuchyně a začala sbírat rozházené krabičky s čajem. Shijin mě přitom stále viděla, i já ji měla na dohled. Od země jsem opět zvedla oči ke své sestřičce.

"A důvod?"

"Neví... Jestli mě miluje. A pak... Yoko je... Ona je lepší než já. Silnější..."
Po kouskách jsem ze sebe dostala něco, z čeho si mohla dát dohromady co se stalo. A co jsem z toho vyvodila já.

Vstala jsem a pořád mírně flegmaticky a s trhanými, pomalými pohyby jsem jí krabičky čaje vzala z rukou a rázně je vyhodila do koše.
"Zkazily se."

"Máš pravdu. Jsou zkažený." nechala jsem sestru ať čaje vyhodí. Chtěla jsem ji uchránit před tím, že Allii flirtoval s Yoko. Myslela jsem si, že je to něco neškodného. A stejně... Není to jen jeho chyba. Může za to i ona.

"Yoko jsem stejně nikdy neměla v lásce. Ona je možná silnější. Ale bez toho svého démona by byla nic." dodala jsem se sarkastickým tónem.

"Ty jsi ještě mladá. A zesílíš po svém. Třeba časem vytvoříš nová klanová jutsu. Už teď jsi pro mě mnohem zajímavější než nějaká blondýna." ušklíbnu se.

"A slovo "milovat" to je v podstatě jenom slovo."

"Slíbila jsem, že to přejdu, ale tady to na mě nějak... Všechno padá. " Pokusila jsem se o úsměv a nějak se dostala z apatie.
"Promiň..."

Pak jsem znovu zvedla hlavu a setřela ze svého obličeje poslední slzy.
Na mé tváři se objevil ten samý výraz, jako když jsem ho opouštěla.
"Nakonec je to dobrý povzbuzovací prostředek. Budu silnější než ona."
Sarkasticky jsem se ušklíbla.
"Ale zajímalo by mě, v čem je lepší než já..."

"Neomlouvej se." pravila jsem klidně.

"Ona není v ničem lepší než ty. Allii je zkrátka člověk, který zítra nebo pozítří potká jinou holku a scénář bude stejný. Začne s ní flirtovat a jakmile se mu omrzí, nechá ji tak. Vymění za novou." pokračovala jsem monotónním hlasem.

Měla jsem divný pocit, že je mi tohle chování povědomé.

"V podstatě ho trochu chápu. Jsem v tomhle asi stejná. Kluci mě nikdy nebavili. Ale nejsem mrcha, neslibuju jim nemožné když vím, že jim to splnit nemůžu." pokrčila jsem rameny.

Rozesmála jsem se.
Celkem chladně, protože upřímně to ještě nešlo.
"Podívej..." šeptla jsem a natáhla dlaň.
Začala se mi v ní formulovat chakra do podoby vrány. Ještě před chvílí to nešlo. Teď už ano. Poznala jsem, co potřebuju. Vrána z chakry se zmateně otočila a rozplynula.
Pokrčila jsem rameny.
"Ještě ji nedokážu ovládat, ale až to zvládnu... Bude to jako Juuken na dálku..."
A pak budu zase o něco silnější než Yoko. Chtěla jsem, aby toho litoval. Bůh ví proč. Pořád jsem ho měla ráda a chtěla jsem, aby ho to bolelo tak jako mě.

Pozorovala jsem malou vránu. Zajímavá technika.

"Vidíš? To by ta blonďatá nádhera nesvedla ani kdyby se rozkrájela. Přece jen... máme dar byakuganu, jen tak něco nás nerozhází. Náš styl boje je mnohem zajímavější. Až se ti jednou budou davy kluků klanět, pochopí Allii, že udělal chybu." ušklíbla jsem se. Pak jsem se vrátila do kuchyně a začala vařit vodu. Hyuugy můžou mít na každém prstě pět nápadníků. Tse!

"Uhm... dáš si zelený čaj, lesní směs, jahodový, citronový... černý jaksi došel." usmála jsem se a hrála hru, že jsme černý čaj vůbec nevyhazovaly.

"Hmm... Ke dnešku se myslím hodí citronový." rozesmála jsem se trochu více upřímným smíchem.
To doufám, že pochopí...
Zavrtěla jsem nad svými myšlenkami hlavou a šla jí pomoct s tím čajem.

Citrón... Jak kyselé.

"Nedívej se tak, nebo se ten čaj bude šklebit na tebe." uchechtla jsem se té představě a pro sebe vyhrabala čaj s příchutí lesního ovoce. Tvářila jsem se bezstarostně, ale někde uvnitř jsem měla chuť někoho - ZABÍT.

"Podívej, jsou tu ještě nějaký sušenky. Asi mamka napekla než odešla na misi." vzala jsem tác s cukrovím a odnesla ho na stůl v obývacím pokoji.

Vzala jsem si mlsně jednu sušenku a přemýšlela jsem, že by nebylo špatné použít pár jehel... Kdyby měl ještě někdo zájem plést mi hlavu.
K mému úžasu z mé ruky zcela mimovolně vyjela trochu větší jehla a proťala zbytek sušenky. Ta se rozsypala a já na to překvapeně hleděla.
"A..." zarazila jsem se a zkoušela ostří povytáhnout ještě víc.
"Myslíš, že bych z chakry mohla vytvořit katanu?" zeptala jsem se a začaly mi cukat koutky.

"Neptej se, na co jsem myslela..."

Heee? Jestli s tímhle bude pokračovat, tak všichni nápadníci v hrůze prchnou sotva to uvidí... Hm... a když někdo zjistí, že dokážu uvolnit jehly z celého těla, nebude mě chtít obejmout. To je docela výhra. Měla bych s tím vyrazit do světa.

"Z čakry se dá vytvarovat ledacos. Ale boj pouze prázdnýma rukama je mnohem víc sexy než ti trapáci s katanou. Ta lehkost a akrobacie každého pohybu..." dodala jsem zasněně.

"Tss... " Sarkasticky jsem se ušklíbla.
"Tichost a chladná elegance ostří mají také něco do sebe..."

"Jinak nemůžu ani souhlasit, protože jsem ještě nikoho bojovat s katanou neviděla. Chtělo by to nějakou misi." A taky abych přišla na jiné myšlenky...