Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

"Ano, v pořádku, jen jsem někde nastydl" pootočil jsem hlavou a koukal z okna. "Příště ale dej aspoň vědět, ať se tu s Mikomi nezblázníme strachy, že Mikomi?" hned jak jsem to dořekl, připadal jsem si spíš jako táta, než přítel..

"Ani na to nemysli Mikomi" řekl jsem celkem rázně, "víš přece, že už jsem jednou věděl, na cos myslela"
Zabalil jsem se víc do peřiny.
"Ne, ještě jsem neměl, potřebuju přinést, prosím" škodolibě jsem se usmál
"Hai, zkoušející" koukl jsem na Shijin, která seděla na parapetu. Zdá se mi čímdál víc krásná.. ušklíbl jsem se a dál ji sledoval.

"Hiiko, byla bys tak hodná?" vrána na mé ruce vzlétla a zamířila pryč.
Za chvíli mu shodila do klína prášky.
"Vodu si přines sám." ušklíbla jsem se a na mé tváři se na chvíli objevil zamyšlený výraz.
"Mimochodem, na co myslela?"

V očích mi zajiskřilo.

"Ty perverzáku, na co podle tebe mám zase myslet?" z prstu mi vyjela čakrová jehla. Nakonec jsem ji nevystřelila, jen proto, že je Allii nemocný. Stále jsem ji však měla připravenou. Hrábla jsem na stůl, podala mu krabičku s léky a stále ho probodávala pohledem.

"Na, posluž si."

Hyuuga-Mikomi napsal:V očích mi zajiskřilo.

"Ty perverzáku, na co podle tebe mám zase myslet?" z prstu mi vyjela čakrová jehla. Nakonec jsem ji nevystřelila, jen proto, že je Allii nemocný. Stále jsem ji však měla připravenou. Hrábla jsem na stůl, podala mu krabičku s léky a stále ho probodávala pohledem.

"Na, posluž si."

(Ehmm... Přečti si znovu, co jsem napsala )

Shijin Hyuuga napsal:

(Ehmm... Přečti si znovu, co jsem napsala )

Sorry, myslela jsem, že dodržujeme pořadí. Teď už to nebudu přepisovat :/

Kua mě tu nedají chvíli pokoj, než já napíšu odpověď, tak vy stihnete padesát nevšímat si mě jo?

"Děkuju Vám oběma, potřebuju oba prášky" z každé krabičky jsem vyndal jeden a hodil je do sebe. Následně jsem to zapil čajem, který ještě ležel na stolu.
"Shijin, to nechtěj vedět." uchechtl jsem se, ale hned na to jsem ztichl, lehl si do do peřin a zase se spokojeně usmíval. Ta jehla mi trochu naháněla hrůzu

Jehla zůstávala na místě a můj pohled říkal jediné. Promluv a propíchnu tě.

(pardon za zmatky xD)

Povzdechla jsem.
"Tak, co je ještě nového? " zkusila jsem změnit téma a nechala Hiiko aby mi přistála na rameni.

Zamkl jsem si pusu na klíč a zahodil ho. Pak jsem pokrčil rameny a ukázal na Mikomi, aby to Shijin mohla vidět. Můj vztyčený prst mohl znamenat dvě věci.
'Ona určitě něco nového má' nebo 'zavraždit, prosím'

Jehla mi zajela zpátky do prstu. Přestala jsem sledovat Alliiho a upřela pohled zase k Shijin.

Tohle je mi pane společnost. Hotový čajový dýchánek.

Zavrtěla jsem hlavou.
Zvláštní situace. Nechala jsem Hiiko zmizet a seskočila z parapetu s tím, že si udělám ještě jeden čaj.

Až v kuchyni jsem vydechla. No, vypadá to, že se něco opravdu stalo.

"Eh... Mikomi..." odvážila jsem se zeptat, když jsem se i s čajem vrátila zpátky na parapet. "Kdo byla Sayuri Hyuuga? Viděla jsem na nádvoří..." nedokončila jsem. Věděla jsem, že bude vědět, co mám na mysli.

Krátce se zamyslím nad tím, jak Sayuri nejlépe popsat.

"Sayuri... byla talentovaná kunoichi z hlavní rodiny. Měla opravdu velké nadání, které bysme jí mohly závidět. Jednoho dne jí však jeden chorý mozek ukradl její oči. Ona se ale nevzdala, naučila se bojovat i poslepu. Bohužel se do Konohy vrátila až po své smrti. Žila jako nukenin. Nedivím se, že se... zbláznila. Chtěla získat byakugan zpátky za každou cenu. Kdyby jím nebyla tak posedlá, mohla tu ještě být."

(možná tu teď budu méně )

Jen jsem jemně přikývla a upila ze svého šálku.
"Nukenin?" zeptala jsem se tiše.
Ani jsem si nechtěla domýšlet, jak bych se mohla cítit, kdybych ztratila své oči.

(Teď tu chvíli nebudu... Jo a nee-san, nevím, co budu následující týden dělat, protože jsem teď dokoukala 210 díl Možná dokonce začnu zase normálně fungovat... Heh... )

Zachumlal jsem se do peřin a pomalu usínal.. Je zvláštní myslet na Shijin, když je pár metrů ode mě, ale co.

(To mně připomíná, že bych na to zase měl začít koukat )

Opravdu smutný osud jedné Hyuugy. Mít lidi ze svého klanu za nepřátele... to je pro mě asi to nejhorší co může být.

"Vlastně dva nukenini. Jeden jí pomáhal. Když bojovali, vypadalo to jako tanec. Fascinující podívaná..." říkám se zasněným výrazem. Užívala bych si pohled na ně poněkud víc, kdyby se mě nepokusili zneškodnit...

Otevřela jsem oči.
Ani mi nedošlo, že jsem zase usnula. V tom jsem opravdu přeborník.
Bohužel, o tom chuuninská zkouška asi nebude. Nad tou myšlenkou jsem se musela sarkasticky ušklíbnout.

Všimla jsem si, že Allii spí a Mikomi je myšlenkami někde úplně jinde.
Něžně jsem se usmála, ale pak už jsem energicky seskočila z parapetu a uklidila šálek po svém čaji.
Nechala jsem otevřené dveře, abych něco nepropásla a pak už jsem co nejtišeji odsunula stůl, židle a menší skříňku do rohu a vytvořila si kolem sebe volný prostor.


Jednu ruku jsem natáhla před sebe a druhou nechala u pasu.
Tak to vyzkoušíme. Ruce mi hřál Juuken. Ne takový, abych něco shodila či rozbila. Jen tak, abych si zvykla na ten pocit. Začala jsem se otáčet.
Muselo to vypadat zvláštně.
Vzpomněla jsem si na Mikomina slova o tom, že Sayuri spíš tančila.
No jistě, na to my Hyuugové máme talent.
Otočila jsem se a chvíli jen tak stála na špičkách a soustředila se.
Během chvíle jsem ale začala znovu.
Brát to jako tanec, to je ono. Nic neuspěchat...
Myšlenky mi vířily hlavou, ale jako kdybych tam ani nebyla.
Soustředila jsem se jen na ten zvláštní trénink.

(Mě to připomíná, že bych mohla zkouknout filmy XD )

Otevřely se mi oči a můj zrak směřoval na Shijin. Nic jsem neříkal, jen ji sledoval a užíval si toho úžasného pohledu.

"Klidně pokračuj, vypadáš přitom nádherně" úsměv jsem opětoval. Teď už jsem se, sice ještě přikrytý, protáhl, "potom šlofíku mi je lépe." pak se můj zrak znovu "přilepil" na Shijin.

Věnovala jsem mu zářivý úsměv.
"Arigato..."
Posadila jsem se vedle něj a bylo mi vlastně jedno jestli chytnu rýmu nebo ne.
Otočila jsem hlavu k otevřenému oknu a na chvíli mě napadlo, že bych ho měla zavřít. Nakonec ta myšlenka odplula někam do nenávratna.

"Takhle ode mě něco chytíš" vzal jsem ji za ruku a díval se jí do očí. "Jsi vážně krásná, víš to?"

"Mám tě ráda..." zavrněla jsem a něžně jsem se pousmála. Co víc říkat...

"Já tebe" ucuknul jsem zrakem k oknu díval se ven na ulici.
Asi bych měl jít trénovat, nebo se aspoň projít, ale tak strašně se mi nechce.

Sledovala jsem jeho pohled a povzdechla.
Teď, chvíli před zkouškou, by bylo dobré trénovat.
A nejen pro její účastníky.
"Nepůjdeme se projít?" ušklíbla jsem se a zamyslela. Projít... Trénovat... Možná to může být to samé.

"Hmm.. mohli bychom" pousmál jsem se a vstal. Políbil jsem ji na rty, "kam bys chtěla jít, zlato?"