Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

Byla jsem tak mimo, že jsem přehlédla i nejapnou poznámku o tetě. Jindy bych Alliiho alespoň probodla pohledem. Místo toho jsem dál civěla do svého šálku s čajem, který jsem držela oběma rukama.

"Trénink? Uhm... Díky Futoshimu jsem se teď naučila docela užitečný věci. Dokonce jsem si něco vyzkoušela v praxi... myslím ale, že nejvíc si to prověřím až na chuuninských zkouškách."

Pokud se jich dožiju... ať žije sarkasmus.

*Dneska je teda divnější než obvykle, ale kdyby mi chtěla něco říct, tak to udělá..*
"Tak to je dobře, tam si to prověříš víc než dost," usmál jsem se a zamyslel se nad tím, jak to bude celé probíhat, "budu vám fandit.. jo a nevím jestli to víš, ale jsem zkoušející" mrkl jsem a ještě jednou si ji prohlédl.
*Snad se Shijin a Mikomi nic nestane, vlastně nikomu*
"Já už musím, tak se zatím měj. Jestli se Shijin probudí, nezapomeň ji pozdravovat" vyšel jsem ze dveří a zmizel.

"Zkoušející? Tak to nevím... Budu se těšit." překvapeně zvednu obočí. Alespoň tam bude trochu lidštější atmosféra. Přece jen budu méně nervózní před Alliim, než nějakým starým páprdou, kterého neznám.

"Až se probudí, tak vyřídím." pousměju se a vyčkám, až zmizí. Poté vytáhnu kunai a říznu se do dlaně.

Nechci riskovat bezpečí milované nee-chan. Ale když už chci riskovat svoje bezpečí, měla bych být připravená. Jinak ze mě bude zase zbrklé nemehlo. Proč si všichni myslí, že se do všeho ženu bez rozmyslu?

Jde se na to.

"Kuchiyose no jutsu!"

Povedlo se to, oč jsem se snažila. Kizoku nebyl přivolán. Díky perfektní kontrole čakry stál na stole malý orel. Černý, s bílou hlavičkou. Peří mu trčelo všude možně a mžoural, jako by se právě probudil po flámu. No... nejsem si jistá jestli je to to pravé.

"Ehm. Budeš mi užitečný?" optám se.

"To si piš." zaskřehotal ten malý orel. Překvapeně jsem zamrkala.

"Potřebovala bych, abys předal zprávu. Ne teď, ale možná už velmi brzy. Vidím, že nemusím nic psát, když dovedeš mluvit." trochu jsem se pousmála.

"Hmmm nechce se mi, ale Kizoku tě docela chválil. Takže... budiž. Pokud mě nebudeš otravovat moc často, pomůžu ti. Jinak, já jsem Hokoru."

"Těší mě. Mikomi." pousmála jsem se. Neuvěřitelné. Ten protiva Kizoku o mě mluvil hezky?

"Pokud chceš, abych doručoval zprávy, měla bys mi ukázat, kam." zavrtěl Hokoru hlavičkou.

"Dobrá. Ukážu ti nejdůležitější místa. Stejně budeš létat asi jen do sídla, nebo do kanceláře Hokage." prohlédla jsem si to malé, poněkud opelichané tělíčko.

Hokoru mi vyletěl na rameno a vyrazili jsme na obhlídku Konohy.

přesun.

Přistáli jsme přímo na nádvoří našeho klanu. Nastal celkem poprask. Nebylo to tím, že by Hyuugy fascinoval orel, tím spíš já... bylo to naším "nákladem". Udivovalo mě, kolik lidí Sayuri poznalo. Kolik o ní najednou ochotně hovořilo, jako by se její smrtí cosi změnilo. Jako kdyby to už nebylo zakázané téma.

Kizoku se sklonil a umožnil dvěma mužům lépe sejmout mrtvé tělo. Hned poté jsem mu poděkovala za spolupráci a odvolala ho. Jeden Hyuuga se mě okamžitě začal vyptávat co se stalo. Nemohla jsem ho odbýt. Byl přeci jenom starší. Ale když řeknu pravdu... pak možná nebudou ochotní splnit její poslední přání. Několik bílých očí se na mě upřelo.

"Nechce se mi o tom moc mluvit. Nezlobte se... Řeknu jen tolik že... Sayuri nebyla tak špatná jak si někteří myslí. Vlastně mě zachránila. Zaslouží si, aby byla pohřbená pod kameny na našem nádvoří." hned na to jsem si zakryla oči dlaní a předstírala, že je mi opravdu mizerně. Snad se nademnou smilují a nebudou se vyptávat. Naštěstí mě opravdu nechali být. Já tak nerada lžu...

I když pravda byla, že jsem se taky necítila dvakrát skvěle, takže s tím předstíráním to nebylo až tak žhavé.

Sledovala jsem jak odnášejí Sayuri pryč. A poté kopání jejího hrobu.

Doufám že potkáš toho svého spolubojovníka. Byl do tebe fakt blázen. Oba jste byli stejně šílení. A navíc skvělí tanečníci.

Odešla jsem pryč dřív, než se bude chtít někdo zase vyptávat.

přesun.

Vydala jsem se rovnou na nádvoří, kde byl nový náhrobní kámen. Přečetla jsem si data na něm uvedená. Sayuri byla tak mladá...

Kdyby se z ní nestal posedlý šílenec, mohly jsme být kamarádky?

Ksooo... Proč musím být tak empatická? Proč se chování kohokoliv snažím pochopit? Proč se na všechno dívám s více úhlů pohledu?

Otočila jsem se a šla se posadit před svůj dům. Sledovala jsem kolemjdoucí. Už zase se svým typickým nepřítomným výrazem.

Nakonec mě napadne zkontrolovat, zda jistá osoba nenapáchala příliš mnoho škody...

přesun.

Přišla jsem domů a posadila se na gauč. Seděla jsem potmě a přehrávala si události z dnešního dne. Přitáhla jsem si k tělu deku. Možná usnu tady. Je mi to momentálně nějak jedno...

Šel jsem směrem k domu.
*Já mám snad chřipku, tohle není možný* následně jsem kýchnul. *Jo, tak mám chřipku..*
Dostal jsem se dovnitř a sedl si na křeslo. Můj pohled směřoval kamsi do blba. "Chřipka.. teď, to je v pytli"
Pak jsem se lekl, až to se mnou málem kleplo. Na gauči ležela Mikomi, "jak jsem si jí mohl nevšimnout" pousmál jsem se a zase hleděl do ztracena.
*Ty chuuninské zkoušky mi dělají starosti..*

Cuknu sebou a překvapeně heknu. Co je to za chlapa kua? Pak mi to dojde. V tom šeru jen horko těžko rozeznám Alliiho.

"Krucinálfagot, dupeš jako slon." vyprsknu.

(Ty mě vážně dokážeš rozesmát xD)
Začal jsem se smát, "Omlouvám se, ale tys mě málem přivedla k srdeční zástavě!" potom jsem hlasitě kýchnul.

(nápodobně xD)

Pokrčím nos.
"Srdeční zástava? To už se ani nemůžu natáhnout na gauč? No to je výborný, ještě na mě naprskej ty svoje bacily." zabručím podrážděně. Pak ale vstanu a jdu postavit na čaj.

Hned mi bylo jasné, co Mikomi dělá.
"Díky" ušklíbl jsem se, vzal deku, která po ní zbyla a hned se s ní přikryl. "Dvě lžičky cukru, prosím!" zakřičel jsem do kuchyně.

Loupnu po něm okem. Zabral můj vyhřátý pelech na gauči... grrrr...

"Ano prosím, dva cukříky." dodám ironickým tónem. Chvilku se rozplývám nad podobností cukru a soli. No nebudu svině když je nemocný. Hrábla jsem do lékarničky a vytáhla nějaké prášky, které mají pomáhat při chřipce. Přinesla jsem mu je spolu s čajem.

"Tady to máš. A koukej se dát rychle do pořádku. Nerada bych, aby na chuuninských zkouškách byl zkoušející někdo jiný." ušklíbnu se. Vypadá to, že se o něj starám jen proto, abych z toho měla prospěch.

Celou dobu jsem se usmíval vychytralým stylem xD.
"Hai, děkuji" vyplázl jsem na ni jazyk.
Prášek i čaj ve mně bleskurychle zmizely. "...děkuji moc"
"To já bych byl taky nerad, bojím se o Shijin, o tebe a vůbec.. o ostatní. Kdo ví, co ostatní ninjové předvedou. A navíc těším se už jen na tu podívanou." nahodil jsem něco jako ustaraný úsměv.

Nepatrně jsem se pousmála. Hlavně o Shijin. O tu se bojím i já. Pro mě je to pořád malá bezbranná sestřička.

"Proč myslíš že jsem snažila bojovat s co nejvíce lidma? Získat zkušenosti, omrknout schopnosti potenciálních soupeřů. I když je pravda, že určitě za tu dobu co jsem je neviděla ještě víc zesílili. Ale ani já nezůstala pozadu." spokojeně jsem se pousmála. Konečně mám ze sebe trochu dobrý pocit.

"Jo, podívaná to tedy bude. Asi jako když se ve starověkém Římě předhazovali křesťané lvům." dodám se sarkastickým úsměvem.

Kdo všechno se bude dívat?

"Hmm.. chápu. Jak jsem říkal už víckrát, zvl-hee-hepčá!.. zvládnete to." usmál jsem se a potáhnul nosem. *Já budu vážně nemocnej, vážně skvělý*
"I já na tobě vidím, jak jsi pokročila. Jsem fanoušek Hyuuga klanu" mrkl jsem a na mé tváři se rozjasnil opravdový úsměv, pak jsem tiše dodal, "a nesnáším Uchihy" chvíli jsem přemýšlel a nakonec se optal, "Jaký máš názor na Uchiha klan, ty?"

To co řekl mě opravdu potěšilo. Usmívala jsem se.

"Hm. Arigato. Doufám, že to zvládneme."

Pak se tiše pochechtávám tomu, že je fanoušek Hyuuga klanu.

"A to musíš být štěstím bez sebe, že bydlíš s takovýma celebritama." vypláznu na něj jazyk. Beztak kecá.

"Uchihové? Hm... dejme tomu, že jeden mi na Akademii pěkně zatopil a ostatní mi dávali okázale najevo, jak je jejich sharingan lepší než byakugan. Vesměs jsou v jejich klanu povýšení a psychicky nevyrovnaní magoři." uzavřu tuto kapitolu. Pak mi dojde, jak jsem hrozně zlá.

"Ale... nehážu všechny do jednoho pytle. To zase ne. Třeba mě nějaký jednou přesvědčí o opaku."

Zvednu se z gauče a odejdu směrem do svého pokoje.

"Dobrou Allii. A ber si ty léky."

Pak jsem za sebou zavřela, zalehla a spokojeně usnula.

"Taky, že já jsem!" uchechtl jsem se a sledoval, jak odchází. "Hai, máme na ně skoro stejný názor. Dobrou noc!" bouchly dveře a já si lehl, tak abych mohl v klidu usnout *Jsou to zkrátka arogantní tupci* naposledy jsem kýchl a zavřel oči.

Sotva jsem se probrala, ještě téměř poslepu jsem se doplácala do koupelny. Alliiho ani Shijin jsem neviděla. Ven lezu už jako naprosto jiný a upravený člověk. Vlasy jsem si sepnula do volnějšího copu. Mžourám jako ospalá sova a všimnu si už probuzené Shijin...

"Dobré ráno." ušklíbnu se a otočím se do místnosti, takže si musí všimnout malé vrány na mé ruce.
"Jak bylo, když jsem tu nebyla?"

Vráně věnuju jeden ze svých otupělých pohledů. Hotel... zoologická zahrada... mě už nepřekvapí nic.

"Nevím co je na tom ránu dobrého, ale vlastně... nic moc se tu nedělo." zavrtím hlavou neurčitě a jak jsem už zvyklá, hrábnu po svém čaji.

Jakmile jsem se probral všiml jsem si sedící Shijin na parapetu, potichu jsem ji pozoroval. Dnes jsem se ani jako obvykle neprotahoval, únava mě totiž přemohla. Namísto právě toho protahování jsem kýchl. Když mi bylo jasné, že si mě už musela všimnout, pozdravil jsem.
"Dobdé dáno," takže teď mám i rýmu, supr "to je dost, že jsi doma" stále jsem se usmíval, pak můj zrak na chvilku přeletěl na Mikomi. Tu jsem také pozdravil

Věnovala jsem Alliimu zářivý, ale trochu starostlivý úsměv.
"V pořádku?" zeptala jsem se. "Trénovala jsem. "
Zvedla jsem ruku s vránou.
"Spolu s Hiiko. Zvládla jsem klon z vran." Rozesmála jsem se.
To Jutsu mi zabralo ještě více času než Sanzengarasu. Ale zvládla jsem ho...

Můj pohled okamžitě padne na Alliiho.

"Ha! Bacilonosič!" okamžitě jsem k němu přiskočila blíž a začala ho zkoumat. Možná, že bychom ho měly v zájmu našeho zdraví obětovat... Jako se to dělávalo ve starověkém Římě... pořád musím myslet na ty křesťany v aréně...

"Jestlipak jsme už dnes měli prášek? Koukej se léčit, jinak nám bude dělat zkoušejícího bůhvíjaké hovado."

"Zkoušející?" zvedla jsem hlavu a trochu překvapeně se ušklíbla.