Sídlo klanu Hyuuga

First topic message reminder :


> sídlo má 2 vchody/východy.
Hlavný vchod je veľká brána, cez ktorú je možné dostať sa na pozemok z ulice.
Vedľajší vchod je zadný vchod, o ktorom vedia len členovia klanu Hyuuga a Hokage.

> Celé sídlo je ohraničené múrom.

> Po incidente s Mikomi je celé sídlo chránené hliadkou, dvaja členovia klanu hyuuga, na úrovni chuuninov (vedľajšia rodina).

> Momentálne už žijú všetci členovia klanu Hyuuga na jednom pozemku, člen vedľajšej rodiny môže mať dom pokojne vedľa člena rodiny hlavnej.

> Členovia vedľajšej rodiny nemajú zákaz učiť sa techniky ako Kaiten či 64!

> Novou hlavou klanu Hyuuga sa po smrti Naomi stal Hyuuga Futoshi, aj to sú dôvody istých zmien.

"Tři Hyuugové a třikrát vítr?" ušklíbnu se. Ale díky bohu za to, alespoň se mám co učit. Jako vždy si ještě přehrávám v hlavě její slova znovu. Dokážu si potom dlouho vybavit i detaily toho, co se stalo a někdy se to hodí.
"Říkala jsi, že sensei si myslí, že nás nemá co naučit?" přeskočím najednou do jiného tématu. "A co kaiten? Ten by se nám na Chuuninskou zkoušku hodil, ne? Myslím, že máme v knihovně svitek. Rodiče ho sice schovali až nahoru, ale nevěděli, že je sleduji. " Možná, že je mírně nad naši úroveň, ale určitě bysme to dokázali. Jsme přece z klanu Hyuuga...

"Na Kaiten bohužel ještě nemáme schopnosti. Až složíme chuuninské zkoušky, tak pak možná... Těd bychom si akorát ublížily."

Vzpomínám na své pokusy naučit se Kaiten sama. Je to mnohem těžší než jsem myslela. Nechápu jak to mohl kdysi Neji zvládnout. On byl ale génius, ne jako já... Hm, dost toho sarkasmu.

"Mimochodem, slyšela jsi včera tu smuteční hudbu?"

Nechce se mi o tom mluvit, ale sestra by měla vědět, co se stalo.

Přikývnu. Vlastně nechci vědět co se stalo. Tuším to. Naomi...
"Byla jsem v nemocnici a tak dlouho jsem vyzvídala, až mi řekli, že... Naomi..."
nedořekla jsem. Nemělo cenu říkat něco, co už dávno obě víme.
"Díky, že si můžu půjčit ty svitky." zamumlala jsem, abych opustila tohle bolestné téma. Ještě když tu byl Allii, nebral to tak tragicky a já na to nemusela myslet, ale teď se s tím asi budu muset nějak vyrovnat.

Na chvíli zmizím v domě, abych skryla ustaraný výraz a tu jednu slzu, která mi stekla po tváři. Vrátila jsem se hned - se svitky, které jsem potřebovala.
"Jak dlouho ses je učila?" zeptám se a snažím se usmívat.

Jsem ráda, že jí není divný proč kvůli Naomi truchlím, když jsem se jí snažila vyhýbat... Kdo by byl tenkrát tušil, že se to tak zamotá.

"C techniku se učíš pět dní. Maximálně se můžeš učit tři jutsu najednou." pravila jsem a dál nepřítomně zírala do nebe.

Kývnu a položím si jeden ze svitků do klína, zatímco druhý rozložím a jen zběžně si ho prohlédnu.
"Je to divné..." zašeptám najednou a ruce mi klesnou.
"Cítím se vážně divně..."

Dál mám hlavu otočenou směrem k nebi, ale okem se podívám na sestru, i když to asi s byakuganem není poznat, kam se vlastně dívám.

"Copak je divné? Stalo se něco?"

Pokrčím rameny.
"Je tu... Je tu prázdno." ani ten výhled už mi nepřipadá tak skvělý...
"Včera ráno tu byla úplně jiná atmosféra. Teď je Allii v Kiri a Taiki někde bůh ví kde... Mimochodem, co dělal v mojí posteli?" ušklíbnu se. Sice jsem nespala na koberci, ale záda mě bolí. Nutno říct, že náš gauč není tak pohodlný, jak jsem původně myslela.

Zatvářím se asi jako kdyby předemnou stál chlápek v růžovoučkých bikinách. Prázdno? Ona by tu chtěla mít snad noclehárnu??

"Neboj, on se ti vrátí. Je z tebe mimo." pokývám hlavou.

"Taikiho jsem uložila do tvojí postele, protože jsem nepočítala s tím, že se ještě vrátíš. Neměl kam složit hlavu, ale už jsem mu sehnala bydlení."

Oddechnu si. Snad už budu mít doma soukromí.

Rozesměju se a při slovu "mimo" k tomu ještě mírně zrudnu.
"Však mě to nevadilo. Ani bych se nevrátila, kdyby mě Allii nepřinesl domů." ušklíbnu se při představě jejího výrazu, když nás ráno našla.
"Sice asi nebudu zrovna nejlepší společnice, když se cítím takhle, ale jít třeba trénovat by nám neuškodilo, ne?"

Postavím se a opřu o hůl, na kterou jsem si zvykla a asi se s ní budu promenádovat dýl, než bude nutné.

"Dobře. Tak jdeme. Taky mám něco co si potřebuju procvičit." řeknu a dám se na cestu do tréninkových místností.

přesun.

Jen kývnu a vydám se za ní.

(přesouvá se)

Hneď na to, ako som vzal isté tri zvitky z knižnice Hyuugov, tak som prišiel domov. Vošiel som do domu a zatvoril za sebou. Potom som prešiel do kúpeľne, kde som sa vyzliekol a vošiel do vane. Vo vani som zostal ležať, zatvoril som oči a rozmýšľal, čo teraz.

Přišla jsem před svůj dům a s obavou otevírala dveře. Naštěstí se nám z toho dnes nestala žádná noclehárna. Asi se chovám ne moc mile, ale když se člověk pečlivě zamkne, tak očekává, že se mu nikdo do baráku nenaveze...

Ani sestřička tu není? Zvláštní.

Vešla jsem dovnitř a trošku poklidila. Vzala jsem si svitky, ze kterých se momentálně učím a posadila se ven na terasu. Konečně klid. Nechala jsem vítr cuchat mi vlasy a vůbec mě to netrápilo. Nedalo se říct, že bych byla tak zabraná do učení. Spíš jsem uvažovala, jak to bude dál s naším klanem. Myšlenky se mi toulaly všude možně.

Už oblečený som prešiel do obývačky a žala trošku upratovať. Keď som mal všetko hotové vyšiel som z izby na chodbu, kde som sa aj obul. Otvoril som dvere, vchodové dvere, a vyšiel som z domu. Hneď na to, ako som zamkol už zatvorené dvere svojho domu som sa vydal pomalým krokom z pozemkov sídla na ulice Konohy.
(Presun)

Konečně doma... Kochám se potemnělou krajinou a užívám si to božské ticho, které tu přes den není.

Přicházím ke svému domu a lovím klíče. Za chvíli už za sebou zamknu a zalezu do sprchy.

Narozdíl od jiných dnů okamžitě neodpadnu a neusnu. Už vím čím to je. Dneska se mě nikdo nepokoušel (při)zabít. Jak milé... Zbožňuju sarkasmus. Hmmm... co budu dělat zítra? Možná... bych měla... naučit se....

Ale v tom usnu jak zabitá.

Vyšla jsem ven a zamířila si to rovnou do tréninkových prostor. Třeba potkám známé, a nebudu muset pořád myslet na některé věci...

Protáhla jsem si nohy a trochu se pousmála, když jsem zjistila, že mi slouží stejně dobře, jako před tím zraněním. Lékařští ninjové jsou prostě kouzelnící. Je na čase vyzkoušet, jak se léčení povedlo.

Vyskočila jsem do výšky a vydala se na cestu přes střechy a skrze koruny stromů.

přesun.

Zamyšleně dojdu až před bránu našeho sídla a něco mi tu nehraje. Ten rozruch... všichni o něčem velmi živě hovoří... Vnímám to ještě trochu přiopilá.

Všimnu si skupinky svých kamarádů, kteří trénují jako diví. To by nebylo nic zvláštního pokud bychom nevzali v potaz, že jsou to kluci z vedlejší větve a učí se Kaiten. Jednoho z nich odchytím a ptám se, co se tu stalo. Nadšeně mi začne vyprávět o změnách, jenž nedávno nastaly. Nemá ale stání, zase běží zpátky ke svým přátelům, aby náhodou něco nezmeškal.

Všimla jsem si, že se po dlouhé době zase šťastně od srdce usmívám. Jeden sen se mi splnil, dřív než jsem s tím vůbec počítala. To mi připomíná, proč jsem tady... musím najít Futoshiho.

Míjím svůj dům a vzpomínám. Když jsme se tu loučili tak pokaždé odcházel tímhle směrem... Nějak jsem se už doptala ostatních lidí z klanu. Přece jen, teď o něm vědí všichni. Nebude těžké to najít.

Přišla jsem před jeho dům a zaklepala. Nikdo neotevíral. Povzdechnu si. To se dalo čekat. Bude doslova na roztrhání. Sednu si na schody, hlavu opřu o zábradlí a čekám.

Ospale zamžourám a divím se, kde to jsem. Povzdechnu si nad svou leností a vyrazím na tréninková místa.

přesun.

Nakráčel jsem si to do sídla skrz hlavní bránu a bedlivě sledoval všechno okolo. Nic moc se nezměnilo. Pořád stejný klid, pořád ty stejné bílé oči.

Prešiel som k svoju domu, ktorý bol v sídle. Otvoril som dvere a vošiel dnu. Chvíľku som hľadal zvitky, ktoré som potom aj našiel. Všetky tri som si vzal. Hmmm... môj dom, no asi ho len zamknem a nechám ho tak, možno sa sem o niekoľko rokov ešte nakoniec vrátim... malé šance. Odišiel som z domu... dvere som zamkol a kľúč vzal so sebou.
(Presun)

Jakmile se nacházím ve čtvrti, pohledem koukám po Shijin.
*Hmm.. nikde ji tu nevidím.* pak jsem si vzpomněl na to místo, *už jsem tam dlouho nebyl a třeba tam bude i ona.*
Vyskočil jsem na střechu domu Shijin a Mikomi.
Jen jsem si užíval výhledu a pozoroval okolí s tím, že bych ji mohl zahlédnout.

Už kousek před sídlem mě napadne se podívat, jestli je Mikomi doma.
Zaktivuju Byakuugan.
Hmmm... Brána, dvůr, střecha...
Střecha! Na mé tváři se objeví zářivý úsměv.


Vypadá to, že si mě nevšiml.
Potichu proklouznu do svého domu a za chvíli spokojeně vdechnu vůni svého oblíbeného čaje. Nechám ho v konvičce a ještě se dvěma šálky ji položím na tácek.
S ním v rukou se propletu mezi stolem a vyskočím na střechu.
"Ahoj." jemně se usměju.
"Doufám, že máš chuť na čaj."

Probudila mě úžasná vůně čaje. Otevřel jsem oči a všiml si Shijin, jak seděla a hleděla do nebe. Toho pohledu jsem se nemohl nabažit, a proto jsem chvíli mlčel.
"Ahoj Shijin" šťastně jsem se usmíval a trochu zčervenal. "Tak to vypadá, že nejsi jediná, kdo dokáže usnout na zvláštních místech." se smíchem jsem poznamenal a stále si ji prohlížel.