Hory za vesnicí

.https://www.youtube.com/watch?v=XlG4wpOn-e4

Faito

Vyšel jsem na vrchol jedné z menších skal. Nebyla vysoká, ale jen blázen by si mohl myslet, že tam něco je. Rozhlédl jsem se po plácku, kde byly figuríny. Trvalo týdny, než jsem je vyrobil nebo našel a nanosil je sem. Promnul jsem si rameno a podíval se na všechny figuríny. Jestli chci ochránit vše, co je mi drahé, nesmím vypadnout z rytmu... pomyslel jsem si a tasil.

První figuríně se doslova rozlétla dřevěná hlava po zásahu vrhacím nožem. Další jsem rozpůlil čistým řezem a třetí nejbližší měla tu smůlu, že potkala zrovna mou ocelovou rukavici. Protiútočné systémy pracovaly taky skvěle. Jen tak tak jsem se vyhnul šipce z kuše, jejíž kohoutek byl připevněn k nášlapnému drátku, o který jsem zavadil. I když amatérovi by mohly moje pohyby připadat rychlé a devastující, nebyl jsem se sebou spokojen. Snažil jsem se dostat do transu, ve kterém bývám v bitvách. Je to skvělá věc- člověk nemyslí na nic jiného. Ale než se do něj dostane, trvá to dlouho a mohlo by to stát i život. Další dvě figuríny jsem zbavil funkčnosti a moje pohyby se začaly zrychlovat. Z hlavy jsem dostával všechny špatné myšlenky; na Tsuchikage- trosku, kterou z ní udělala válka, na Aitenn, která mě častuje pohledy, díky nimž si připadám, že jsem tu válku vyvolal já, na všechny mrtvé...tyhle všechny myšlenky pomalu odcházely a hlava se začínala soustředit jen na cíl. Těsně jsem podběhl kladkostroj s katanou, který se proti mně řítil, a uštědřil mu jednu bolestivou. Konečně... pomyslel jsem si, když se má hlava vyprázdnila a já viděl jen cíle, pohyby, nebojoval jsem, byl jsem boj. Emoce jdou vždy stranou...
Od té doby to byla už jen otázka pár vteřin, než byla poslední figurína rozťata velmi silným, obouručním sekem...

Kashike

Vynesu Kage ven a tam jí postavím. Nad okolím krásně svítí slunce a sem tam se ozve i pták. Tak Kiyoko, vítám tě zpět do skutečného světa. Už je ti líp?

Hory na mě vždy působily uklidňujícím dojmem, ale teď, když se sluneční světlo dostalo do mých očí zvyklých na tmu, měla jsem pocit, že se mi je někdo snaží zatlačit do hlavy. Udělala jsem si rukou stín a mžourala očima kolem sebe, abych mohla určit, kde to vlastně jsem. "Proč?" Položila jsem mu jednoduchou otázku a upírala na něj z blízka své velké oči.

Kashike

Protože se jako jeden z tvých zástupců odmítám dívat na tu mrtvolu, co jen vysedává ve stínech a živí další stíny ve své vlastní duši. Zamysli se... do jsi pro vesnici ty sama konkrétně udělala od doby, co jsi zalezla do té díry? Já ti to povím... nic. Je čas abys oprášila svůj klobouk a znovu se stala silnou vůdkyní silné vesnice. Začni trošku fungovat a získáš zpátky všechno... možná i svou lásku. Upřímně, nevěděl jsem co z toho byla pravda ale na tom nezáleží, tahle žena potřebovala povzbudit. Nakopnout a nasměrovat...

Zírala jsem na něj, jako na zjevení a nebyla schopna jediného slova. Mimoděk jsem si přejela konečky prstů po masce v místech, kde byla jizva. Nikdy jsem si ji nevyléčila, aby mi připomínala, jak moc jsem zklamala. Jakmile se Kashike zmínil o lásce, hrklo ve mě a trhla jsem sebou, div jsem mu nevypadla z náručí. "Chápu, teď mne pusť." Hlesla jsem a v tónu mého hlasu bylo znát, že téma naší konverzace mi není dvakrát příjemné. "Já vás jako vůdce zklamala, neměla bych jím nadále být."

Doběhla jsem za ostatními. Opodál Faito trénoval kousek od nás stála Tsuchikage a Kashike, přidřepla jsem si a sledovala je. Kashike měl určitě něco v plánu tak jsem se jim zatím do toho nepletla.

Faito

I kdyby byl čas na to ti to rozmlouvat, je to hloupost... řekl jsem a přestal trénovat. Otřel jsem si obličej do kusu hadru a došel jsem k nim. Teď není čas na politické handrkování a už vůbec ne na sebelítost. Věř mi, že tak dobrou Tsuchikage by zradili její lidé jen pod velkým nátlakem...nebo za opravdu velkou sumu.Ať už se v Iwě stalo cokoli, vy jste v tom nevinně.

Kashike

Ohlédnu se a pak zaměřím pozornost znovu na Kage. Rozhodně jí nemíním pustit, nejspíš by utekla. Všichni jsme tenkrát udělali co bylo v našich silách, byli jsme venku a bojovali. Víc udělat nešlo, lidi prostě zachvátila panika... panika na bojišti je jako mor, šíří se rychle a postihuje další a další. Ani já nemůžu být všude abych jí zabránil, a to jsem nejrychlejší bojovník ve vesnici... tak už se konečně přestaň litovat a seber se.

Sklopila jsem hlavu a poslouchala ty dva, s pohledem zabořeným do země. Až když domluvili, odpověděla jsem jim. "Nelituji sebe, lituji pouze toho, že jsem tohle všechno dopustila."

Tiše jsem poslouchala, co jí říkají a jak na ně reaguje.
"Lidé ve Vás stále věří. Ptají se na Vás a taky Vás chtějí vidět .... že jste tu pro ně." pronesla jsem a vyřídila tím tak pozdrav z nemocnice.
"Už se tak stalo a nemůžete to vrátit zpět. Musíte se dívat dopředu. Nikdo nemůže vrátit minulost." na mě to znělo až moc moudře a tak jsem zase radši ztichla.

"Nechápete to, nemůžu tam jít, alespoň v této podobě ne, dostala bych vás všechny do nebezpečí. Oni se vrátí, ne ... oni tu jsou pořád, nikdy neodešli ..." Zablýsklo se mi v očích. "Není to tak, že bych nechtěla, ale já nemůžu. Nemám už sílu ochránit ani vlastní život, natož životy ostatních a zbylo nás příliš málo na to, abychom mohli porazit jejich armádu."

Faito

Ano, je nás málo, ale jestli něco nepodnikneme, bude nás ještě míň. vložil jsem se do věci. Poraženecká nálada mě štvala. Ostatní vesnice jistě taky ještě bojují. Nebylo by od věci zjistit, kolik jich je a kde jsou bezpečná místa. A pokud nějaká jsou, vzít tam přeživší a navrhnout ostatním vesnicím, aby se stáhly také. Společná obrana je lepší než roztroušená. Rozhodnutí je na Vás. Já se ale rozhodně nehdlám schovávat, dokud mě nenajdou a nedorazej. A jestli si myslíš, Kiyoko, že jsi zklamala a jsi k ničemu, nejspíš tě nepotřebujeme a ty se tu můžeš klidně utrápit k smrti. Ale předtím bys měla dát Aitenn svůj klobouk...

Byla to arogantní rána, ale říct jsem to musel. Buď se teď vzchopí nebo sesype. V tom druhém případě už tu nemám co dělat...

"Jsem pro, ráda pomůžu i když doton nemám." došla jsem ke Kashikemu. Musela jsem uznat, že ti dva jí dávají hodně zabrat, ale snad to potřebovala k tomu, aby se vzchopila.

"Já jsem proti." Postavila jsem se vzpřímeně a konečně po dlouhé době se mi v očích objevilo odhodlání zabránit pohromě. "Vůbec jste neposlouchali, co jsem vám říkala, je to nebezpečné, ne jen pro nás, ale hlavně pro vesničany. A to ani nemluvím o tom, že na jejich zabití by je jen stačilo zasypat pod zemí, což pro ninju není cebemenší problém." Rozhodně jsem zakroutila hlavou, že takhle to nepůjde. "Proč si myslíte, že se celou tu dobu skrývám ve stínech? Nedělá mi to radost, ale je to moje povinost, musím vás chránit a nějak mi to neulehčujete. Předvádět veřejně schopnosti ninjů na naši vesnici obrátí jejich zrak a oni se vrátí a tentokrát si s vyhlazením dají záležet." Znovu jsem zakroutila hlavou a poskládala pár jednoduchých pečetí na Henge. "Nikdy nejsme v bezpečí a rohodně to není tak, že by někdo z nás měl nad vesnicí moc, nebo v ní měl nějaké slovo." Objevil se obláček dýmu a když zmizel, stála v něm žena v obyčejném oblečení a byla naprosto k nerozeznání od ostatních vesničanů. "Všichni žijí ve strachu, nikdo neví, co příjde zítra, pokud neusměrníte svou horkokrevnost a neuvědomíte si, že jsme všichni pouze pěšáci na šachovnici, pohřbíte nás do prachu." Doufala jsem, že se mi povedlo jim alespoň trochu vysvětlit, co se tu vlastně děje.

//Doporučuju, si ještě jednou přečíst poslední odstavec příběhu pro vesnici. ^^

// Ano, vskutku pěkná historie Leningradu, ale naprosto zcestná. Buď tam nukenini pořád jsou a v tom případě nechápu, proč ještě Iwu nevybili do základů, nebo tam už nejsou a v tom případě tam nehrozí nebezpečí vyvraždění. Máme hrozně málo informací na to, že válka trvá už tři roky, nemyslíš?

Faito

To, jak vyskočila na nohy, mě překvapilo. To, co řekla, mě překvapilo ještě víc. Ty si opravdu myslíš, že tam dole na nás čeká armáda, až vylezeme z díry? I kdyby se opravily mosty, nebudou tu nechávat víc než pár jednotek, už jen kvůli zásobování. Mají nás za mrtvé a obyvatele Iwy nechali na pospas osudu. Kdyby nás chtěli vybít, pošlou divizi, aby prošla jeskynní komplex centimetr po centimetru nebo uživatele Dotonu, aby na nás shodili celé pohoří. Mysli- jestli tam dole jsou, je to pár jednotek, které můžeme takticky odříznout od východů a zlikvidovat jednu po druhé. Pak převezmeme vesnici a můžeme začít s odbojem.

"Na jejích slovech je něco pravdy. Nebyl by dobrý nápad schovávat se v podzemí. I když ta budova přežila, nemusí vydržet další útok. Když jsem šla do vesnice, míjela jsem nějaké chlápky, skrývala jsem se, a oni chodili po hranicích Iwy." podívala jsem se na Kashikeho plně vědoma že ho teď rozhodně nepodpořím a bude mi to vyčítat.
"Jestli to jsou ti o kterých Tsuchikage mluví, tak by jsme se měli mít na pozoru." šeptla jsem.

"Ja som niečo po ceste zabil a moc sa to nebránilo, zrejme sem posielajú aj úplnú spodinu, ktorej sa chcú zbaviť, asi ho ani nebudú hľadať a aj keby nenájdu. Vybľabotal príliš veľa na to aby som mu nezaistil úctivý pohreb." ozval sa spomedzi stromov mužný, ale zároveň prívetivý hlas, na čo sa odtiaľ vynoril muž v čiernom plášti s kapucňou a mečom za pásom, ktorý ich už chvíľu počúval. Pri slovách "úctivý pohreb" sa tak zaškeril, že to bolo počuť v jeho tóne hlasu a všetkým mohlo byť jasné, že jeho tela sa dokonale zbavil.
"Dalo mi zabrať vás nájsť." Povedal som a dokráčal k Faitovi. "Faito, Tsuchikage-sama." Akoby som ich oslovil skôr na pozdrav, zvyšných som poznal, aspoň z videnia z minulosti, no oni nepoznali mňa a na predstavovanie som za posledné roky vôbec nemal náladu.
Rozhliadol som sa po okolí. "Dal som si záležať pri zbere informácii a môj dom tiež stále stojí." Podotkol som aj keď to možno bolo k ničomu, no vyjadril som tým svoju náklonnosť k možnosti odboja spopod zeme.

"Faito, tys vůbec neposlouchal, co jsem říkala." Povdechla jsem si. "Nesmíme na sebe upozorňovat, ne teď když jsme v takové nevýhodě." Najednou se zamnou ozval hlas, otočila jsem se za zvukem a pohlédla na muže, kterého jsem do nedávna znala jako malého chlapce. Ať už vypadal jak chtěl, já v něm stále vyděla toho malého blonďáčka. Oči se mi rozzářily a vrhla jsem se mu kolem krku. "Tobě utajení nic neříká, co? Mohli tě zabít!" Řekla jsem to trošku popuzeně, ale byla jsemráda, že se vrátil, drtila jsem ho v objetí a když jsem se odtáhla, rozcuchala jsem mu vlasy. Otočila jsem se na Noriko a kývla na ni jako díky za podporu. "Musím jít do nemocnice, to je to jediné, co v této chvíli můžu pro obyvatele Iwy udělat."

"Chci jít s Vámi, nemocnice dostala nové zásoby a já bych se chtěla naučit něco nového." přitáhla jsem si kapuci do obličeje. A byla připravená odejít. Všimla jsem si i toho hlasu a podívala se na muže, kterého už Tsuchikage objímala. Proč já jsem takhle Kashikeho neobjala?

Objatie som Kiyoko opätoval podobne, pevne a s dôverou, pričom som si dával pozor aby som ju nerozmačkol. Predsa už som nebol úplne taký akého ma stále videla. "Nech pôjdete kamkoľvek idem s vami," pozrel som sa na nich, vlastne na všetkých a napravil si kapucňu, potom čo ho Kiyoko rozstrapatila mohli vidieť jeho viacmenej bielovlasú podobu so zelenými očami. "Pokiaľ teda nemáte niečo lepšie čo by som mohol robiť." Skonštatoval aj keď najradšej by sa držal pri týchto preživších Iwagakure. Vlastne to bola jeho druhá rodina.

Kashike

Zavrtím hlavu v nechápavém gestu. No, alespoň jsem Kage trošku nakopnul, nicméně stále nemáme vůbec žádný plán co dál. Naší největší slabinou jsou zbylí vesničané a podle mého názoru je odtud prostě musíme dostat někam do bezpečí. Když je dostaneme do bezpečí, můžeme z vesnice udělat bojiště podle našich představ... ale s rolí pěšáka se já nesmířím ani náhodou.