Spodní patro

Cvičím s tímhle závažím celkem už dlouhou dobu a už je na čase, abych si to vyzkoušel i bez něj. Odložím tyč se závažím a vezmu si svoji bílou katanu. Je poněkud lehčí než obvykle. Nejspíš je to tím, že jsem si už zvykl na těžší, ale to nevadí. S touhle katanou nemohu prohrát. Je v ní uchovaná její duše. Po krátkém pozorování mé katany jsem švihl do strany že se dokonce vytvořil tlak, který narušil vzdušné proudy ve vzduchu a trochu se to zvukově ozvalo. Nastavil jsem si terče od sebe vzdálené asi pět až deset metrů od sebe- Zavřel jsem oči vzal jsem katanu, protočil ji nad hlavou na druhou stranu a připravil se. " Shishi " Vyrazil jsem prudce vpřed a vysekl nepředstavitelnou rychlostí vpřed skrz všechny své cíle a přistál za nima. " Sonson " Už jsem byl méně zadýchaný, chtělo to ale trochu ještě potrénovat, abych nebyl vždy tak udýchanej. Do finále jsem zasunul katanu do pochvy a na všech terčích se objevilo proseknutí a odpadly na zem. Postavil jsem se a dal si trochu pauzu od tréninku, chtěl jsem se totiž podívat na ty dva co zde dělají trochu rámus. Když jsem byl už téměř u nich tak jsem se pozastavil a pozoroval je.

Jen jsem si tiše povzdechla a zakroutila hlavou. Tohle není dobré, úplně mu chybí pud sebezáchovy. No, počkám si, co vymyslí dál. "Uvědomuješ si doufám, že takový přímý útok je úplně k ničemu." Chtěla jsem se jen ujistit, než jsem si za zády tajně vytáhla kunai, který jsem sevřela v dlani stále za zády a vyčkávala, až konečně zaútočí.

"Hezké, ale už trochu nudné víc too neumíš?" Nahodila jsem tázavý pohled a vyskočila do vzduchu, abych se vyhnula všem jehlám. Při saltu několik metrů nad zemí jsem si vytáhla vlastní jehly a hodila je po něm i jeho klonech. Nakonec jsem hladce přistála na zemi.

"To tě to stále baví? Pořád jen klony?" Nadhodila jsem trochu znuděným hlasem a tentokrát jsem se však ani nepohla z místa, stála jsem tam a čekala. Samozřejmě jsem byla stále ve střehu, připravena vyhnout se jeho útoku, jen mě už nebavilo stále uhýbat.

]i]Budu ho muset naučit pořádnou klonovací techniku.[/i] Pomyslela jsem si, když se na mě řítily stovky shurikenů. Pravé jsou jen dva a pochybuji, že by byl tak hloupý a útočil na mě přímo. Zůstala jsem tedy stát na místě, ale ne proto, že bych si byla tak jistá, že mě shurikeny nezasáhnou, ale proto, že celá ta iluze sebe sama, kterou vytvořil nemohla protnout vzduch tak jako opravdové zbraně, proto to bylo snadné, slyšela jsem je.

"No konečně něco originálního." Zatleskám mu a přitom si prohlížím to ostří. "Mám pocit, že na tohle mi obyčejný kov stačit nebude, takže mi nezbývá, než tě unavit, neboli vyhýbat se." Mrkla jsem na něj a zasmála se. Tím ostřím jsem opravdu zásah dostat, nechtěla, takže jsem se stáhla do obrany a soustředila se na ni. "Pokud se ti podaří, zasáhnout mě, pak tě uznám jako svého studenta."

Už jsem se i tím pozorováním začal dost nudit, boj trval až moc dlouho. Proto jsem si sebral svoje věci a odešel jsem na jiné místo kde se mohlo dít něco zajímavějšího. Chtěl jsem si s nima sice zabojovat, ale takhle dlouhý boj jsem nečekal. (přesun)

Z boje mě vyrušil podivný zvuk, sice jsem měla trénovat toho kluka, ale stále jsem byla velitelkou ANBU. "Trénuj sám, musím něco zařídit." Promluvila jsem, když jsem se za ním oběvila a nasadila si na obličej masku, téměř ihned mě pohltil obláček bílého kouře, bylo to taky to jediné, co tu po mě zbylo.
//přesun