Spodní patro

Když nás z nenadání obejme zamrazí mě v celém těle a dostanu strašnou husinu. Byl to zvláštní a trochu nechutný pocit když k tomu přidal to co řekl nahlas. " Ty pako jdi odemně. Zní to úchylně. Dej ty pracky odemně pryč. " Snažím se dostat z jeho úchylackého sevření. Možná to mohl myslet vážně, ale až moc to vypadalo úchylně. Jakmile se dostanu z objetí trochu poodstoupím a položím tyč. " Hej kámo, nechci ti nic říkat, ale tohle bylo vážně divný. Přemýšlej nad tím než něco řekneš. Zní to až moc úchylně " Stále trochu vydejchávám, protože jak mě držel tak jsem byl zrovna ve špatné pozici, protože jsem držel tu tyč a špatně se mi z toho dostávalo. Vypadalo to jakobych zrovna utekl před smrtí, a nebo zrovna utíkal před úchylem. Následně na to zaslechnu hlas Miki a obrátím k ní hlavu a zvednu jí trochu výše. " Aaaa Miki. Jak si mě našla tak rychle? " Absolutně si přestanu všímat okolí a začnu se věnovat někomu jinému jak bylo u mě známo. Jdu k ní blíž, jelikož jsem nechtěl se překřikovat přes celou místnost

To je ten člověk hluchý? Miki zaskřípala zuby, částečně i nad jeho další otázkou.
"Ty používáš svaly, já mozek," prohlásila suše a upřela pohled na jeho rameno.
"A ten mi říká, že pokud si neodškrtíš tu ruku a nenecháš si jí ošetřit nějak civilizovaně, ušetříš za rukavice."
Uvedla ho krátce do problému.
"Sednout!" zopakovala znovu.

Vysvětlím si jejich chování jako počáteční ostýchavost. Proto se na ně zazubím a klidně se spokojeně protáhnu. Přemýšlím, jestli to vůbec malej bráška rozdejchá. Zorovi místo odpovědi věnuju máchnutí ruky a úsměv, že s něčím takovým si starosti rozhodně nedělám. Pak můj překvapený pohled padne na novou příchozí, ehm osobu.
"Doufám, že toto nepatří k němu..." Zašeptám Saili, ke které se nakloním, aby to slyšela pouze ona.
"Hele zoro, nechtěl by jsi nám představit svojí..." Zamyslím se, přemýšlím jak tu osobu nejlépe označit. Nakonec to vzdám a pouze pokrčím rameny, že je to přece jasné koho myslím.

Podívám se na Miki trochu vyzívavěji, ale dal jsem na její radu a odškrtil jsem si to. " No tak za prvé. Nejsem sice nejchytřejší to přiznávám, ale od tebe rozkazy brát nemusím. Za druhé co se týče nemocnice, tam zajdu později. A za třetí nepodceňoval bych mě jen podle mentální a fyzické stránky. Stále toho o mě nevíš dost. " Obvážu si svůj šátek okolo ruky, ale nezaškrcuji ho. Jako obvykle ho budu mít na své ruce. Sice to byla pozdější reakce, ale začla ta rána na boku zase trochu krvácet " Aaaa sakra, proč zrovna teď. Mělo to být v pohodě, ale když si to zmínila tak se to vrátilo proboha. Že ty zrovna musíš mít vždycky pravdu. Radši tam půjdu hned, než přijdu o všechnu krev v těle. " přidržím si ránu a běžím směrem k oknu a následně běžím pryč, původně do nemocnice (přesun)

Miki pozvedla jedno obočí a zadívala se za utíkajícím Zorem, který jí nejdřív nehorázně sjel a pak okolo ní prolétl, až se pomalu zvedal vítr. Nezdálo se, že by si to nějak vzala k srdci. Konec konců, kolik toho o ní asi věděl on?
"Asi jsem se měla zmínit, že mám sebou obvazy? nevinně se pousmála za mizícím Zorem a pak se obrátila na dvě další osoby, které tu zanechal. Bylo dost jasné jaký o ní mají názor.
"Omlouvám se, že ruším dýchánek, ale to víte... co by jeden neudělal pro svého týmového partnera," pokud by byl cynismus cítit, právě by jeho pach prostoupil celou místnost.
A Miki se pomalu začala obracet k odchodu.

Podívám se na sannyho divně. "Jsi v pořádku? Někdy mi připadáš..."
Najednou Zoro začne dělat spoustu rámusu, ale očividně mě hodlá pouze ignorovat a nechce mě nikomu představovat. Proto si zklamaně povzdychnu, když zmizí v naruto stylu někde v dáli s mračnem prachu v zádech.
Proto přistoupím k té nové osobě, která pronese podle ní vtipný příspěvek.
"Hmm... já bych své partnery bránil. A taky jsem to udělal..." Něco v mém hlase je smutného, co napovídá o velké ztrátě. Pak se však záhadně pousměju a když chce odejít, přiletí jí neškodně má ruka na rameno, abych jí pozdržel.
"Ty počkej jo? ... slyšel jsem že jsi Miky. Já jsem Kensei..." Očividně se pokusím seznámit i s ní, i když se mi nezdá tolik zajímavá jako Zoro. Nevypadá tak silná. Na druhou stranu to myslím upřímně, někdo už od pohledu je slyský a prolezlý zkažeností. Já naopak od pohledu působím na druhé lidi jako upřímný jednoduchý charakter.

Jak se zdálo, Mikina poznámka nezůstala bez odezvy. Zaznamenala všechny informace které mohla, ale nezdálo se, že by se s nimi obtěžovala pracovat.
"Na pár kilometrů a bez těch vašich vychytávek to jde těžko," pronesla místo toho opět suše.
Jeho následující gesto jí ale přece jen dost překvapilo. Na mžik oka to na ní bylo poznat, ale pak se vše zase vrátilo ke starému. Miki se otočila zpět ke Kenseiovi, jinak se ale nehýbala. Pak se usmála.
"Kensei... zkus příště nepolykat tolik pravítek," kývla na něj, ale neznělo to jako kritika.

Se zájmem přemýšlím nad těma liánama a pochodněma. Nejspíš si mého pohledu všimne, proto trochu rozpačitě cuknu hlavou na stranu.
"Bez mých vychytávek? Co ty o mě můžeš vědět?" Zatvářím se překvapeně. Pak naštěstí nahodí lepší téma. Kterého se chytnu.
"Nemám problém říct lidem co si o nich myslím, pokud se ti to nelíbí není to můj problém. Ty zase vypadáš velmi přírodně, docela by mě zajímalo co se ti stalo. Předpokládám že to nebyl pro tebe zrovna dobrý den..."
Prohlížím si jí až trochu jako bych jí litoval.
"Jste se Zorem přátelé dlouho? Je úžasně silný... myslím, že by uměl pořádně praštit..." Napadne mě ještě tahle divná otázka, která tam moc nezapadá.
Pak vyplivnu tyčku a vytáhnu nový lízo, který začnu pečlivě rozbalovat.

Miki si povzdechla.
"Já ti nevykám," zamumlala v odpověď na jeho první otázky. Termínem "vaše vychytávky" myslela vychytávky shinobi celkově. A to nejenom zbraně, ale i techniky. To však mohlo dojít spíše tomu, kdo věděl, že ona sama se za shinobi stále nepovažuje.
"Týden," opravila jeho časový údaj týkající se jejího přírodního vzhledu.
"Měli jsme se Zorem trénink," řekla, jakoby to všechno vysvětlovalo.
"Není to zas tak dlouho, co jsem se Zorem v týmu," záměrně se vyhnula slovu přátelé, " ale o tom, že umí pořádně praštit nepochybuji. Někde se ten nedostatek v jiných oblastech kompenzovat musí."

Nedůvěřivě si jí prohlížím. "Tebe takhle zřídil týden v divočině, očividně jsi spíš městský typ ne?" Upřímně udivený, naopak dodám. "Já vyrůstal mimo vesnici dost dlouho, žil jsem v horách. Jestli si chcete příště užívat, půjdu rád s vámi a dohlédnu na vás." To je pravda, moc rád bych s nimi na misi tohoto charakteru šel.
"Mě přátelé tak trochu ted chybí, takže přítel Zora je i můj přítel." Prohlásím, jakoby to byla jasná samozřejmost.
"Docela mě láká zjistit jestli by mě dokázal praštit dost silně, víš mám rád silné soupeře..." Svěřím jí své malé tajemství. "A ty řekni, umíš pořádně praštit?" nezeptal jsem se jestli je silná záměrně. Ta otazka je zamerena na sílu, to nejvíc mě zajímá.

Po jeho hlášce o týdnu v divočině Miki zacukalo obočí.
"Ano, jsem městský typ, ale garantuju ti, že tam, kde jsme byli bys nechtěl a to, co jsem viděla si ještě nikdy neviděl," pronesla naprosto vážným tónem. Příšera, která jí přepadla v jeskyni bylo to nejstrašnější, co v životě viděla a jakoby přímo vystoupila z nějakých dětských představ.
"Tak to si nejsem jistá naším vztahem," prohlásila po jeho poznámce o přátelích a hned v zápětí rezolutně zakroutila hlavou,"ne, nejsem typ na pěsti."
Miki byla už od pohledu šlachovitá a stavěná spíše na rychlost (co už od pohledu jasného nebylo byl fakt, že je především na myšlení).

vysvětlím si to po svém a konejšivě jí poplácám po rameni jak už mám ve zvyku.
"Nemusíš se bát, jestli budeš potřebovat, tak si stoupnu před tebe..." Navíc jí věnuju přátelský pohled přímo do očí. Očividně nemám problém vybrat si za přítele každého, kdo na mě alespon trochu dobře zapůsobí.
"Docela by se mě líbilo vydat se po dlouhý době opět někam s dobrým týmem." Pak se podívám na ní a rychle dodám.
"Ale samozřejmě bych ti dopřál čas si odpočinout a hlavně... se vykoupat." Nemyslím to zle, spíš starostlivě.
"Mám rád nebezpečnou přírodu i silné dravce." Pronesu nakonec zamyšleně, spíš jí její výlet závidím, strach mi jen tak něco nenažene.

Miki protočila oči v sloup a rozhodla se ignorovat fakt, že podivný kříženec brouka a chobotnice by si Kenseie pravděpodobně bez větší námahy dal ke svačině - a jí taky nebýt Nanabi - a rozhodla se rozebrat racionální stránky věci.
"Vzhledem k tomu, že patříme k vybranému týmu bývalého Raikageho, který teď navíc postrádá velitele si můžeš nechat akorát tak zajít chuť.

"A já měl patřit do týmu, kde sensei je tak zaneprazdněná, že v životě neměla čas ani si mě zapsat do svýho seznamu. Pochybuju že o mě vůbec ví, a můj původní tým... už není..." Povzdechnu si a podívám se na ní.
"Navíc někdy se skládají složené týmy na mise, můžeme se domluvit a s povolením vyrazit... trosku si užít, protáhnout si pěsti..." Podívám se zamyšleně na ní.
"Myslím že bych ti jednoho nechal...malýho...co říkáš?" Myslím to dobrácky, kdyby mě znala bylo by to velké gesto že si je nezmlátím všechny sám - tedy aspon ve svých představách.
"No a po misi by jsme si zašli na něco dobrého a společně by jsme se tomu zasmáli, to musíš uznat že nemá chybu..." Podívám se na ní s velkou nadějí.

Miki měla na tváři stále úsměv - samozřejmě, že ne pravý - zatím co poslouchala, jak básní o misi. Po tom, co skončil si lehce odkašlala.
"Obávám se, že máme poněkud jiné preference. Ale kdys chtěl někdy na jídlo, tak stačí říct."
Překlad zněl "kdyby si ho za mě chtěl někdy zaplatit", ale vzhledem k tomu, že nikdo neměl v kapse kapesní překladač pravého smyslu, měla tato skutečnost zůstat navždy skryta.
"Kromě toho bych asi už měla jít," poznamenala.

"Jo to by jsme mohli..." Přikývnu, nic zlého netuše xD
Trochu se zamyslím a pak střelím od boku.
"že by jsi patřila mezi ty, co neradi přímý kontakt? to by byla docela škoda, ale horší by bylo, kdyby si neznala žádný druh zábavy. To by se potom nedalo nic moc podniknout. Co tě vlastně baví?"
Očividně schválně přeslechnu poslední zminku o odchodu.

Jak se zdálo, příležitostnou hluchotou tady netrpěl jen Zoro. Kensei se jí ale jak se zdálo navíc snažil zamluvit. Mikin úsměv se o něco více rozšířil, zatím co malinko nahnula hlavu na stranu.
"Baví mě dotáhnout práci do konce," odpověděla.
"Bavilo," opravila se.
"Baví mě být chytřejší, než ostatní," věta měla vlastně přímou návaznost na tu předchozí, ale to on nemohl vědět.
"A jdu domů," obrátila se na patě a zamířila si to k východu.

"Bezva, tak to někdy spolu zkusíme, dotáhnout nějakou misi do konce, nebo tu tvou misi..."
Prikývnu spokojeně a když odchází zvednu ruku na rozloučenou a zamávám jí.
"Tak zase příště Miky, bylo fajn se s tebou spřátelit..."
načež se otočím na svou poslední oběť, malého brášku.

Jako obvykle (protože již po tomto krátkém rozhovoru mohla Miki říct, že se to rozhodně nestalo naposled) si Kensei to, co řekla přebral naprosto špatně, ikdyž zrovna v tuhle chvíli se nebylo čemu divit. Nechala to být a na jeho pozdrav se jen pousmála.
"Měj se..." mávla směrem k již otočenému Kenseiovi a sama zamířila ke dveřím. Byl čas na kompenzaci veškerých příkoří (jak psychických, tak fyzickách), která zažila během týdnu na Želvím ostrově.
(přesun)

"Myslím, že se půjdu podívat po nějakém soupeři. Tady dole je docela nuda Sanny..."
Zvedne ruku na pozdrav a pomalu odkráčí.

přesun

Vrátila jsem se na cvičiště, tentokrát však do spodního patra, kde jsem doufala, že bych mohla narazit alespoň na jednoho ze svých studentů.

//Yoruichi je bez masky xD

Ať jsem po cvičišti chodila jak jsem chtěla a ptala se koho jsem chtěla, stejně jsem ty děcka nenašla. Hlasitě jsem si povzdechla a raději se vydala zpět za Raikagem.
//přesun