Spodní patro

Pomalu přijdu do svého nejoblíbenějšího patra. Konečně klid, sem totiž mnoho shinobi nechodí, aniž bych věděl proč. Naopak pro mě je zde hotový ráj. Spousty strojů na posilování kterých jsem ještě nezničil a hlavně těch figurín a terčů. Nejdřív se půjdu trochu protáhnout na stroje a pak si to rozdám s figurýnama, dneska bude nejdřív zábava, však povinnosti s rádoby novým týmem mohou ještě chvíli počkat. Spokojeně se pustím do zuřivého tréninku, tedy tak by to někomu mohlo připadat. Moje tělo je jako silný stroj a já se zatím ani pořádně nezapotím, pouze rozcvička.

Nějakou dobu ztratím zde dole, ale pak mě to přestane bavit. Mám chuť zkusit něco jiného a tak přemýšlím kam se dál vydat. Proto se vydám zamyšleně o patro výš. Sem opravdu nikdo nechodí.

přesun

Pomalu se vydám dolů po schodech. Nebyl jsem si tak docela jistý, jestli ten genin mířil nahoru, nebo dolů. Protože je dole snazší hledat, vyrazil jsem nejprve tam. při pohledu na nezničené trénovací figuríny mě rychle došlo, že jsem tu už dlouho nebyl. Spokojeně se rozpřáhnu a první panák dostane pořádnou pecku, během chvíle do toho dám vše. Dokonalé pohyby těla, slušná rychlost při vedení úderů, pak nečekaný švih doprovázený zapraskáním a první panák už není na svém místě. Spokojeně si promnu ruce a hodlám jít dál, jenže v tom se zarazím. Nejsem zvyklý že by zde někdo byl, když tu trénuju. Vlastně jsem tu nikdy nikoho nepotkal, ale teď tu někdo je. Trochu překvapeně pohlédnu na ležící osobu a nahodím nenapodobitelný výraz v obličeji.
"Ehm... ty sem nechodíš často že? A doufám že si nic neviděl..."
Poslední dobou zde mají totiž doplňující ninjové problémy, protože nestačí doplňovat vybavení. Nejspíš si budu muset najít nové místečko - napadne mě.

"Hmm..." Podívám se zamyšleně na tu osobu a za chvíli už stojím nad ní.
"Vstaň, rád bych zjistil kdo má odvahu sejít do nejnižšího patra..." Se zájmem jí pozoruju, netuše že je holka.
"Vlastně na tom nezáleží, jen bys mohl pomlčet o tom že víš kdo tu likviduje vybavení, nemají to moc rádi... ne v takovém měřítku..." Dodám zadumaně, před očima mám tuto místnost jak vypadala po mém posledním opuštění a proto zatřesu rychle hlavou.
"Jsem kensei a ty...?" Moje silná ruka se ti objeví před obličejem, pokud mi jí podá vytáhnu jí jako nic na nohy a pořádně, bez zmrzačení, jí stisknu. xD

Mávnu ledabyle rukou, jako bych tím gestem potvrzoval její domněnku, kterou vyslovila nahlas.
"Samozřejmě že si neviděl, až odsud odejdu a přijde sem ten udržující ninja, vyrve si zbytek svých vlasů..." Dodám s laskavým úsměvem a trochu do ní dloubnu loktem.
"Hmm nevypadáš jako někdo kdo má zrovna rád posilovací stroje, možná jsi tu kvůli figurínám a strojům posilující tvé reflexy? nebo možná... jsi knihomol co hledá tichý koutek?" mrknu nápadně pohledem po její knížce, ale neříkám to s odporem, spíš se zvědavostí v hlase. Nakonec mě upoutá pohled na její katany, opřené o zeď.
"Umíš s nima zacházet?"

Prostě jsem dobrák, nemůžu se na někoho zlobit. poplácám jí přátelsky po rameni a klidně jí začnu vysvětlovat.
"Věřím ti, možná v tobě bude dost síly. Ale na papričku mít nebudeš... to víš, zbyl jsem z našeho týmu sám... ale ta měla úder křídel..." Zvláštní jak se mi rozzáří oči při vzpomínce, kdy mě očividně někdo dokázal pořádně praštit. Rozhodně už od pohledu vypadám jako někdo, kdo má pořádnou sílu.
"Rozhodně musíme zkusit jak moc jí umíš ovládat, jestli se nebojíš ovšem."
přijdu k jednomu stroji a zapnu ho. Bleskově až po zapnutí, kdy proti mě vyrazí sprška kunaiů bleskově tasím svou katanu ze zad a všechny je úspěšně odrážím na stranu. Střídavě vpravo a vlevo. Mám dobré reflexy, jsem zvědavý jestli to dokáže taky. Proto pak ustoupím, abych jí udělal místo.
"Troufneš si Sanny?" Trochu se u toho jména zamyslím, nemám rád jména co mi připadají zženštilé. Ale to ona nemůže vědět.

Zavrtím s úsměvem hlavou, že ne.
"Nejsem tak úplně zdejší. Vyrůstal jsem v horách, rozumím přírodě a zvířatům víc, než klanům a lidem. Jsem horal, co se nestydí ti říct vždycky co si myslí."
Nejspíš jí tím tak trochu překvapím. Pak jediným pohybem zasunu katanu do pouzdra na zádech.
"Vypadáš jako slibný soupeř, odhaduji tě buď na genina dobrého v taijutsu, nebo na chunina."
jsem zvědavý jak jsem ho odhadl.
"Schopnosti... každý je máme jiné, moje schopnost je po mém otci. Tvoje schopnosti jsou schopnosti tvého klanu. Ale to co rozhoduje je odhodlání, každý shinobi, který ho nezná je pouze z poloviny tak silný, jak by mohl být."
Můj důvod je tak trochu temný, proto se při těch slovech lehce zachmuřím.
"Jestli budeš chtít někdy s něčím pomoct, stačí mi říct. Pokud se mě ovšem nebojíš..." Dodám už opět přátelsky a s úsměvem.

"každý, kdo by šáhl na mé přátelé, mou vesnici a nebo mé sny, by měl dost velký důvod..."
Rozhodně v sobě nosím silné odhodlání.
"Navíc né každýmu vyhovují mé způsoby..." Vytáhnu z kapsy nové lízátko, tyčku vyplivnu a hned je mi zase líp.
"Tak mi povíš, jak moc tě mám šetřit Sanny?" Zvláštní, ten úsměv byl zvláštní. Jen nevím co se mi na něm nezdálo. Jako zkušený shinobi spoléhající na taijutsu, mám velký smysl pro drobnosti. Proto mi neunikl.

Přijdu sem a i když tu někdo už je tak si jich prozatím nevšímám a hledím si svého. Původně jsem měl namířeno někam jinam, ale když už jsem byl tady musel jsem něco udělat. Našel jsem si nějaké místečko a vytáhl ze svitku svoje obří číňky a nástroje a začal posilovat. Měl jsem tyč a na ní ohromné množství váhy, které jen tak nikdo neunese. Byla to moje metoda tréninku a zlepšování. Když jsem máchal tou tyčí tak jsem tím dokonce dělal průvan jelikož jsem odrážel samotný vzduch " Stále to nestačí musím zabrat víc " Začínám se dokonce i po čase potit, ale nepřestávám trénovat. Tohle byla teprve rozcvička.

Jeho odvaha se mě líbila. proto jsem souhlasně zamručel. Ale přece jenom jsem se rozhodl odpovědět.
"Tvoje odvaha není špatná, ale musíš se naučit především nepodceňovat svého soupeře. Jinak tě složí na lopatky i mnohem slabší soupeř, než jsi ty sám. Pamatuj si to!" Načež jsem udělal pohyb ruky v gestu palec nahoru a pak jsem udělal další nečekaný a proti ní vyrazila vzdušnou čárou požadované lízátko. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké má reflexy.
Pak mě vyruší příchod někoho dalšího. Se zájmem se otočím na něho, to je poprvé kdy jsem zde potkal někoho a dokonce hned dvě osoby najednou.
Proto pokynu Sanymu, aby šel se mnou k němu.
"Zajímavé, tohle jen tak někdo nezvládne. Ale my se ještě neznáme že?"
Schválně k němu dojdu, když má činky nahoře a levou rukou ho uprostřed pohybu zastavím. Aby si mě musel všimnout.

Cvičím si tu svoje pohyby a najednou zastaví moje máchnutí tyčí někdo cizí. Zarazí mě to že někdo zastavil moje máchnutí a podívám se na toho který mě zastavil a dám si tu tyč přes rameno " Kdo seš? Nepřerušuj mě v tréninku, nejsem zrovna v dobré náladě " Tss, jaktože tak snadno zastavil můj švih? To jsem tak slabej? Sakra, sakra, sakra. Postěžuji si v koutku své mysli, protože mě to už vážně štvalo, že pokaždé je někdo silnější než já. Dvakrát za jednu hodinu toho už bylo celkem moc a měl jsem sto chutí někoho přeseknout.

"Mě zase zaráží, že je tu někdo jako ty. Někdo lákavě silný, pokud vím tak jsem se ptal jako první. Ale protože vidím, že nejsi dobře naladěn, začnu..."
Pozoruji ho docela radostně, mám rád silné soupeře a teď už nemá šanci mi uniknout.
"Jsem Kensei a ty siláku?" neříkám to pohrdavě, jeho sílu jsem znatelně před malou chvílí cítil. Bylo pro mě vzrušující ho zastavit. Nakonec se napůl otočím na Sannyho a zatáhnu ho do rozhovoru.
"A támhle to je Sanny, chodím sem docela často a většinou to zde pěkně zdemoluju, ale poprvé jsem tu narazil hned na dvě zajímavé osoby."
Vůbec se nesnažím skrývat, že mě zajímají. je vidět, že jsem přímý člověk.

Stále mám závaží na rameni, čímž si testuji i kolik váhy snesu na ramenou, takže se jen tak nepoflakuji jako ostatní při rozhovoru. Překvapí mě to jak mě nazval a neznělo to moc příjemně. " Jmenuju se Roronoa Zoro. Toho siláka bych si vyprosil, zní to úchylně. " Podívám se na toho, který stál za ním a prohlídnu si ho vteřinově a pak se zas obrátím očima k němu. " No dobrý, co mi chceš? Jak vidíš mám v plánu se stát silnějším než mí nepřátelé. Pokud se mi někdo bude stavit do cesty tak ho přeseknu "

Když se objeví tak hezky u sebe, dostanu dost dobrý nápad. Zvláště proto, že stojím uprostřed. ještě jednou ohodnotím kolik toho unese a spokojeně se rychle pohnu. Ob a dva obejmu kolem ramen a bratrsky přimáčknu k sobě. U toho se přátelsky zasměju.
"Ale velký brácho, právě jsem tě našel a musíš být tak protivný?! Konečně jsem našel zajímavé přátelé a proto se vás nevzdám."
načež je po chvíli oba pustím a pokračuju.
"Jestli chceš zesílit, tak můžeme trénovat společně. myslím, že pak zesílíme rychleji a kdyby náhodou přišel někdo, kdo bude silnější než ty, nemusíš se bát..." Zvednu svou silnou ruku a sevřu jí v pěst.
"...,protože tyhle pěsti si vás ochrání." nejhorší je že to myslím smrtelně vážně. Beru jako samozřejmost, že dva takoví sympaťáci mě neodmítnout. Je až děsivé, jak sem někdy primitivně upřímný, možná jen primitivní. xD

Vzhledem k tomu, že Miki - jako vždycky - narozdíl od Zora nikam nespěchala a šla za ním vlastním tempem, dostala se do cvičebních prostor až o hodně později, než on. Kdyby nebyla senzibil, nejspíš by se jí už dávno ztratil. A kdyby on neměl zelené vlasy a každý si jeho zbrklé chování nepamatoval půl hodiny po průběhu kolem.
Okolo Zora se už jak se zdálo začal shromažďovat nějaký lid. Ne, že by to Miki dělalo hlavu. Jestli byla v něčem dobrá, tak to bylo buzení v ostatních správný dojem. Když si dala zrovna tu práci. A teď si jí dala. Nacházela se sice zatím na druhé straně místnosti, ale slyšet jí bylo i tak.
"Ronoa Zoro!" z hlasu byla slyšet autorita. I její postoj dával tušit postoj člověka vyšší šarže. Takového, který je zvyklý rozdávat rozkazy a jakýkoliv odpor předem vylučuje. Ne, že by Miki něco z toho byla, ale dojem budila dokonalý. V lidech, kteří ji neznali mohla budit dojem Jounina, ve svých 19-ti na to měla i věk.
Počkala, až na ni Zoro obrátí hlavu, nebo až bude dostatečně blízkou a pak prostě jednoduše zavrčela;
"Sednout!"
Vzhledem k tomu, že byla z ostrova slušně otrhaná a na zádech jí ještě stále visely za liánu upevněné pochodně, to musel být dost zvláštní pohled.