Hlavní brána

Ichizoku Katagami

Tak chladnej, odměřenej a bez citu....dokonalý nástroj. Ale čí? Už mě to tu nebaví.
Pomyslel sem si a houkl sem na tu holku od Hyuugů. Potřeboval bych se prolítnout prosím.

"A to jste zapomněl, že všichni šermíři i uživatelé Hyoutonu přešli do Oblačné a rádi? Říká se to!" naprázdno jsem polkla. "A když vás nezastavím, nebudu se moct vrátit... Domů. A vy také ne."

"Proč žijete minulostí a zrazujete přítomnost?" zhluboka jsem se nadechla. "Mizukage zradili její vlastní lidé, protože přišli o své přátele, když je vedle do vojny. A Tsuchikage věděla, že se zase pokusíte vést válku. Ale ono to bolí!"
Čekala jsem, že něco udělá. Cokoli, jen abychom tu jen nestáli uprostřed prázdna. Bylo to těžké.

"Použijete Jinton na mě a stejně už se odtud nedostanete," sklopila jsem pohled. "To jsem nechtěla."
Zvedla jsem ruku výš.
Jaké to asi je? Rozložit se na prach? A bolí to?
Kolem ruky mi začaly kroužit lístečky. Jako kdybych chtěla zaútočit. Přitom jsem s očima upřenýma přímo do těch jeho jen čekala, kdy udělá další krok on. Rozuměla jsem mu. Tak moc jsem mu rozuměla a tak moc to bolelo.

"A stejně vás mám ráda, sensei," lístky od své ruky jsem poslala směrem k němu. Zformovaly se do podoby drobných motýlků s ostrými křídly. Tak jako tak jsem mu je plánovala zastavit těsně před obličejem. Ještě dřív než bych se rozpadla by poznal, že ten útok nebyl myšlený doopravdy. Tolik jsem chtěla, aby se vzdal. A přitom jsem se usmívala. Zvláštně, spokojeně.

Nechal motýli doletět až ke svému tělu a ani se nehnul.
V té chvíli ovšem oni se obtočili kolem jeho rukou. Pevní jako provaz tak, aby nemohl dělat ani pečetě. Byla chyba, že je nechal doletět až k sobě. Někteří se mu obtočili i kolem krku. Nemohl uhnout ani těmto, protože byli opravdu blízko. Nehodlala jsem ale dojít dál než k mdlobám.

Ichizoku Katagami

Překvapeně sem vykulil oči. Skončil... zbývá mu deset sekund nanejvýš. Pomyslel sem si, když mu lístky letěli ke krku. Mozek se bez přísunu krve udrží právě takto krátkou dobu, deset sekund je opravdu maximum, už při pár prvních sekundách totiž ztrácí zrak. Došel sem ke svojí bažině, nad kterou se oba vznášeli.

Ani si nevšiml, že se od obojku z motýlů na jeho krku dávno táhl řetěz až k mé ruce.
Neměla jsem příliš velkou rychlost, ale on ano a tak stačilo trhnout a z kostky ho vytáhnout. Dušení způsobovalo zpomalené reflexy, určitě už na to musel myslet a nemohl být teď rychlejší než já. Jakmile jsem ho přitáhla ke svému tělu, kostka explodovala. Ve stejné chvíli už měl spoutané ruce a trochu povolený obojek, což neznamenalo, že už neměl dávno omdlít. Pro jistotu jsem se držela ve vzduchu znovu vlastními křídly. Jeho technika tedy vybuchla prázdná.

Andi

Oběvil jsem se těsně před výbuchem.Fuuton:Vakuum!Uzavřel jsem jeho výbuch do bubliny aby nedělal škody ve vesnici.

Ichizoku Katagami

Slečno, prosím aby jste vězně předala Listové... Řekl sem nabručeně, protože kuli pošetilé neschopnosti lítat, sem se nemohl zapojit do boje.
Bejval by se sám zabil, aby sme neměli informace... Pfff... s Tim budou ještě problémy. Speciální cela, speciální ostraha, všechno speciální, Kashikemu to nezávidim.
Potom sem zrušil bažinu v ulici.

Snesla jsem se k zemi.
Jeho tělo bylo přede mnou, z velké části obalené papírky. Ač když omdlel, ani bez nich by se nemohl hnout. Zadívala jsem se muži přímo do očí.
"Není třeba dopravit vězně Kamené do Kamené? Ale samozřejmě chápu. Budu udržovat jeho tělo takhle dokud nedojdeme do vězení zde, Kage našich vesnic už si papírování vyřídí sami," povzdechla jsem. "Ráda bych se ujistila, že mu bude poskytnuta lékařská péče. Vím, že je to troufalé, ale byl můj sensei a snad tu nikomu neublížil. Naopak jste díky němu odhalili druhého zrádce. A svůj bordel, jak jsem řekla, jsme si uklidili."
Zavrtěla jsem hlavou.
"Dost polemizování, kudy k vězení?"

Ichizoku Katagami

Není to vězeň kamenné, protože to je nukenin na naší půdě. A to že nelítám neznamená, že nemůžu dopravit vězně v bezpečí do vězení... Je mi líto, k vězení vás nepustím.
Řekl sem, chytil sem tu mumii a hodil sem si ji přes rameno.
Každopádně jsem rád, že jste si ho vzala na starost.... bylo by nehezké, kdyby z něj byl prach. Ještě ho totiž potřebujeme, aby sme si ověřili, že jeho jednání nebylo na příkaz Kamenné... Zabrání to válce.
Řekl sem a potom se u mě objevil jeden ANBU. Odvolejte zákaz vycházení a zrušte akci.
Potom sem se otočil zpět na Konan. Budu vás muset nechat pod dohledem, dokud budete v Listové, neberte si to osobně, rád bych předešel nějakým incidentům... Zatím se mějte. Řekl sem, sklonil sem hlavu, potom sem kývl na Kashikeho a zmizel. (přesun)

Klid, Konan. Dostaneš ho z toho.
Zhluboka jsem se nadechla.
Slibuji, Midotsuchi-sensei. Jednou se to urovná.
Nakonec jsem se tedy odhodlala ke kývnutí.
"Dobrá," kývla jsem. "Ráda bych si promluvila s vaším vůdcem."
Rozhlédla jsem se, abych zjistila, kdo mě bude hlídat.

Volání jsem neslyšela, protože se mi zatmělo před očima.
Byla jsem ráda, že jsem skončila na zemi. Zbytek boje jsem nebyla schopná víc než sedět na zemi opřená o zeď. Dýchala jsem podivně mělce. Už jedna vrána, která přebere chakru protivníka, mi vzala většinu chakry. A já vytvořila rovnou dvě.
Teď, když byl zrušen zákaz vycházení, jsem se pomalu loudala pryč. Byla jsem jednoduše vyčerpaná. Fyzicky i psychicky vzato.

(Přesun)

ANBU

Vedle Konan se objevili dva ANBU... lépe řečeno muž a žena. Doprovodíme vás... Řekli a ukázali jí cestu k budově Hokageho.

"Děkuji," přikývla jsem.
Nechtěla jsem, aby jeho poslední slova ke mě na tak dlouhou dobu byla taková...
Zadívala jsem se na cestu, kterou jsme měli mít a pak jsem pomalu vyrazila, kudy mě vedli.

(Přesun)

Dopadnu na zem těsně před branou. Kápi odhrnutou tak, aby byla jasně vidět má maska ANBU se symboly Iwagakure. Pomalu projdu branou, bez jakýchkoli podezřelých pohybů se zastavím u ostrahy. "Přicházím jako zástupce Tsuchikage se zprávou pro Hokage-dono." řeknu bez obalu.

Ichizoku Katagami

Uprostřed cesty za Hokagem sem byl informován, že je u brány další s Iwi. Už mě fakt začínali štvát.
Doběhl sem fofrem k bráně a objevil sem se asi tři metry naproti od toho ANBU. Narozdíl od jeho masky, ta moje neměla žádné značení.
Diplomata sem přijmou musel, ať sem chtěl, nebo ne. Zvedl sem ruku a moji lidé se opět stáhli. Kývl sem na něj hlavou, ať mě následuje. Počkal sem si, dokud mě nedojde a pak sem šel asi dva metry vedle něj, směrem k Hokageho pracovně. Každej si sem teď chodí, jak se komu zlíbí... pořád jen ta samá věta, "Mám zprávu pro Hokageho." Pomyslel sem si nabručeně. Dnešek byl hroznej den. (přesun)

Rozejdu se za tím můžem. (Přesun)