Hřbitov

Přišel jsem a opřel se a čekal na pohřeb.

Stála jsem u hrobu Dana a Nawakiho a vzpomínala.
Další Hokage padl..a já jsem pořád tady.
Pomalu přicházeli hosté a pár ANBU přineslo mrtvé. Jednu rakev přinesli k největšímu hrobu u kterého byl plamen.

Velmi pomalým krokem jsem došla k Tsunade. Očima jsem pozdravila, ale nemohla jsem se na ni koukat dlouho. Leskly se mi oči, vší silou jsem zadržovala slzy. Stála jsem vedle ní v černých šatech a čekala na obřad.

Hitomi Yamada napsal:Velmi pomalým krokem jsem došla k Tsunade. Očima jsem pozdravila, ale nemohla jsem se na ni koukat dlouho. Leskly se mi, silou jsem je zadržovala. Stála jsem vedle ní v černých šatech a čekala na obřad.

usmála jsem se na ni a společně jsme přistoupili k ohnivé hrobce.

Nepřítomnými kroky jsem vešla na hřbitov a postavila se ke skupině lidí. Moc jsme toho nevnímala, myšlenky mi stále někam utíkali... chtěla jsme to mít už všechno za sebou...

Přišel jsem na hřitov stál a koukal jak pohřbívají senseie.

Z vcelku dotatečné dálky jsem seděl aby mě nikdo nespozoroval a hrál na flétnu písničku.
https://www.youtube.com/watch?v=gRjs8voExVw&feature=related

Stál jsem vedle Kazekage a díval se lidem na vlasy a říkal si jaká je to hrůza!

Tsunade napsal:

Hitomi Yamada napsal:Velmi pomalým krokem jsem došla k Tsunade. Očima jsem pozdravila, ale nemohla jsem se na ni koukat dlouho. Leskly se mi, silou jsem je zadržovala. Stála jsem vedle ní v černých šatech a čekala na obřad.

usmála jsem se na ni a společně jsme přistoupili k ohnivé hrobce.

Prohlížela jsem si hrobku. Nevěděla jsem, kam zamířit mylšenky, stále se vracely k němu. Nehtěla jsem si připustit, že za chvíli bude pohřen, že už ho nikdy neuvidím. Že se na sebe neusmějem. Nestihla jsem ti toho tolik říct. Stekla mi první slza.

Pomalým krokem jsem vstoupil na hřbitov. Pajdavě jsem dopadal na pravou nohu a na sobě měl černé oblečení. Když se brána zavřela tak začalo pršet.
"Promiňte že jdu pozdě.."zabručel jsem a popajdal blíž k hrobce.

Přišel jsem a uviděl kakashiho tak sem šel k němu a mlčky pozoroval pohřeb.

Přišel jsem blíž a sledoval jsem.

stála jsem u hrobu a v ruce tiskla čelenku listové vesnice

Z davu vystoupili muzikanti a zahráli tuhle písničku.


"Začneme...Dnešek je pro nás pro všechny velice smutným dnem. Zemřelo spousta lidí, shinobi a dětí, ale nejvíc nás všechny zarmoutil odchod našeho milého Hokage.."Zlomil se mi hlas a odkašlal jsem si.
"Obětoval se, abychom mohli žít v míru, nezapomeňte, co nám chtěl tímto odkazem předat. Byl mladý, nezasloužil si takto odejít."

Nevydržela jsem to a tiše se rozplakala. Poslouchala jsem Kosukeho a plakala. V ruce jsem třímala bílý kosatec.

Po tvářích se mi kouleli slzy a já jen nepřítomně zírala před sebe. Jeho slova se mi vrývala do paměti...

Nenápadně sem si přehrával vzpomínky na senseie v sharinganu.

"Konoha, Suna, Kiri..Tyto vesnice jsou spjaté prstencem přátelství! přátelství, které vyznával i on. Zemřel jako opravdový Shinobi, nechť jeho život je pro vás připomínkou, čeho všeho lze dosáhnout, budete-li se snažit! Ohnivá vůle doprovází naši vesnici od začátku věků..Tam kde tančí listy...A hoří
oheň...
Stín od ohně se mihotá po
vesnici...
A listy znovu vyrostou...
To je Ohnivá vůle!"
jeden ninja přiběhl a udělal nějaké pečetě. Assasinovo tělo zmizelo v kameni na kterém bylo vytesáno: Assasin Senju, Hokage.

Z mých hnědých očích se vyplavyly slzy a spadli do zmáčené země. Vlasy jsem měla spihlé deštěm, ale mě to nevadilo.

Vzala jsem si bílou růži a hodila položila ji na hrob Hokageho.

Přišel jsem ke kamenu a položil jsem květinu na něj a promítal si naše první setkání a pak zase odešel a nechal prostor dalším lidem.

přišla jsem blíž a taky položila květinu ale modrou pak se postavila dál

S uslzenýma očima, přes které jsem skoro nic neviděla, jsem přistoupila k náhrobnímu kameni, kde jsem položila kosatec.
,,Je to symbol štěstí těch, co věří. Krásně se pro tebe hodí...A já věřím, že jednou se setkáme.." odmlčela jsem se. ,,Lásko." vzlykla jsem a odstoupila kus dál.

Následovala jsem ostatní a svou bílou lilii položila k ostatním květinám. Očima jsem přejela přes jméno vytesané na kameni... pak jsem se vydala zpátky a pozorovala ostatní.