Hřbitov

Vrátka hřbitova tiše zavrzala, ale v tichu, které se nad tímto místem panovalo to znělo stejně hlasitě, jako kdyby někdo na ulici z čista jasna zavřeštěl. Tento zvuk z nich vyšel pochopitelně proto, že dovnitř prošel člověk. Abychom byli konkrétní, dívka. Nevypadala jako Miki, ani náhodou, ale přesto, že to nemohl nikdo, kdo nebyl senzibil poznat, byla to ona. Sebou nesla ohromnou hromadu svitků.
Chtěla studovat.
Nemohla se nepousmát při pomyšlení na šokovanou knihovnici ("To si opravdu chcete půjčit tohle všechno?"), která nakonec pod příslibem ručení vlastním životem povolila a nechala jí si svitky odnést někam jinam, kde se ve vzduchu nevznášela těžká vůně starého papíru a kde na ní aspoň občas zasvítilo chladné zimní slunce.
A chtěla klid.
Proto taky vypadala, jak vypadala. Měla na sobě Henge. Byla to ta nejjednoduší cesta, jakou znala. Dnes žádná Miki. Pro každého, kdo jí potkal byla prostě neznámá rudovlasá dívka. Kromě toho, kdo by jí rušil tady?
Posadila se ke starému zkroucenému stromu, který se nacházel přesně v prostřed hřbitova. Ačkoliv byla zima v Kumogakure to vypadalo jako na začátku jara. Sníh nebyl nikde a dokonce bylo i dost teplo a sucho, aby si člověk mohl sednout jen tak na zem, byl-li ochutný riskovat nějaké to nachlazení.
Miki okolo sebe rozložila svitky a dala se do studia, ty přečtené se hromadily na jedné kupě za ní. Nad hřbitovem panovala klidná atmosféra.

Henge: