Nemocnice Aliance

First topic message reminder :

Alianční nemocnice pro Konohu, Kumo, Tsuki a Soru. Přesun z těchto vesnic zabírá 15 minut (10 minut na dopravním prostředku). Z ostatních oblastí trvá přesun klasických 25 minut. Jedná se o společné území, proto obranu této oblasti zajišťují všechny vesnice v Alianci.

...



Zde se ošetřují a zotavují pacienti. Také zde probíhá trénink všech mediků z Aliance.

POZOR! Vstup 15-18+ ! Vstup jen na vlastní nebezpečí!
Přesun:
http://nsgoon-er.blog.cz/1110/volna-mistnost-13

Jelikož úvod nikdo nečte, zopakuji jen stručně pravidla (Ne všechna, ale ty už jsou doplňující):

- Tyto postavy se stále nacházejí v této místnosti, jen jejich počínání probíhá někde jinde, takže je také samozřejmě můžete vyrušit tím, že sem a pak tam napíšete a tím je přerušíte...
- Další pokračování se bude psát už na blogu určeném pro toto téma, kde dotyčný mají svou vlastní místnost, kde můžou psát. Až se se toto dokončí nebo je někdo vyruší, naopak zase tam napíší poslední komentář přesun, tedy i s linkem a pokračují už normálně tady...
- Nikdo! Opakuji NIKDO! Si tam na ně nemůže stěžovat, protože tento blog je pro to přímo určen a každý vstup je jen na vaše vlastní rozhodnutí!
- Vaše forma komentářů tam, není vázána žádný pravidlem a máte možnost psát, jak je vám libo a využívat k tomu cokoliv chcete...
- Forma komentářů je omezená, ale pro tento účel stačí. Vám stačí jen zadat jméno vaší postavy do horního řádku a pak už jen psát. Pozadí bylo uděláno tak, aby bylo vše dobře čitelné a nedráždilo váš zrak....

Příjemné pokračování
(Oba máte můj skype, takže až to ukončíte, napište, já místnost uzavřu a klidně tam vložím i ten poslední přesunovací koment... díky )

(Navazujeme na odkaz od Akiho. )

Když se ke mě přitiskla, objal jsem ji oběma rukama a znovu ji políbil. Nevěděl jsem ani proč, ale instinktivně jsem jí tak chtěl dát pocit bezpečí po mém boku.
Chtěl bych tě u sebe mít navždy. Myslíš, že by si to také chtěla?
Řekl jsem něžně a díval se jí do očí.

Usmála jsem se na něj.
Chtěla, chtěla bych být s tebou pořád, opřela jsem si hlavu o jeho hruď a moje ruce mu spočívali na břichu. Nejradši bych tak ležela pořád.

To jsem rád, že to taky takto cítíš. Nevím jak to říct, ale něco z nedávné minulosti se mi vybavilo. Bojím se však co by si mě odsoudila.
Dál jsem ji objímal. V mém hlase zazněli náznaky strachu a smutku.

Trochu znepokojeně jsem zvedla hlavu a starostlivě se na něj podívala.
Co to bylo? v mém hlase zaznívala spíš starost o něj, než co jiného.

Myslím, že jsem opustil Sunu trvale, protože jsem měl neshody s vedením vesnice a už mě tam ani nic netěšilo. Nejsem pokud vím braný jako nukenin, protože jsem Kazekage přechytračil. Získal jsem pozici jako měl Jiraiya a tak jsem prozatím co se případného stíhá týká v bezpečí. Nic bližšího si už nepamatuji, ani nevím proč jsem byl v Konoze.
Nemohl jsem se jí dívat do očí a tak jsem raději sledoval jen křídově bílou stěnu nemocničního pokoje. V hlase mi zazníval strach, že mě odsoudí.

Malinko jsem sebou trhla, když mi to řekl. Pak jsem si jen znovu položila hlavu na jeho hruď. Maličko jsem si povzdechla.
Baka, neznělo to nijak naštvaně, spíš jemně.
A co se stane když na to příjdou, na to jsi nepomyslel? Lidi musíš vždycky hodnotit osobně. Nikdy nemůžeš odsuzovat na základě celku.
Přejela jsem mu rukou po hrudi.
To mi kdysi řekl jeden velmi dobrý přítel, ale... v postavení, v jakém se nacházím to jen tak nejde, víš? A tak ikdyž já vím, že nejsi zlý, přišli by jiní, kteří by o tobě nevěděli nic a pokusili by se tě zabít.

Já vím, že mě budou chtít zabít a proto se budu asi muset skrývat. Možná, že se přidám i do nějaké vesnice nebo organizace. Po pravdě nevím, zda jsem měl vymyšlený nějaký plán co dál. Jen vím, že jsem do Konohy nepřišel sám. Bohužel vidím tu osobu jen matně.
Řekl jsem už o poznání klidněji.

Povzdechla jsem si.
Časem si určitě vzpomeneš, obrátila jsem se tak aby jsem mu viděla do obličeje.
Hlavně prosím neudělej nějakou hloupost. Jsem v situaci, kdy se už nemůžu řídit jen svými pocity.
Pohladila jsem ho po tváři. Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit.

Já nechci nikomu škodit, jen už jsem to nemohl v Suně vydržet. Problém je, že vesnice mě asi nepřijmou a organizace jsou pouze zločinecké. Tak jako ti dva co zničili půl Konohy.
Povzdechnu si smutně a zadívám se z okna ven.

Trošku víc jsem se usmála.
Tak vidíš, že si něco pamatuješ! Třeba ty dva.
Pak jsem ale trochu zvážněla.
Já... nevím jak ti pomoct. A co kdyby si oficiálně přestoupil do jiné vesnice?

Současný Kazekage by mě radši viděl mrtvého, než aby přišel o mou sílu. Nenechá si mezi prsty projít S-rank shinobiho. Právě on nese velkou část toho, co mě donutilo opustit Sunu.
Povzdechl jsem si.
Jediné co mi asi zbývá je žít na vlastní pěst. Vlastně už vím kdo byl můj společník, co jsem s ním opustil Sunu. Byl to Shiro. Jasně si to vybavuji.

Zamrkala jsem očima. O Shirovi jsem toho moc nevěděla. Znala jsem ho od vidění a věděla jsem, že na chuuninských dopadl z písemných testů nejlíp ze všech.
Shiro? A proč chtěl opustit vesnici ten?

Nevím na to si nevzpomínám, stále mám mnoho věcí jako v za hustou mlhou.
Hlavou mi opět projela palčivá bolest a jsem na pár chvil zase odpadl, ale asi po minutě jsem znovu nabyl vědomí.
Měl jsem další vize, ale jako by ani nebyli mé.
řekl jsem udýchaně.

Překvapeně jsem zamrkala a starostlivě si ho prohlédla.
Doufám, že tohle nebude trvat moc dlouho, nevypadá to, že by ti to nějak prospívalo.
Po chvíli mi to ale nedalo se nezeptat.
A co jsi viděl tentokrát?

Nevím přesně. Byl jsem na Hlavní ulici v Kiri a najednou jsem otevřel nějaký tajný průchod do podzemí. Klesal stále hlouběji a hlouběji po nějakém schodišti. Sem tam se na stěnách objevili ty symboly jak jsem ti ukazoval předtím na papíře. Nakonec jsem se dostal k nějakému mostu a kolem byli lidé v divných Anbu maskách. Šel jsem dál přes most do nějakého sídla a potom už nevím.
Odmlčel jsem se.
Je to jako by to ani nebyla vzpomínka, ale nějaký video záznam. Vidím to totiž úplně přesně a možná bych to i dokázal najít. Asi to ani nic neznamená.

Zavřela jsem oči a naprázdno polkla.
Taschere? můj hlas měl takový zvláštní tón.
Já nevím, co se to děje, ale prosím, jestli to můžeš nějak ovlivnit, tak už to nedělej.

Nevím jak to ovládat. Najednou se objeví nesnesitelná bolest a po ní prudké záblesky a já z toho zkolabuji. Když se probudím vytváří mi to v hlavě stále větší úseky obrazů. Jako to bylo i teď, nemá to však žádnou souvislost a já nevím co si o tom mám myslet.
Řekl jsem věcně. Protože jsem vážně neměl potuchy co to je.

Nechápavě jsem zakroutila hlavou. Do mé hlavy se začali vkrádat myšlenky, jak teď zatraceně přestavím ten vchod do podzemí. Povzdechla jsem si.
No, tak... tak budeme doufat, že to brzo přestane, netušila jsem, co bych dělala, kdyby se to dostalo dál.

Snad ano, protože se po tom cítím vždy slabí jako moucha.
(bez jeho vědomí pečeť uvolnila další schopnost a on začal slyšet i myšlenky Roko)
"Přestavba? Pokud to bude pokračovat dál?" Čeho se tak bojí. Co když jsou mé vzpomínky jen lež a to i vzpomínky na ni. Co se to tu proboha děje.
Naprázdno jsem polkl, ale snažil jsem se svoji nervozitu skrýt, což šlo těžko. Když na mě Roka přímo ležela a hlavu měla položenou na mé hrudi.

Cítila jsem, že je nervózní. Přestala jsem myslet na ty nepodstatné podstatné věci a zaměřila se na něj. Znovu jsem se otočila tak, abych mu viděla do tváře.
Děje se něco? zeptala jsem se ho ustaraně.
Tu ztrátu paměti nám byl čert dlužen. Vypadá nějak ustaraně... a navíc se mu vracejí moje vzpomínky. Ale to je nemožné... vůbec to nechápu.

Vize která se mi před chvílí prohnala hlavou, začala zapadat jako kousky mozaiky. Už jsem v mysli jasně viděl vnitřek toho sídla a procházel jsem do nějaké kanceláře. Postavil jsem se před nějaké zrcadlo a sundal si masku. V odrazu jsem nebyl já, ale Roka. Ze stínu k ní přistoupili nějaké maskované postavy. S úctou jí podávali různé zprávy a zazněla tam i zmínka o tom, že je Roka vůdcem ROOTu. Právě toho ROOTu o kterém mi říkala, že nic neví. Vzápětí jsem uslyšel uslyšel její myšlenky, které mě v pravdivosti mé vize utvrdili.
Co se to tady děje? Opravdu jsem Tascher, nebo to jsou všechno jen lži.
V-vůbec nic, vše je pořádku.
Moje srdce začalo bít jako o závod. Naprázdno jsem polkl a moje pochybnosti se začali stupňovat.

Starostlivě jsem se na něj podívala.
Vážně? Nevypadáš, že by jsi byl v pořádku, starostlivě jsem si ho prohlížela.
Pohladila jsem ho po tváři a usmála se na něj.
Nepotřebuješ něco? Nebo...... nebo by jsi chtěl něco vědět? opravdu nevypadal dobře. Dělalo mi to starost.
Nebolí tě něco, nebo tak?

Já ... no nevím co si už myslet, moje vize a všechno. Připadám si jako v jedné velké lži. Jako by nebyli mé vzpomínky a city skutečné, ale někým vložené. Mám pocit, že mi z toho praskne hlava.
Skutečně jsem měl pocit, že se z toho zblázním a nic jsem nehrál.

Znepokojeně jsem zvedla hlavu.
Ale, ale vždyť to jsou tvoje vzpomínky! Ty jsi přece Tasher Osferatu, potkali jsme se na zkouškách. Co - co to povídáš?
V očích jsem měla strach. O něj, ale i z toho, co říkal.