Byt Raikage

"Myslím, že je ještě jedna možnost..." pousmála jsem se.
Klidně mě políbí a pak je ode mne takhle daleko? Tse...
Z rukávů zničehonic vylezly hadi a hbitě se obmotaly kolem jeho těla, přičemž ho dostaly až ke mě. Nemínila jsem ho ale pustit.
"Hmm... Nerada zůstávám někomu něco dlužná."
A tohle se taky počítá...
Dokud byl ještě překvapený, spojila jsem naše rty.
Mezitím hadi zmizeli a já nechala na něm, co udělá dál.

zůstal jsem u ní a zapojil jsem se do jejího "plánu"

Užívala jsem si polibek a pravou ruku jsem mu obtočila okolo krku, levou jsem měla položenou na jeho hrudi. Přece jen "tak blízko" to ještě nešlo. Rána na hrudi pořád bolela. Odtáhla jsem se až když jsem se nutně potřebovala nadechnout.

usmál jsem se "teď odpočívej" sedl jsem si na židli k posteli

"Vůbec nepotřebu..." zarazila jsem se.
Potřebuješ a moc dobře to víš, jen se ti teď nechce přestávat...
Pousmála jsem se a dala ruce za hlavu.
Sledovala jsem částečně jeho, částečně tu děsně zajímavou stěnu za ním.

"mám ten plášť špinavý ?" začal jsem se kontrolovat

"Huh...?" překvapeně jsem se zadívala.
"Ja... Jen mě baví tě sledovat. A tu zeď."
Rin, ty baka! Meleš nesmysli!

"jo aha" zasmál jsem se nervózně

Mírně jsem se pousmála a posadila se.
Co se děje jsem si uvědomila až když mi málem sklouzl plášť. Přitáhla jsem si ho k tělu a zrudla.

taky jsem trochu zčrvenal "No...nechceš pučit košili ?"

"To je v pořádku." zmizela jsem v koupelně.
První co jsem udělala ale bylo, že jsem si rozčesala vlasy XD
Až pak jsem se oblékla, abych zase vypadala jako kunoichi.
Tentokrát jsem na sebe natáhla tričko s dlouhým rukávem a zapnula i plášť, aby nebyly rány z boje a hlavně obvaz na hrudi vůbec vidět.
Pak jsem se vrátila.
"Gomene... Nějak nejsem zvyklá, že by tu někdo byl."

"já odejdu klidně " usmál jsem se a vyplázl jazyk

"Tse... Ani náhodou." sladce jsem se usmála.
"Maximálně až já půjdu do kanceláře."

"tak teda jo no" spokojeně jsem se usmál

"Ale, ale..." zavrněla jsem.
"Kde se vzal ten spokojený úsměv?"

"ále ani nevím"

"Nevíš?" povzdechla jsem.
"To není odpověď."

políbil jsem jí "pro tohle ten spokojený usměv"

Polibek jsem opětovala a pak se pousmála.
"Tak to je pochopitelné." zavrněla jsem.
Teď jsem se spokojeně usmívala já.
"Ale já jdu spát."

"nic jiného bych ti nedovolil" vyplázl jsem na ní jazyk

Už jsem si jeho řeči nevšímala.
"Buď si můžeš lehnout na gauč ve vedlejším pokoji, nebo jdi do patra do ložnice, kde se naposledy stlalo před čtyřmi lety, když byli rodiče naživu... Nebo si můžeš lehnout vedle mě, ale zabiju tě, jestli v noci něco uslyším nebo jestli se ráno pokusíš vstát dřív než já." v té chvíli už jsem ležela. Svlékla jsem protentokrát jen plášť.

"co by si asi měla slyšet jsem jako myšička....lehnu si vedle tebe aby si byla v bezpečí"

"Hmm... Když myslíš..." Počkala jsem až si lehne, pak jsem se nad něj naklonila a odhrnula si vlasy z očí. Věnovala jsem mu ještě letmý polibek.
"Tak krásné sny." potom jsem se položila a o chvíli později už se mi zavřely oči a já se ponořila do klidného spánku.

Ani jsem se nenadála a z "Krásné sny" bylo "Dobré ráno"
Nicméně neměla jsem to komu říct, protože Zuko ještě spal.
Vstala jsem, protáhla se a poprvé po předchozích dvou dnech udržela rovnováhu hned na poprvé.
Teď už snad nebudu lhát, když řeknu, že je mi dobře...
Zamířila jsem do koupelny, převlékla se a posadila na židli.
Přitom jsem ho sledovala. A přemýšlela.

pomalu jsem otevřel oči hned jak se tak stalo,protáhnul jsem se