Budova Raikage

Nějak tak jsme šli stále vpřed i se stromem, který jsem teď držela už jen jednou rukou. V druhé jsem svírala předposlední lahev nedopitého saké.
Došli jsme až k místu, kam to prostě každého shinobiho táhne. Před budovou raikage bylo takové pěkné malé a útulné nádvoří. Tam jsme zakempili.
Gin vzal strom a opřel ho o jednu z laviček. Já si sedla a opřela se o něj, bratranec vedle mě. Společně jsme sledovali několik posledních procházejících lidí. Nějaká paní, za ní uháněl nejspíš její manžel a křičel a prosil, že to nádobí umývat neumí a ať neodchází. Položila jsem si hlavu Ginovi na rameno. Ten se jen podíval na poslední lahev, kterou držel v ruce.
„Na co to vlastně pijeme?“ zeptal se. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Takže on tu se mnou slaví a ani neví co?
„Budu mít přece sestru,“ připomněla jsem mu.
„Vážně?“ zamrkal a pozvedl láhev. „Tak na ni a ať je zdravá,“ pronesl přípitek a sťuknul naše flašky. Zasmála jsem se a napila.
Potom už jsme byli potichu a dál pozorovali ty zajímavé lidi okolo. Manžel nakonec vyhrál a jeho žena se vrátila domů. Mladá dáma a její přitažlivý přítel, které jsme v podvečer potkali, se právě vraceli z rande. Nejspíš dopadlo dobře.
Gin si zapálil cigaretu a poznamenal něco o tom, že život není fér. Ale já už ho nevnímala. Usnula jsem opřená o strom na nádvoří před budovou.
Bratranec ještě spát nechtěl. Pozoroval hvězdy a snažil se své buňky přimět k přemýšlení.
Najednou se objevil Malao. Ani jsem si předtím nevšimla, že zmizel. Gin mu kývnul na pozdrav a opičák tiše zamručel. Vyskočil na strom a posadil se v koruně, jako tichý noční hlídač.
A Gin Hoshi také konečně zavřel oči.

Pomalým krokem jsem se objevila v ulici vedoucí k mému pracovišti. Nijak jsem nespěchala a kočky také ne. Občas jsem se zastavila, pozdravila některého z lidí, co byli venku a prohodila několik slov. Celou cestu ke mně doléhaly pozdravy, takže jsem se lehce usmívala, občas kývla hlavou.
„Raikage-sama!“ zavolal někdo. Otočila jsem se a shinobi v chuuninské vestě sotva stihl zabrzdit, aby do mě nevrazil. Nevypadalo to, že by mě to nějak rozhodilo.
Prohlédla jsem si ho. Světle hnědé rozcuchané vlasy, pomačkané oblečení, v náručí hromada papírů. „Kishi,“ pozdravila jsem ho s milým úsměvem a lehce jsem naklonila hlavu na stranu. „Jak ti mohu pomoci?“ zeptala jsem se.
„Eh...já...no, víte...“ zakoktal se, následně zrudl a podíval se na špičky svých bot. Ještě chvíli něco blekotal, než definitivně zmlknul.
Skousla jsem si spodní ret, abych se nezačala smát. Nebyla to žádná novinka, tahle situace se opakovala téměř každý den, vždy, když mi nějaký genin nebo chuunin donesl denní hlášení.
Zvedla jsem obočí, stále očekávající odpověď. „Donesl jsem hlášení!“ vysoukal ze sebe rychle a natáhl ke mně ruce s papíry. Převzala jsem je, lépe si je přerovnala, aby se mi lépe nesly a usmála se na Kishiho.
„Děkuji. Pozdravuj prosím Tsuua,“ požádala jsem ho ještě. Přikývnul, na znamení, že můj pozdrav svému sensei vyřídí a už upaloval pryč.
„Milý kluk,“ poznamenala jsem v mysli a vykročila k nejvyšší budově ve vesnici. „Moc stydlivý. A příliš hubený,“ odpověděla Shi a já jenom se širokým úsměvem protočila oči.

Když jsme dorazili před budovu, uviděli jsme před ní sedět a spát dva lidi...a strom.
„Zlato...“ začala jsem a nedokončila. Na tváři se mi objevil ďábelský úšklebek.
„Nemusíš mi to říkat dvakrát,“ zasmála se, olízla se a pak se myslí dvou spících Shinobi a opičáka ozvalo pořádně rezonující: „BUDÍČEK!“

„Wáá!!!!!!“ zaječela jsem šíleným hlasem, když se mi v hlavě rozezněl ten strašlivý zvuk. Vzbudila jsem se, to ano. Pak jsem se však předklonila a se slzami v očích se držela za hlavu, kolíbala se dopředu a dozadu a vydávala jemné kníkavé zvuky. Bolest pomalu ustupovala. Ale stejně pomaleji, než by se mi líbilo.
Malao se vyděsil. Vyskočil jako na pružince a začal poletovat po větvích stromu sem tam a vřískat.
Jediný, kdo si udržel chladnou hlavu, byl Gin. Po krásném probuzení, které mu tygřice připravila, se posadil. Otřel si z obličeje kousek země, která mu na něm ulpěla při spaní na chodníku, a pokusil se nahodit úsměv.
Vůbec netušil, jak se sem dostal, kde se sakra vzal ten strom a proč má na sobě jenom květované boxerky a propálenou havajskou košili. Ale i tak si připadal sexy. Opřel se o strom a konečně se mu podařilo najít i ten okouzlující úsměv, který měl pro takovéto krásné slečny, jako je Raikage vždy někde schovaný.
„Dobré odpoledne,“ kývnul hlavou a položil chudince rozklepané Dany ruku na rameno. Její stav zhodnotil jako hodně drsnou kocovinu.

Založila jsem si ruce na hrudi a ušklíbla se.
„Přemýšlím, co vám napsat do složky. Okupování nejdůležitější budovy ve vesnici v podnapilém stavu/s kocovinou, ničení okrasy vesnice a veřejného majetku, sázení zničených stromů na nevhodná místa...“
Popošla jsem k nim a sáhla Micce na čelo. „Kolik toho vypila,“ zeptala jsem se Gina a tázavě zvedla obočí, ačkoliv můj výraz říkal spíš: Kolik jsi ji toho nechal vypít?

Gin se poškrábal na hlavě a rozhlédl se.
„Nemám pocit, že bychom okupovali nějakou budovu,“ pokusil se nějak vhodně poukázat na to, že sedí Před ní a na veřejném pozemku. Pro ostatní obvinění však nenalezl omluvu. Vůbec si totiž nepamatoval, že by cokoli z toho byla jeho vina. Že by vůbec cokoli z toho prováděl. Nakonec jen sklopil oči a omluvil se. Bylo jasné, že si to vůbec nevyčítá, ale má špatný pocit, že ho v této situaci viděla zrovna Raikage.

Mikk:
Bolest v hlavě už začala pomalu ustupovat. Byl to jen náhlý nával z toho hlasitého zvuku a světla v očích.
„Je to moje chyba,“ zamumlala jsem, narovnala se a ukázala za Ginova záda.

Bratranec okamžitě zareagoval. Popadl poslední nedopitou lahev, která se tam válela. Přičichl k ní. Tohle určitě nebylo saké, ale pro danou chvíli to bylo jedno. Zareagoval tak, jako už mnohokrát. První pomoc.
Překlopil láhev a vylil téměř celý její obsah Dany na hlavu. Co se vzhledu týče, už stejně nemohla vypadat hůř. Zbytek obsahu flašky jí nalil do úst.

Mikk:
Polkla jsem a hlasitě si povzdechla. Alkohol mnou projel se silou koňského spřežení a pročistil mi hlavu. Hurá… Konečně jsem si uvědomila, co se to tady děje a pomalu se začala zvedat, připravená se omlouvat až do konce vesmíru, nebo alespoň planety.

Povzdechla jsem se a ustoupila, aby se obsah lahve nevylil i na mě. Zakroutila jsem hlavou.
„A co to vůbec máte na sobě? Gine, kde jsi nechal kalhoty?“ ušklíbla jsem se a založila ruce v bok. „Ať vás tu už nevidím. Odnes Mikk domů, ať se vyspí. A dej jí něco na bolest hlavy.“
„A toho opičáka vem s sebou,“ ukázala jsem na větve stromů a pak zamířila ke kancelářím.

Konečně jsem se postavila, urovnala si šaty a snažila se nějak dostat ty příšerně mokré vlasy z obličeje.
Gin si stoupnul vedle mě a zvednul i klobouk, který se válel někde pod lavičkou. Narazil si ho na hlavu a znovu se vesele usmál. Všechno vypadalo v pohodě, neměl tedy žádný důvod k panice. Prohlédl si složení svého oblečení. Hrůza. Někde si zapomněl kalhoty, nebo co to měl sakra na sobě. Začal si rozepínat košili, která se mu k boxerkám opravdu moc nehodila. Stejně byla celá propálená. Zahodil ji do nejbližšího odpadkového koše. Teď stál na náměstí téměř nahý a s kovbojským kloboukem na hlavě.
„Máte pravdu, bylo to strašné. Hned se cítím líp,“ zamumlal Gin a spokojeně se vypjal v celé své kráse namakaného číšníka/kováře.
Já se mezitím, co Gin blbnul, pokoušela sundat ze stromu Malaa. Byl vyděšený a navztekaný, ale nevypadal poškozeně. Držel se však větve zuby nehty ocasem. Pustil se až ve chvíli, kdy jsem se na něj celou váhou těla pověsila. Spadla jsem na chodník, opičák na mě a strom se nebezpečně naklonil.
Opět jsem ležela rozpláclá na chodníku, jako nějaká slupka od banánu.
Gin se konečně uráčil uposlechnout rozkazu Raikage a začal mě zvedat. Měla jsem chuť mu dát pohlavek za to nepřístojné chování, ale hned mě to přešlo. Je to můj bratranec a ten už se nezmění. Tak jsem se jen usmála a nechala si pomoct opět na nohy.
Pak už z nás jen vypadlo, omlouváme se a nashledanou a rozešli jsme se ulicí pryč. Malao někam zmizel a strom zůstal stát opřený o lavičku.

(přesun)

S pobaveným úsměvem jsem zakroutila hlavou, když jsem si s otočením všimla, jak ze sebe Gin shodil i poslední kus oděvu na svršku těla. Možná na něm můj pohled zůstal viset trochu déle, ale ne tolik, aby se to považovalo za nevhodné.
Pomalu jsem se i s kočkami došourala na vrchol shodiště, před dveře kanceláře. Otevřela jsem a usmála se na blonďatou sekretářku. „Dobrý den, Lizzi,“ pozdravila jsem a došla k dalším dveřím. Dívka se usmála a pozdravila. Na jejím stole ležela připravena hromada papírů, které byly jisto jistě určeny mně.
Jakmile jsem se posadila za vlastní stůl, už mi blondýnka přinesla hrníček s kávou a samozřejmě ty prokleté papíry. Nezbylo mi nic jiného, než poděkovat a pustit se do práce, zatímco Shi se válela na gauči a ostatní kočky okolo.

Ke dveřím přišla Lizzi. „Dobrý den pane, co si přejete? Vypadáte unaveně, nechcete kávu, čaj, vodu?“ nabízela mu hned a pustila ho dovnitř.
Potom zaklepala na mé dveře a po vyzvání nakoukla dovnitř. „Raikage-sama, je tu nějaký mladý pán,“ oznámila mi a zase za sebou dveře zavřela, když jsem přikývla.
„Raikage vás hned přijme,“ řekla Katsuovi, vykouzlila na tváři milý úsměv a pokynula mu rukou ke dveřím do mé kanceláře.

„Tak, prosím,“ usmála se na něj sekretářka a podala mu sklenici vody. Následně mu otevřela dveře ke mně do kanceláře.
Seděla jsem za stolem a právě dočetla jednu ze složek. Zavřela jsem ji a protáhla se - jak jinak - jako kočka.
„Jak mohu pomoci?“ zeptala jsem se už automaticky, zvedla pohled od papírů a na příchozího se široce usmála. Ne snad, že by mne práce v kanceláři tak bavila, byla jsem spíš ráda, že vidím někoho z venku.
Kočky se při pohledu na Katsua začaly olizovat. Jahody...

„Mohu nabídnout hlídání stáda, stříhání ovcí, dojení koz, natírání plotů, sběr bobulí...a nebo tradiční a velice oblíbený odchyt pavouků,“ vyjmenovala jsem a ušklíbla se. V poslední době se nedělo nic zvláštního, takže jsem měla jenom obyčejné mise.
Shi se znovu olízla a pak vstala z pohovky. Seskočila na zem a pomalu se vydala ke Katsuovi. Ostatní zvědavě natáhly krky. Tygřice přišla až k jouninovi, posadila se u něj a chvíli ho očichávala, než na něj upřela prosící oči. Vůně jahod z něj jako vždy sálala na sto honů. Alespoň jedna se tam musí najít.

„Dobře, tady máš složku s informacemi,“ usmála jsem se a podala mi spis papírů, který jsem vyndala zpod jedné hromady. Při vyndavání jsem ji musela zachytit, div se nezřítila.
Shi se tvářila nedočkavě, až vytáhl dvě jahody. Zatetelila se radostí, vzala je za stopku a odnesla si je na gauč. Celou dobu spokojeně mručela. Nakonec se smilovala nad svým oblíbencem a Tenshi si mohl vzít jednu z jahod. Ostatní kočky se jenom zklamaně koukaly na Katsua.

„Nemáš zač,“ usmála jsem se poté, co si vzal složku. Porozhlédla jsem se po místnosti. Opravdu se na něj upíraly všechny oči, kromě těch Shiiných a Tenshiho. „Myslím, že by to bylo dobré, pokud tě to ovšem nebude příliš obtěžovat. Snad to můžeš sfouknout najednou, až mi budeš odevzdávat hlášení o misi,“ mrkla jsem na něj. ,Jednou mu budu muset všechny ty jahody zaplatit,' pomyslela jsem si pobaveně.
Kočky, pravděpodobně spokojené s odpovědí, se vrátily ke své původní činnosti - spaní.

Zatřepala jsem hlavou a s trhnutím se narovanala. Vzápětí jsem se zase zkroutila a málem opět zavřela oči. ,Už zase...Proč mi nikdo neřekne, že mám taky jít domů?'
Podívala jsem se na hodiny. Téměř půl osmé. Lizzi jsem poslala pryč už včera, ale teď tu určitě zase bude. Něco jsem nesrozumitelně zamručela a pak jsem zřetelněji zavolala jméno sekretářky. O chvíli později se ve dveřích objevila její hlava. Znajíc mě mi nesla kávu a snídani.
„Měla byste jít také domů, Raikage-sama,“ napomenula mne, ačkoliv s milým úsměvem. Jenom jsem přikývla a dlouze se napila horké tekutiny, čímž jsem si spálila pusu.
Rozhlédla jsem se po místnosti. Všichni spali, až na Taiya, který jako každé ráno pečlivě hlídal. Neřekla bych to, ale ty šelmy mají určitě určené směny. Jinak to není možné.
Uždíbla jsem si kousek z croissantu, ale nějak jsem neměla hlad. Tiše jsem zamlaskala a lev ke mně otočil své hnědé oči. Usmála jsem se a natáhla k němu ruku s čokoládovým rohlíkem. Za chvíli byla šelma u mně, aby ukořistila pamlsek.

O chvíli později mu otevřela Lizzi.
„Pojďte dál, prosím,“ usmála se na něj. „Dáte si něco? Čaj, kávu, vodu?“ zeptala se a vydala se ke dveřím mé kanceláře, aby mi ohlásila návštěvníka. Po mém přikývnutí ho poslala dovnitř.
„Dobrý den. Jak mohu pomoci,“ vzhlédla jsem od papírů, podívala se na příchozího a pousmála se.

Nic se nedělo a od Lizzi nikdo nepřišel, tak jsem se prostě zvedla, prošla kanceláří a vyšla na chodbu.
„Katsu,“ řekla jsem, spíš to znělo jako konstatování, než cokoliv jiného. Pohled mi sklouzl na košíky jahod, ale to už se ve dveřích objevilo několik kočičích hlav.