Okolí před budovou

First topic message reminder :

Zde se nachází spousta stanů s vybavením, pro spojeneckou armádu.

Že Toshihiro odchází, s tím jsem počítala, ale musela jsem ho nechat, aby si tpo všechno rozebral v hlavě. Aniž bych se starala, kdo se na mě dívá a kdo ne, venku jsem se rychle převlékla. Luskla jsem prsty a led praskl. Vzala jsem ji do náruče a pohodila vlasy, abych je dostala z obličeje.
,,Počkej tu, Lizzy. Trochu se seber, brzy budu zpátky. Když se Dai vzbudí, vysvětli mu to." pousmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. Hned na to jsem se s Yuuki rozeběhla do nemocnice.

Prikývla som potom čo ku mne Hitomi prehovorila a mierne som si povzdychla.. prečo sa to všetko deje? ako keby nestačila vojna.. Prebehlo mi hlavou a tú som si chytila do rúk pri čom som si ju trocha pošúchala.. ďalej som ostala sedieť na zemi a čakala som či sa Dai zobudí skôr než Hitomi príde.

Odešel jsem pryč (přesun)

Byla jsem už na nohou a ptala se ANBU poblíž na situaci kolem. Řekli, že vše je v pořádku. Přikývla jsem a kráčela pomalu dál. Slunce mi svítilo do tváře, procházela jsem mezi stany, proplétala se mezi ohništi a šla bezcílně pryč. S menším úsměvem jsem pozorovala malé děti, které ačkoliv byli v jiné vesnici, daleko od svého rodného domova, nepřestávali se usmívat a radostně křičet. Záviděla jsem jim tu bezstarostnost a nevědomost. Došla jsem k jakémusi stromu a posadila se pod něj. Husté větve mě chránili před sluncem a já pozorovala ruch okolo, ztracená někde ve svých vlastních vzpomínkách.

O chvíľu som už v ruke držala papierik na ktorom bolo napísané že išla Hitomi zaniesť Yuuki do nemocnice.. vošla som do stanu kde som ho položila na stôl a ešte som hodila pohľad po Daiovi.. ten fakt prespí aj Apokalypsu.. prebehlo mi hlavou po čom som len vyšla von a zamierila som si to do môjho stanu, prezliekla som si nemocničné veci, pehodila som si cez chrbát katanu a išla začala som hľadať nejaké miesto kde by som sa mohla po tej dlhšej pauze rozhýbať. (presun)

Trénovala som, nedarilo sa mi to. Myšlienkami som bola stále pri tej informácií z vojnou. Do čerta, je to akoby sa celý tento svet zbláznil, nič už nie je normálne. Prestala som trénovať a sadla som si pod strom.

Hledal jsem Mizukage přátelé a viděl jsem tam tu ženskou (Yuuki)

Já chci bojovat. řeknu ji.

Sledovala jsem to pozdvižení.
Válka... Jedno slovo a jak všechny dokáže... Spoutat bude to správné slovo.
Povzdechla jsem a procházela se mezi stany.
Jen občas jsem zahlédla známou tvář, většina shinobi byla z jiných vesnic.

Stále jsem seděla a pak se zamyslela.
Zajímalo by mě, kam šla Amayo. Doufám, že je v pořádku..
I s tou myšlenkou jsem vstala a protáhla se. Neměla bych tu jen tak sedět a nic nedělat. Rozešla jsem se a přála si, abych tu malou modrovlásku mezi všemi těmi lidmy našla. Snad bude poblíž ANBU.

Posadila jsem se k budově a v dlaních vytvořila malou vránu z chakry.
Sledovala jsem, jak si načechrává peří, ale vzlétnou jsem ji nenechala.
Zvedla jsem hlavu a chvíli se zase rozhlížela.
Není to? No jistě, několikrát jsem ji viděla s naším prvním senseiem.
Pousmála jsem se.
Zdálo se mi, že jí znám. Ale je to už dlouho...

Viděl jsem tam nějakou shinobi (Shijin)

Mohu jít taky do boje?

Zvedla jsem k němu oči.
"Huh...?" zatvářila jsem se nechápavě.
"Tak předně ahoj." pousmála jsem se.
"Ale nepochopila jsem, proč se na to ptáš zrovna mne...?"

Protože timhle bych akorát trápil Mizukage. řekl jsem.

Takže shinobi z Kiri.
"To mi moc nevysvětluje." pousmála jsem se.
"Ale kdyby ses třeba představil, bylo by to jednodušší."

Jsem Toshihiro Yuudai odpovim

"Těší mne, Hyuuga Shijin."
Postavila jsem se.
"A kdo ti řekl, že nemůžeš bojovat?"

Pomaly som prechádzala táborom pri čom som si kontrolovala či mám nabrúsenú katanu, keď som sa uistila že áno tak som si chcela dať menšiu rozcvičku a tak som poklusem behala v takých pravidelných kolečkách okolo celého tábora, všimla som si tiež dve osoby, nejaké dievča ktoré som nepoznala a ešte aj toho malého šesťročného chlapca ktorý býval s Mizukage.. keď som sa priblížila tak som započula otázku toho dievčaťa a len som sa milo pousmiala.. pribehla som k nim a zotrela som si z čela kvapky potu, trocha som sa rozdýchala a milo som na toho chalana zamávala. Sate.. gomenasai ak ťa otravuje, Hitomi mu zakázala bojovať kvôli jeho veku a aj kvôli tomu že je genin, nechápe aké je to pre neho teraz nebezpečné.. povedala som smerom k tomu dievčaťu a po tom som sa trocha smutne pousmiala, Volám sa Lizzy, teší ma.. dodala som ešte a mierne karhavo som sa na Toshihira pozrela.

"Mé jméno je Hyuuga Shijin a i mě těší." pousmála jsem se.
"Myslela jsem si to, ale neotravuje mne. Stejně nemám, co na práci."

"Válka je nebezpečná pro nás všechny, bohužel. " povzdechla jsem.
"Ale alespoň je tu rušno a není čas na to myslet. Jak se vám líbí v Konoze?"

Pri jej otázke som sa len zamyslela.. Je tu teplo.. pousmiala som sa a po tom som si pretrela oči pravou rukou, ale inak pekne, máte tu milých ľudí, odpovedala som jej popravde a ruku som zložila späť k môjmu boku, Bohvie ako táto vojna skončí.. povzdychla som si už skôr pre seba.

"Škoda, že to tu nevidíte, když je tu více prázdno. Výhled z monumentů je na Konoze to nejkrásnější." pousmála jsem se.
"Teplo... Ach ano, ale v Suně je to asi horší."

"Doufejme, že dobře pro nás, ale stejně..." zvedla jsem oči k nebi a chvíli mlčela a pozorovala mraky.
"...Tolik lidí dá své životy v sázku."

Pomalu jsem se blížila k těm všem lidem. Bylo to jako lidské mraveniště. Opravdu strašně moc lidí. Jak bych chtěla být doma... Zahlédla jsem Lizzy s Toshihirem a Shijin. S mírným úsměvem jsem k nim došla.
,,Ahoj..Jak je?" optala jsem se mile a otázka byla mířena na Lizzy i Shijin. Podívala jsem se na Toshihira, stále byl uražený.

"Zdravím, Mizukage-sama." usmála jsem se.
Konečně známá tvář.
"Co se mne týče je to skvělé. Musím říct, že shinobi z vaší vesnice jsou milí, ještě jsem nenarazila na nikoho, kdo by mi nebyl sympatický."
A další výhodou je, že mám po dlouhé době nějakou společnost.

Pri spomienke na Sunu som sa trocha striasla.. Hai.. v Sune je to oveľa horšie.. na jej druhú vetu som len prikývla.. a toľko ľudí naozaj zomrie, dodala som trocha trpko pri čom som sa len pomaly rozišla na nejaké volné miestečko, tak.. ja idem trocha trénovať, ležala som hrozne dlho v nemocnici a pred prvou bitkou sa potrebujem dať do takej.. pohotovosti.. teda ak vieš ako to myslím.. uškrnula som sa smerom k Shijin, tešilo ma Shijin, snáď sa ešte stretneme.. pozdravila som ju a išla som hľadať miesto kde by sa mi dobre "trénovalo" no v tom sa objavila Hitomi a pozdravila nás.. Ahoj Hitomi, ehm.. už o niečo lepšie... arigato.. neviem ako by som to bez teba zvládla.. to všetko.. odpovedala som jej a snažila som sa vystrúhať úsmev aj keď v ňom bola značná dávka smútku.

Potěšeně jsem se usmála. ,,To jsem opravdu ráda, Shijin..Znovu tě chci pochválit. Dlouho jsem neměla takovou misi, jako včera. Bojovala jsi opravdu dobře. Sice jsem tě nemohla sledovat stále, ale z toho, co jsem viděla..Máš nakročeno opravdu daleko, určitě takto pokračuj." usmála jsem se na ni a poté se zaměřila na Lizzy.
,,Nemáš za co děkovat, Lizzy. Zvládeneme to, uvidíš. JSem ráda, že se cítíš alepsoň o trochu lépe. Nezůstávej sama, na takovéhle nálady je nejlepší společnost, hmm?" usmála jsem se.

"Nejraději bych na smrt nemyslela. Nebát se své smrti asi není hrdinství, ale nebát se smrti svých přátel je pro mne nemyslitelné. Na druhou stranu tím nechci nikoho ohrozit." povzdechla jsem.
Vždycky jsem byla zasněná a teď mne překvapuje krutá realita.
"Pokud bojujete na blízko, pak se možná uvidíme v bitvě. Pokud ne, je dost jiných příležitostí." pousmála jsem se a pak jen poslouchala.
Také bych měla jít cvičit. Musím to Jutsu zvládnout, co nejdříve, i kdybych ho nikdy neměla v bitvě použít.

Chvála mne vyvedla z míry.
"Uhmm... Arigato, Mizukage-sama."