First topic message reminder :

hlava udělala boing boing najednu stranu a části těla žuch a prásk na zem


(poznámka uživatelky: to si děláte prču ne? chudák Reinička jako )

"Já vím...ale já už nechci...nechci v tom dál pokračovat...vždyť to nemá žádný smysl...vždycky budu stejně jenom pro všechny vzduch..." Dál jsem měl hlavu zabořenou v polštáři.

Pro mě vzduch nejsi... Pro mě jsi skvěla osoba a hlavně můj dobrý přítel, který mi bude stát vždy po boku, ať se stane cokoli... usmál jsem se na něj a lehce ho poplácal po zádech...

Jen jsem podzvedl hlavu."Vážně..." A jen jsem se snažil zůstat v klidu. Prášek už asi pomalu zabíral, protože mě zklidňoval, ale taky dost unavoval.

Ano, vážně... Doufám, že budeš na mé straně ať se bude dít cokoli a já zas na tvé... hřejivě jsem se usmál...

Jen jsem se také pousmál a překulil se na bok, abych na něj viděl. Potom jsem si přes sebe jenom přetáhl deku, protože mě začínala být zima."Možná jsem už s tím trapný...ale znovu děkuji...Tascher-kun..."

To nic, přátelé si mají pomáhat... usmál jsem se na něj... Je ti zima??? Mam ti udělat, něco teplého k jídlu nebo pití ???

Jen jsem se trochu pousmál."Nemohl by si mi prosím udělat nějaký ovocný čaj...už jsem žádný dlouho neměl a já je rád tak piji..." A jen se více zachumlal do deky.

Hai, bez problému... Došel jsem do kuchyně a tam dal svařit vodu na čaj... Mezitím jsem udělal Katsu don pro čtyři lidi a naservíroval ho... (vypadalo to nějak takhle ) Potom jsem zalil čtyři čaje a tři porce a tři čaje uschoval tak, aby zůstaly dlouho teplé... Čtvrtý čaj i Udon, jsem odnesl k Fujimu... Dobrou chuť. Tohle ti vrátí sílu... usmál jsem se na něj...

Přišla jsem do domu a jen se nepřítomně vydala do pokoje. Tam jsem si sedla na postel tak, že jsem se zády opírala o stěnu a přemýšlela. Měla jsem v plánu tam takhle zůstat celou noc.

Také jsem dorazil, ale byl už jsem dost znavený. Sále to pro mé tělo nebylo zrovna nejlepší. S chutí jsem snědl jídlo a vypil čaj, který tam byl připravený a okamžitě zapadl do svého pokoje, zesflékl jsme se do spodního prádla a zalehl.Musím mu zítra poděkovat... Byli moje poslední myšlenky, než jsem tvrdě usnul.

Jen jsem se posadil a opřel o zeď."Děkuji..." Vzal jsem si jídlo a s chutí se do něj pustil. Přitom jsem to zapíjem horkým a velmi dobrým čajem. Padalo to do mě jako do studny, hlavně proto, že mi za ty dva dny docela vyhládlo a já se potřeboval konečně něčeho teplého najíst a uklidnit si žaludek pořádným jídlem.
Když jsem to dojedl a dopil, jen jsem nádobí postavil na stolek a ještě jednou se pěkně usmál."Opravdu díky...bylo to vynikající a hned mi je lépe..." Teď už jsem byl spokojený. Jen jsem si zase lehl a pořádně se přikryl dekou. Spáněk na mě pomalu dopadal a já po chvíli usnul. Už šel slyšet jen moje klidné a spokojené dýchání...

Nechal jsem ho v klidu spát a odnesl nádobí, které jsem potom umyl a uklidil zpět na své místo... Zkontroloval jsem znovu jídlo i pití a ještě trochu víc ho uschoval, aby bylo jako čerstvé i další den... Potom jsem si šel dát sprchu a došel spět do kuchyně, tam jsem se vznesl a v leze levitoval v místnosti... Brzy jsem usnul, protože toho bylo dnes spousta... Brzy bylo slyšet, jen klidné oddechování...

Probudil jsem se velice brzo. Všichni ještě spali nebo jsem si to myslel. Kiri byla celá potemnělá a můj pokoj byl takový tajemný. Pomalu jsem se zvedl do sedu a opřel se o protější zeď. Hlavou se mi honilo zpoustu myšlenek a to mě nedalo spát. Přemýšlel jsem nad Lizz, o Roce, o lidech, co umřeli a také se mi do hlavy zase drala Reina. Dlouho už jsem ji neviděl a přál bych si, aby mě to nevadilo, ale bylo to spíše takové neutrální. Věděl jsem teď už proč to je, ale byl jsem trochu napjatý. Co když mě začně zase zhánět... Chytil jsem si na krku místo, kde byl ten její krystal. Jen jsem tam tak dál seděl a díval se na protější zeď. Bez Lizz se byl tak osamělý.Proč nemůžeme být spolu...proč nemůžeme mít klid a žít v pokoji... Zabloudil jsem do paměti a zavzpomínal na ty nádherné chvíle sní. Ničilo mě to mnohem víc, než jsem si myslel.

Akihiro pocítil menší tlak na krku, který v něm vyvolával pocit potřeby a pobízel ho k cestě do sídla Reiny.

(Pro Reinu: Ahojky ... Dnes mám hodně hodin Pc, tak budu na NS, i když nebudu na skypu jo?....teď po této budu mít 3 normál hodiny a tam se asi v některých z nich na skypu objevím ... jen, aby si věděla xD...)
Jen jsem se chytil za krk a potom za hlavu. Nevěděl jsem, co se děje, ale měl jsem potřebu odtud odejít...táhlo mě to někam pryč, i když jsem nechtěl. Vylezl jsem z postele a rychle naházel na sebe všechny věci a výbavu. Hned na to jsem ze stálým držení si hlavy, přesunul ven z pokoje a pak dál dveřmi do ulic Kiri...
(přesun)

Nakonec jsem toho přemýšlení nechala. Rozhlédla jsem se kolem a s překvapením jsem zjistila, že už je zase den. Zvedla jsem se, protáhla a vydala jsem se najít Akihira. Po čtvrt hodině jsem došla k závěru, že v domě není. Chvíli jsem přemýšlela, kam se asi mohl podít. Došla jsem k závěru, že se asi šel projít a vydala jsem se do kanceláře Mizukage.
(přesun)

Probudil jsem se a šel se umýt do koupelny... Šel jsem si vzít jednu porci jídla co jsem včera uvařil a začal snídat... Zajímalo by me kde všichni jsou... po jídle jsem šel na prostranství u domu a začal trénovat Fuuton: Fuhasaki (něco jako Kamaitachi Je to poněkud univerzální technika ) Vytvořil jsem silný vítr, který jsem zaostřil chakrou a poslal ho proti křoví, které tu v hojné míře rostlo planě... Křoví bylo sekáno na malé kousky a já utočil dál na další keře...

Vrátil jsem se do domu a tam se jen na chvíli posadil ke stolu. Potom jsem začal hledat Roku, ale nikde jsem ji nemohl najít."To je divný..." Byl tu jen Fu a ten tvrdě spal. Ani Tae jsem nenašel.Hm...kde by molhi být...

Baku.. šepla som po tom čo sa mi podarilo lokalizovať všetky výbušné lístky ktoré som do sídla klanu Yamada pred svojím odchodom umiestnila. Boli rozostavané tak aby sa budova a celé sídlo zrútilo a zároveň tak, aby to urobilo čo najväčší hluk a aby to sem prilákalo čo najviac shinobi, najlepšie aj s Mizukage. Po mojich slovách sa ozval výbuch, reťazový výbuch po celom sídle a ono sa začalo boriť. Ja som pri tom stála zamaskovaná v Kirigakure no jutsu a utlmená pred všetkými zvukmi niekoľko stoviek metrov od neho. Výbuchy boli hlavne pod sídlom, čo spôsobilo kráter do ktorého sa sídlo zrútilo. Zároveň však boli výbuchy aj na podperách sídla ktorá spôsobili že z neho ostali len trosky.

Šel jsem směrem k bráně, ale ten až moc velký hluk mě přilákal na toto místo. Postavil jsem se od sídla daleko a jen tak to sledoval. Neměl bych se do toho nějak míchat. Radši to budu jen chvíli pozorovat.

Objavila som sa medzi troskami pri čom som sa pozorne obzerala naokolo, na sebe som stále oblečenie anbu jednotkiek. Masku a tvár dievčaťa ktoré malo za úlohu zneškodniť ma no, nemalo na to toľko síl a tak som si ju vypožičala. (nie je to henge). Začala som sa obzerať či tu niekto neostal, hrala som to na niekoho kto mal zrovna hliadku niekde blízko a len započul hluk a výbuchy.

Najednou se začalo celé sídlo řítit. Ozvaly se silné výbuchy, které otřásly celou budovou. Rychle jsem se přemístil do pokoje, kde byl Fu. Ten stále byl pod vlivem prášků na uklidnění a tak ho to vůbec neprobudilo. Vzal jsem ho do náruče a okamžitě zmizel. Objevil jsem se až venku na nedaleké budově. Jen jsem sledoval jak se dům pomalu bortí a propadá. Sakra...co to bylo... Jen jsem se zamračil a pak mě to bliklo. Dům klanu Yamada, Niji, Dai.... Lizzy... Fua jsem položil na zem a rozhlédl se."Lizz?!" Řekl jsem trochu hlasitěji, ale ne až tak, aby mě slyšel někdo jiný. Spoléhal jsem na její KG a doufal, že mě uslyší...

Viděl jsem z dáli nějakou osobu u těch trosek. Na dálku jsem dokázal poznat, že má oblečení Anbu. Hm, už to asi řeší, ale ještě chvíli tu počkám a mrknu se, možná bude nějaký boj. Přešel jsem kousek blíž a snažil jsem se, aby mě nebylo moc slyšet.

Doběhla jsem k domu. Už nějakou dobu jsem měla zlé tušení, které se teď vyplnilo. Vytřeštila jsem oči na trosky.
Fuji! Tashere! rozběhla jsem se obrovskou rychlostí k domu. Najednou jsem se prudce zastavila, rozeznala jsem postavu, která stála uprostřed trosek.
Lizzy! vykřikla jsem. Zatím měl ale můj hlas jen překvapený nádech.

(Nejde poznat...vypadá jako Anbu...)