Kancelář Tsukikage

A jak to vlastně v Kumo vypadá?
V tamní knihovně jsem ještě nebyl, jak mě tak napadá.
Zamyšleně jsem naklonil hlavu na stranu.

"Je zvláštní Kumogakure popisovat, musíš ji vidět sám a sám si na ni udělat názor. Zkrátka je to vesnice obklopená mraky... Pokud tedy někdo trpí strachem z výšek, moc se mu v ní nezalíbí. Pokud ne, má pocit, jako kdyby se procházel po obloze." podívala jsem se neurčitým směrem k bráně.
Jak blízko má má vesnice ke zničení, jestli je Reina opravdu zpět...
Jeho poslední věta mne zaujala.
"V knihovně? Proč zrovna v knihovně?" pozvedla jsem obočí.

Trochu jsem se zasmál nad tou její otázkou.
Abych tak pravdu řekl, mě nezajímají mraky,
já miluji písma, svitky, znaky.

"Kumogakure by bez mraků nebyla. V některé dny knihovnu díky nim pořádně ani nevidíte, proto je také v jednom z vyšších pater budovy Raikage." dál jsem jen kývla.
"Většina knih za naší vesnice ale není volně dostupná. Naše Bleskové techniky jsou většinou věcí ojedinělé a není možné do knihovny jen tak nahlédnout. Nevím, jak to bylo v jiných vesnicích, ale v naší to funguje takto."

pomalu jsem přišel před kancelář s výrazem na tváři "kterej debil vynalezl den" sedl jsem si před kancelář a koukal do stropu

Trhla jsem s sebou a prudce jsem se otočila.
Je to on...
"Uhmmm... Ahoj..." zkusila jsem to.
Tak tohle, Rin, tohle... Tohle znělo od Raikage vážně hloupě!

"hm ?" koukl jsem se na dívku "ahoj"

Zamrkala jsem.
"Co... Co prosím?"
On mne nepoznal?

"ahoj" zopakoval jsem (ten starý obrázek byl lepčí )

(Vždyť to je všechno tak šíleně roztomilé... To si tam rovnou můžu dát Sakuru)

"Zuko... Ty mě nepoznáváš?" zatvářila jsem se zvláštně.
Čekala bych všechno... Ale že na mě zapomene ne...

"hee ?" přemýšlel jsem kdo by to tak mohl být

"Ty baka, ani plášť Kage ti nic neříká?" pohodila jsem rudými vlasy.

"Jooo už vím !....ty jsi kage !"

Naklonil jsem hlavu na stranu a díval se na vzniklou situaci.
Čas je zvláštní věc, potkáme po čase staré známé
a změněné je ani nepoznáme.

Naprázdno jsem polkla.
"Asi jsem se rozhodla dobře... Pořád jsem pochybovala, jestli je to dobře, ale teď vidím, že ano, když jsi na mě hned zapomněl. Smutné..." jen jsem znovu pohodila vlasy a sotva slyšitelně povzdechla.

"dělám si srandu...jen jsem chtěl vydět tvojí reakci Rin" usmál jsem se "to je ale doba"

Podrážděně jsem zavrtěla hlavou.
"Tohle ale není černý humor, to už není ani vtipné."

"promin Rin....rád tě vidím Rin" pomalu jsem se k ní přiblížil abych jí pak objal

Zhluboka jsem se nadechla a trochu ztuhla.
Nakonec jsem ho přece jen pevně objala.
"I já tebe."

"co tě přivádí do mé....teda Ayaminy(netuším jak to napsat pardon ) vesnice ?"

Odtáhla jsem se.
"Ráda bych podepsala mírovou smlouvu. Everest je mrtvý a... Jestli je pravda, že Reina se vrátila... Dokážeš si jistě představit, co udělá, až to zjistí."

"podle mě neudělá moc....hrála si s náma...s náma se všema je to nemyslící necítící zrůda" zatnul jsem pěsti při vzpomínce na ní

"Ale jestli se vrátí... Až zjistí, že je Everest mrtvý..." zarazila jsem se.
"Musím ti říct něco, co nevíš. Everest byl v Kumo. Posledních pár let po válce. A pár dní předtím, než se začalo mluvit o jejím návratu spáchal sebevraždu. Předtím ztratil paměť." polkla jsem.

"promin....přes dva roky jsem tě neviděl ....rozhodně nemám náladu zabívat se těmihle věcmi

Odevzdaně jsem povzdechla.
"Já vím. Proto jsem říkala, že jsem dlouho přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu. Ty dva roky jsem byla sama."