Zasedací místnost

First topic message reminder :



Místnost pouze pro zasedání rady a jiné důležité schůze

Vnouče? Můj táta? Kriste pane, ještě on ze mě bude dělat stroj na děti... V tomhle mě mladší sestřička trumfne, ale jestli ten potomek bude pocta nebo ostuda, to si netroufám hádat. Pousmála jsem se a nedala navenek znát, co si o tom myslím.
"Hezky řečeno, přesto doufám, že jisté věci z toho proslovu se nenaplní tak brzy."

"Taky doufám." pousmál jsem se a vstal.
"Bude to okey, teď už ale půjdeme."

Kývla jsem hlavou a vyšla ze dveří. Mám z toho všeho divný pocit. Kéž bych mohla dělat něco jiného než jen nečinně přihlížet, poslouchat a mlčet.
Přesun.

Tak, tak to dopadlo. Vzal jsem Samehadu ze stolu a připnul si ji na záda. Budeš mi chybět, ale což. Stejně jednou všichni umřeme. Pousmál jsem se a pomalu vycházel z místnosti. Stačí to prostě jen vypnout. S touto myšlenkou jsem odešel pryč.(přesun)

"My bychom měli taky odejít, Hokage-sama." řekl jsem.

"Dobře." vstal jsem nepřítomně a odešel pryč.

Taky jsem odešel..Někam.
.přesun,.

Jako první jsem přišel do zasedačky. Otevřel jsem dveře a sedl si na své místo, v čele stolu.
Na stůl jsem položil Kusanagi, svitek s Mokutonem a jeho závěť.

Seskočila jsem ze hřbetu orla a odvolala jej. Pospíchala jsem. Jdu pozdě. Ale chtěla jsem vidět co nejvíce ze souboje svého studenta. A musela jsem své emoce dostat pod kontrolu... Netrvalo dlouho a vzala jsem za kliku zasedací místnosti.
"Dobrý večer, Hokage-sama." pravila jsem a raději se dívala kamsi do zdi. Všechno je jinak... svět zešílel... Nemůžu nic dělat...

S Ryuujim jsme došli do zasedací místnosti.
Na pozdrav jsem jen kývla. Do očí se mi pomalu vracel jistý smutek. Nedávala jsem ho na sobě jinak znát.
Proč?

Přišel jsem ke dveřím a pomalu je otevřel. Vešel jsem do místnosti, na přítomné jsem jen kývl hlavou na pozdrav a sedl si na svoje místo.

"Dobrý večer Mikomi, co zkoušky?" zeptal jsem se jí takovým všedním tónem, jako bychom si povídali o počasí.

"že já se dozvím vše až jako poslední" na tváři jsem měla naštvaný výraz

Ja som celú dobu stál blízko Shijin a pozeral som po okolí .
Hlavne po tých čo tu boli .

"Zatím se odehrává teprve první boj. Můj student Katashi a nějaký cvok s prokletou pečetí." procedila jsem skrz zuby a v očích bych měla plamínky, pokud by nebyly bílé...

"Prokleté pečetě..Ta tvoje už bude v klidu..Takže, rozhodl jsem se vám říct, částečnou pravdu o tom, co se stalo Nanadaimemu Hokagemu." Vstal jsem a všechny si je pečlivě prohlédl.
"Včera večer, zahynul společně se Sasukem Sarutobi. Ale, zahynul i náš nepřítel..Orochimaru."

Posadila jsem se na své místo vedle Ryuujiho a pozorně poslouchala.
Při zmínce Orochimarova jména mi blesklo v očích, ale nic jsem neříkala. Tušila jsem, že co je potřeba, to se dozvíme.

,,Aspoň už to ví skoro všichni a nemusíme nic skrývat." Oči se mi trochu zaleskly, ale mluvil jsem dále. ,,A kdy bude pohřeb?"

Zalapala jsem po dechu.
Takže ten člověk... Co byl na Chuuninských zkouškách?
Stiskla jsem pěsti, ale zůstala nehnutě sedět. Nebylo na mě poznat, co si myslím.
Člověka, kterého jsem obdivovala.... Jsem naposledy viděla v podobě zrůdy... Svět shinobi je krutý...

"Musíme to udělat do tří dnů..Seito, tohle je tvoje." poslal jsem mu po stole svitek s Mokutonem.

Počúval som to všetko pozorne .
Nevedel som skoro ani čo si myslieť vlastne aj vedel .
Aj tak sa mi to všetko zdalo také kruté .

Jen jsem sklopila hlavu a pozorovala desku stolu. Zdá se to všechno tak dávno a přitom ty vzpomínky jsou pořád živé...

Chytil jsem svitek s Mokutonem. ,,Nemělo by to spíše připadnout Tobirovi?"