First topic message reminder :

"promiň, ale když to bude nutné udělám to .. tvůj život je pro mě cenější než můj, udělám cokoliv pro to abych tě jakkoliv zachránil, když budeš v nebezpečí, nepodaří se ti zastavit mě"

Doktori a medic nin ma odviedli priamo na intenzívnu starostlivosť.. v takomto stavu som nebola už dlho.. po tom čo mi z tela vytiahli kostené strely a ošetrili mi fyzické zranenia, obviazali mi ich a podobne mi len dali dýchací prístroj páč sa mi dosť ťažšie dýchalo.. stále som mala horúčku a aj cez lieky mi stále moc neklesala, vlastne takmer vôbec.. aj keď sa zdalo že som v bezvedomý a necítim tú bolesť ktorú som prežívala bola to len polovičná pravda.. v bezvedomý som síce bola no pociťovala som aj ten najmenší náznak bolesti ktorý mi vytvorila pečať.

Doletěl jsem z koulí až do nemocnice. Tam jsem urychleně vyhledal Lizz. Když jsem ji konečně našel, naskočila mi husí kůže. Vypadal otřesně a nějaká rána na krku, který připomínala pečeť silně pulzovala. Šlo vidět, že ji to strašně bolí. Chtěl jsem se jí dotknout a utišit jí nebo ji být jen na blízku, ale ta blbá koule mi to nedovolovala. Dokonce ani doktoři mě nijak nemohli pomoct. Nakonec to vzdali a nechali mě tam z Lizzy samotného . Starostlivě jsem se na ni podíval. Bylo mi na nic. Poslal jsem ji vzdušný polibek a nechal jsem kouli přistát vedle postele. Potom jsem se ještě naposledy podíval na Lizz a pomalu zavřel oči.

Ráno jsem se probudil a všiml si, že už ležím na posteli a moje zranění jsou ošetřená a obvázaná. V ruce jsem měl zapíchnutou nějakou hadičku, ve které protékala jakási tekutina. Strašně mě bolela hlava a zbytek těla na tom taky nebyl dobře. Mezi ty nejhorší části bych přirovnal hrudník a samozřejmě břicho. Tělo bylo jak bez kostí. Vedlejší účinek využívání té čakry...pořád jsem si na to nezvykl... Podíval jsem se na bok a uviděl tam ležet Lizz. Pořád byla v hrozném a zbídačeném stavu. Byla napojen na hromadu přístrojů a mě ten pohled děsil. Pomalu jsem natáhl ruku a chytil tu její bezvládnou. Byla vřelá, strašně vřelá. Neustále sebou šila a někdy bolesti i zasyčela nebo zakřičela. Musela to být strašná bolest a já nemohl nic udělat."Lizz...prosím...vydrž to...hlavně mi neumírej...prosím...nedělej mi to..." Chtěl jsem se postavit a dostat se blíž k ní, ale vůbec mi to nešlo. Když to zaregistrovali sestřičky, hned ke mě přiběhli a začali mě vracet zpátky."Ne...nechtě mě...musím být u ní...ne!" Drželi mě už 4 a já se stále i přes svůj stav zmítal."Teď jí nepomůžete Kazuki-san!" Neposlouchla jsem je a pořád se snažil k ní dostat."Držte ho...!" Přidrželi mě a dvě sestřičky přivázali moje ruce koženým páskem a nimi i nohy a trup. Pořád jsem se snažil z toho dostat, ale teď jsem na to prostě neměl. Nechali mě tak a odešli."Je to pro vaše dobro...ještě by jste si ublížil." Řekla ta hlavní, než odešla. Znovu jsem se pokusil natáhnout ruku a chytit tu její. To jediný mi pásy ještě dovolovali"Omlouvám se Lizz...měl jsem dojít dřív....já...nedokázal jsem tě ochránit a slíbil jsem ti to...odpusť mi...kdybych tě hned odnesl...možná by to takhle nedopadlo...pomsta mi zatemnila mozek...Gomennasai, gomennasai...." Slzy mi stékaly po obličeji. Přístroje stále ukazovaly, že je jen na pokraji život. Bez nich by ani nedýchala."Odpusť mi to..."

Když jsem šla okolo nemocnice, zaslechla jsem, jak si sestřičky něco šeptají. Nerozeznala jsem z toho šepotu zrovna hodně, ale jedno slovo mi tam zaznělo jasně - Lizzy. Polil mě studený pot. Snad se jí nic nestalo. Ačkoliv jsem to neměla ničím podložené, vběhla jsem do nemocnice a začala jsem se vyptávat lidí kolem. Po chvílích vyptávání a zdráhání se ze strany personálu jsem z nich dostala, že je Lizzy skutečně v nemocnici i to, na jakém pokoji leží. Vtrhla jsem do pokoje.
"Lizzy!" zděšeně jsem se dívala na to, jak se převaluje na posteli. Pak jsem si všimla svázaného Akihira. V tuhle chvíli jsem opravdu nemínila řešit, proč je spoutaný a prostě jsem na něj jen vyhrkla:
"Co se jí to zatraceně stalo?"

(Sorry byl jsem pryč xD)
Jen jsem se pomalu zvedl zrak k Roko."Já...nevím...napadl ji nějaký muž z ženou. Když jsem došel, byla už v tomto stavu a na krku měla nějakou ránu podobnou pečeti a...z jedním z nich jsem bojoval, ale už jsem byl oslabený, protože mě ta ženská něco udělala...byl to jinchuriki z nějakým zvláštním druhem Kekkei Genkai...uvolnil jsem svou čakru, ale neudržel ji....nezvládl jsem to...zklamal jsem a neochránil ji...kdybych došel dřív...Lizzy..." Pořád jsem ji držel za ruku."Pusťte mě...já chci k ní....!" Začal jsem se znovu zmítat na posteli. Pořád jsem neměl tolik síly, abych to přetrhl a moje zranění mi to hlavně nedovolovali, ale i tak."Já chci k ní!!"

(pohoda x))
Podívala jsem se na něj jak sebou trhá.
"Ten někdo kdo tě přivázal měl k tomu asi důvod, vyvádíš jak janek, ještě by jsi jí něco udělal," řekla jsem a povzdechla si, ikdyž bych k ní nejradši sama běžela a starostlivě jí obskakovala.
Pak jsem si ale něčeho všimla. V rohu místnosti ležel zbyteček plazmy, která se ještě nestihla vypařit, nebo co já vím, co plazma dělá, když jí Hirak rozpustí. Malinko jsem sebou trhla a můj obličej se stáhl do chladného výrazu. Podívala jsem se na Akihira.
" On tu byl Hirak?"
Určitě to nebyl on, nemohl. Leda, leda že by k tomu měl dobrý důvod.
Nečekala jsem až mi odpoví, věděla jsem že byl.
"Na čí straně byl?"

Znovu jsem se trochu uklidnil a podíval se na ni."Ano...byl tu a byl na neutrální straně. Zdá se, že ho můj boj s tím jinchurikim strašně bavil a pomohl mi do nemocnice, aby se pak dočkal pokračování." Řekl jsem takovým neutrálním tonem. Potom jsem se zase začal svíjet. Chtěl jsem se prostě dostat k ní. Potřebovala pomoct a já chtěl být u ní. Doběhli sestřičky."Co jsem vám říkali?! Nejste ve stavu, ve kterém by jste mohl stávat z postele! Máte díru v břichu a pořád budete vyvádět?!" Vůbec jsem je neposlouchal a kožené pásky se pod mým vzpírání napínaly. Sestřičky mě chytili a na chvíli znehybněli. Došel jeden doktor a píchl mi do ruky sedativum. Docela slušnou dávku, ale stejně mě to neuspalo, ale přestal jsem sebou házet. Pomalu jsem dýchal a díval se takovým jakoby zdrogovaným výrazem. Pořád jsem Lizz držel za ruku."Co...j-jste..m-mi to da-dali..." Vymáčkl jsem ze sebe."Sedativum....snad teď chvíli budete v klidu...." A odešli. Já se pomalu otočil na Lizz."Zůstaň tu se mnou...Lizzyyy...."

Môj stav sa nijak nemenil.. odkedy ma sem zobrali tak nepomáhalo v podstate nič, stále som mala hrozne vysokú horúčku, sem tam som sebou mierne trhla a cez inhalátor som tak dosť rýchlo dýchala.. ani to nevyzeralo že by sa mi mal stav tak skoro zlepšiť.. nevnímala som okrem bolesti nič, takže som ani nepočula Akihira a ani som nevedela kde sa nachádzam..

Zhluboka jsem se nadechla.
Takže se tu objevil. A zdá se, že živý a zdraví, to je fajn. To znamená, že by mu snad nemělo vadit, když ho přivolám. Chci vědět jak se má a taky.... on určitě bude něco vědět.Ale teď...
Přišla jsem k Akihirovi, přidřepla jsem si, aby jsem byla v úrovni jeho obličeje a pokusila se usmát.
"Přemýšlej, čím by jsi jí pomohl, kdyby si se k ní teď vrhl? Pokud vím, tak nejsi medik, takže to nejlepší co můžeš momentálně udělat pro sebe i pro ni je ležet. Určitě by nechtěla, aby jsi kvůli ní trpěl ještě ty."

Zadíval jsem se Roko do do očí."Ale...ona..." Zase jsem se podíval na Lizz-chan. Potom jsem se otočil znova na Roko a jen tak lehce kývl."Chápu..." Stiskl jsem pevněji její ruku, ale už jsem se nesnažil z kožených pásů dostat. Jen jsem tam tak ležel a doufal, že bude v pořádku. Prosím...neberte mi ji...prosím...

Vydechla jsem a sama pro sebe přikývla.
Tak, teď už by to mělo být o něco více v pořádku.
Vstala jsem a vytáhla jsem z kapsy plazmový míček.
"Já ti na oplátku slíbím, že se pokusím získat nějaké informace," podívala jsem se nejdřív na Akihira a pak na Lizzy. Na tváři jsem měla starostlivý výraz.

Znovu jsem přikývl."Pokud mi zjistíš, kdo ti dva byli, bude ti velmi vděčný. Jediné, co ještě vím je, že ta žena využívala Suiton a Raiton a byla nesmírně rychlá. Potom ten muž využíval své vlastní kosti a byl to Jinchuriki, ale nevím jaký. Oba byli z Otagakure, podle jejich ninja pásky." Řekl jsem ji všechny informace, co jsem měl a potom se jen otočil hlavou na Lizz a starostlivě ji sledoval. Pořád jsem si vyřítal, co se stalo.

"Dobře, uvidím, co se dá dělat."
Nervózně jsem si hrála s plazmovým míčkem v rukou.
"Dávej na ní pozor a nevyváděj blbosti."
Obrátila jsem se a začala jsem odcházet.
Namou věru, jsem čím dál víc jako Chikako, už zase ochraňuju a dovoluju si na lidi, kteří jsou starší a vyššího postavení. Jak, že mi to tenkrát říkala? "Když nemají rozum ostatní, nezbývá, než, aby si ho měla ty"? Já jen doufám, že nás to jednou nebude stát život.
Otevřela jsem dveře a proklouzla jsem jimi na chodbu.
(přesun)

Celý den jsem proležel a neustále sledoval Lizz, kterou jsem celou dobu držel za ruku. Její stav se o něco málo zlepšil, ale nic převratného to nebylo. Sedativa už před nějakým časem pominula a já nabral dost síly, aby mohl koncentrovat trochu čakry do končetin a vzápětí přetrhnou kožené pásky. Ruky a nohy jsem měl od nich otlačené a pás, který připínal hrudník mi taky neudělal dobře. Ten jsem následně taky utrhl a z těžka se posadil. Natáhl jsem ruku k Lizz a pohladil ji po tváři. Ach...Lizz... Pořád jsem musel přemýšlet nad událostmi, které se stali a jak jsme nepřišel v čas a nedokázal Lizzy ochránit. Tížilo mě to a já mohl jen doufat, že to přežije...

Probudil jsem se až po poledni. Lizz vypadala pořád stejně, stále k ní někdo musel přibíhat. Povzdechl jsem si a pomalu se posadil. Tohle ještě chvíli potrvá, než se úplně spravím... Sestřičky se o Lizz velmi dobře staraly a já tu nemohl pořád jen sedět. Musel jsem podat zprávu o všem, co se tady stalo, Hitomi-san. Doufal jsem, že už je v pořádku.
Po dlouhé debatě a přemlouvání doktorů mě nakonec povolili z nemocncie odejít, ale slíbil jsem, že se dojdu na večer ukázat. Stejně se musím podívat pak na Lizzy... Vyfasoval jsem jednu berlu a docela pomalým krokem jsem se vydal do kanceláře Mizukage.
(přesun)

Presne o dva a pol dňa po tom čo mi Tsukiko dala pečať som sa začala tak "trhať".. teda robila som mierne trhavé pohyby.. na tvári som mala dosť ubolený výraz a z tenketsu mi začala unikať taká divná fialová chakra.. niektoré prístroje ktoré merali tlak a srdcovú činnosť začali zjapať ako šialené no žiadny z doktorov nevedel povedať čo mi vlastne je.. alebo mi nejak pomôcť..

Nakonec jsem změnila svou trasu a vydala se do nemocnice. Včerejší událost mě pěkně vytočila. Absolutně jsem neměla na nic chuť. Měla jsem vztek na svůj klan. Cítila jsem se tak pošpiněná. A to mám být ,,princeznou" klanu..S Uchihovskou krví, uchichtla jsem se v duchu. U recepce jsem si vyžádala číslo pokoje, na kterém Lizzy leží, i když se sestřičkám vůbec nelíbily mé zbraně, které jsem sebou měla. Odmítla jsem ale je dát dolů a s chladným výrazem došla k Lizzy do pokoje. Potichu jsem vešla dovnitř a sledovala marnou snahu doktorů, jak jí pomoci. Přistoupila jsem k její posteli.
,,Z toho ji nedostanete." pověděla jsem jim a položila jí ruku na čelo a pozorovala ji, jak okolo ní sálá obrovské množství čakry.

Chvíľu som tak ešte ostala ležať.. v takom istom stave.. chakra okolo mňa sa však stále stupňovala a stupňovala až som zrazu otvorila oči, prudko som sa posadila a tak rýchlo som dýchala.. tá fialová chakra okolo mňa mohla byť pre ostatných vážne nepríjemná.. jednou rukou som len chytila za tvár a cítila som ako ma začína hrozne páliť pečať.. teda tá ma pálila furt no tento krát sa mi po ľavej strane tela začala pomaly rozliezať..

Ta čakra se mi vůbec nelíbila, přesto jsem si k ní ale přisedla a chytila ji za ramena.
,,Lizzy, klid. Dívej se na mě." namířila jsem jí obličej k mému. Opřela jsem si své čelo o její. Nejprve jsem to zkusila tímto způsobem.
,,Zkus se uklidnit, Lizzy. Zastavit to sama. Mysli na Akihira, na Třešničku, Yuuki..na mě. Zvládneš to. Zastav to šíření pečetě." šeptala jsem a jemňounce ji hladila po zádech. Doktoři na nás koukali dost vyjeveně, ale to oni pochopit nemohli a já jim to teď vysvětlovat opravdu nechtěla.

Pootvorila som ústa páč tá bolesť začínala byť neznesiteľná.. len som sa mierne vyjavene pozerala na Himi a počúvala som jej slová.. zastaviť som to však nedokázala.. dokonca som ani nevedela či to chcem spraviť, mala som úplne rozhádzané myšlienky a dokonca sa v nich vyskytla aj chuť Himi jednu vraziť.. len som však zatrepala hlavou a zavrela som oči.. na .. čo to myslím to predsa nie som ja.. prebehlo mi hlavou a pred očami sa mi objavovali rôzne tváre .. nakoniec som však len zaťala zuby a .. pri čom som sama necedela ako som nejak tú pečať začala potlačovať až kým sa nevrátila na pôvodné miesto.. chakra zo mňa opadla a ja som zhlboka dýchala..teda skôr tak prerívane a vyplašene.. bola som hrozne spotená a tiež som sa dosť triasla..

Mírně jsem se pousmála a přitiskla ji k sobě. Hladila jsem ji po blonďatých vláskách.
,,Jsem na tebe hrdá, beruško. Zvládla jsi to, jsi šikovná." šeptala jsem pravdivě. ,,Bude to v pořádku, neboj se..Vždy si vzpomeň na nás. Nesmíš pečeť nechat nad tebou vyhrát! Tvá vůle je silnější, ale musíš chtít." hladila jsem ji dál. Kývla jsem na doktory, aby pomalu připravovali do provozu přístroje.

Len som sa o ňu oprela a hlavu som zaborila niekde do jej ramien.. sama som nechápala čo sa so mnou dialo a deje.. tá bolesť čo som cítila pred tým bola na nevydržanie a teraz to tiež nebola zrovna prechádzka rúžovím sadom no keď si ma k sebe viac pritiskla tak som sa prestala tak hrozne triasť.. nezmohla som sa však ani na slovo.

S hlazením jsem ji položila na postel. Lékaři ji hned napojili na dýchací přístroj a na kapačky, do které jí vpíchli silná analgetika, která jsem jim poradila. Protože jsou opravdu silná, během chvíle po nich usnula. Stlumilo jí to bolesti, teda alespoň jsem v to doufala. Dýchala přes dýchací masku, kdyby se stalo, že dýchat zapomene. Hořce jsem se na ni chvíli dívala, načež jsem ji pohladila po tváři a s radou, aby jí doktoři hlídali a kdyžtak mi dali vědět, jsem z nemocnice odešla. Tohle si opravdu nezasloužila...

Pomaly som pootvorila oči.. bolo to už niekoľko hodín čo som dostala analgetika a tak som sa už z nich začala preberať.. medzi ramenom a krkom mi stále pulzovala bolesť no už sa to dalo vydržať..pomaly som si stiahla dýchaciu masku a unavene som sa poobzerala na okolí.. po tom som zo seba pomaly vypojila hadičky a podobne takže prístroje začali dosť vyvádzať.. pribehli doktori no ubezpečila som ich že som v poriadku a lepšie mi bude už len keď sa vyspím doma.. po dlhšom vybavovaní ma nakoniec pustili aj keď to bolo skôr pre to že som im vyhrožovala .. už ani sama neviem čím.. obliekla som si nejaké normálnejšie veci.. pečať som však nezakrívala.. mala som ju pre to že som bola slabá a nedokázala som sa ubrániť.. nemienila som ju zakrívať .. pripadalo by mi to ako keby som sa pred svojou slabosťou snažila ujsť .. po tom som však pomaly vyšla z nemocnice..
(presun)

Dotáhla jsem muže do nemocnice, kde se ho ujaly sestřičky. Ošetřily mu všechna zranění a uložily do pokoje. Podaly něco na bolesti a čekaly, až se probudí. Celé ošetřování jsem sledovala.