Ulice Listové

First topic message reminder :

Konoha se opravuje, ještě je potřeba zavést elektřinu, vodu do domů a ostatní věci ^^...




Noční Konoha ^^ xD

Menší ukázka toho, co naleznete na hlavní třídě v Konoze:

Šel jsem ulicí a zkoušel hledat zbytek týmu. Na jedné lavičce jsem uviděl Mikomi. ,,Áá tebe taky hledám. Máme misi, buď tak kolem 18:00hodiny u brány."

Vyslechla jsem Seitova slova. Tak vida, další mise... poslední dobou je to jedna za druhou. To je přínosné.

"Rozumím, budu tam." odpověděla jsem a dál sledovala ruch na ulici. Ještě mám chvíli čas, potřebuju se psychicky připravit.

,,Dobrá." Řekl jsem rychle a už jsem byl na odchodu.(přesun)

Když mě omrzelo sedět a sledovat život v Konoze, vstala jsem a velmi pomalým krokem se vydala směrem k bráně. Snad na každé místo které jsem míjela se vázaly nějaké vzpomínky.

Snad mi tahle mise nepřipomene jeden z mnoha "příjemných" zážitků...

přesun.

Pozerala som sa a mala som nostalgický pocit,chcela som získať nejakú mŕtvolu ale ako prvé som musela isť tam,tam kde odpočívajú môj milovaný muž a syn.

(presun)

Šla jsem ulicemi.
Yuniiku nesla bezvládné tělo našeho Hokageho na svých zádech.
Skrývaly jsme se ve stínech, ale bylo to čím dál těžší.

Podařilo se mi odtamtud zmizet, když jsem si všimla, že mě někdo sleduje.

(Přesun)

Nemysli si, že mi unikneš tak jednoducho.
Nestratil som ju z dohľadu.

presun

V pohode som prechádzala cez ulicu v henge a a nikto si toho nevšimol.Pozerala som a cítila som takú nostalgiu až to bolelo u srdca.

Seděla jsem v parku a užívala si pohodu. Chvilkama jsem zkoušela tu novou techniku s fuutonovou podstatou. Cítila jsem se plná síly.

Všechno bude perfektní. Musí být. I když jsou tu pořád věci co mi vrtají hlavou.

Inkoustová vrána přílétla k Mikomi, rozplácla se ve vzduchu a inkoust utvořil slova.

Spoiler:

Stále jsem pokračovala ve zdokonalování nové techniky, když v tom kolem něco prolétlo a rozprsklo se to do písmen. Přečetla jsem si vzniklá slova. Tak vida. Zase jsem žádaná. Pousmála jsem se. Za tu dobu co jsem odešla z akademie se hodně změnilo. Na tváři se mi mihl nostalgický výraz.

"Hmmm, je pomalu čas jít." vstala jsem z lavičky a odcházela.

Cestou jsem si ještě koupila dango, abych se posílila. Doufám, že zase nespotřebuju všechnu čakru... Není nic trapnějšího než sebou praštit...

přesun

Šla jsem noční ulicí. Posadila jsem se na lavičku. Sešoupla jsem se a zaklonila hlavu. Ruce jsem si položila na břicho. Ponořila jsem se do svých myšlenek.

Myslela jsem si, že mě porazíš... čekala jsem na jakou koliv odpověď. Ničeho jsem se nedočkala. Povzdechla jsem si.

Dál jsem seděla na lavičce a dívala jsem se na oblohu.

Stoupla jsem si. Dala ruce do kapes a šla jsem se projít po ulicích. Nudila jsem se. Chtěla jsem nějakou zábavu.

Ani jsem si neuvědomovala, že jsem celý den strávila chozením po Konoze. Odpočinula jsem si víc, než kdybych ležela.
Už byla hluboká noc. Na obloze svítily hvězdy a objevil se i srpek měsíce.
Všechny obchody byly zavřeny. Na ulicích svítily lampy. Vrhaly strašidelné stíny stromů, keřů a květin, které jejich majitelé nechaly venku. Cedule nad obchody skřípaly po každém silnějším nárazu větru.
Chtěla jsem jít za hokagem, jestli by neměl nějakou misi, ale už bylo hodně pozdě. Rozhodla jsem se to nechat až na ráno. Otočila jsem se a mířila si to k sobě domů.

Procházela jsem mezi domy a zasněně sledovala pomalu se zaplňující ulice Konohy.
Je tu nádherně...
Neměla jsem, co dělat, jen jsem v ruce tvořila drobnou chakrovou vránu.
Ať to bylo jak chtělo, už jsem to dělala automaticky. Zívla jsem a vrána v mé dlani se rozpadla.
Jestli po mne někdy budou chtít, abych bojovala ráno, tak to nedopadne dobře...
S jemným úsměvem jsem šla dál.

Na chvíli jsem se zastavila a na mé tváři se objevil nostalgický výraz.
Ta doba, kdy jsem tu byla naposled... No jo, ale kde je ten zatracený bar.. Ehm... Ramen.

Ja som kracal vedla nej skor som nanu cakal vedel som kde to je lebo som tam uz bol pred nedavnom
Len nech nikoho nestretneme a bude vsetko OK
"Vidim ze sa rada rozhiadate "
Alebo nevie kde to je

Zarazila jsem se a na okamžik selhalo mé sebeovládání a já se zatvářila zmateně.
"No... Jistě, jistě..." pokrčila jsem rameny a vykouzlila falešný úsměv.
"Už jsem tu dlouho nebyla, musím se rozhlédnout..."
Zatracená paměť!
Pak jsem zaregistrovala drobnou Hyuugu.
Záchrana?
Nyiotte zavrtěla hlavou a smířeně kráčela vedle mne.
"Kdysi jsem znala někoho, kdo jí byl podobný."
A namířila jsem si to rovnou k ní.

Akoze dobre , Shijin este poznam ale aj tak .... ked to takto pojde dalej bude tu uz fura ludi ....
Siel som za Arashi ale uz som sa trochu drzal stranou

Zaregistrovala jsem něčí přítomnost a líně se otočila.
Jemně jsem se pousmála na Ryuujiho a chtěla pozdravit, když jsem si všimla neznámé ženy. Vrána z chakry, kterou jsem měla pořád v dlani, se rozpadla.
Zvedla jsem k ní hlavu.
Ještě jsem ji tu neviděla...

"Ahoj." pronesla jsem prostě směrem k ní a nasadila sladký úsměv.
A nic lepšího by tě nenapadlo?

"Zdravim "
pozdravil som Shijin aj ja

"Huh?" zírala jsem na ni jako na zjevení.
Ahoj? Nestává se moc často, že by k vám suveréně nakráčela neznámá žena, sladce se usmála a řekla prostě "Ahoj."
"Ehm... Ahoj." donutila jsem se pozdravit Ryuujiho.
"...A zdravím." dodala jsem směrem k ní.

"Ah... Myslím, že jsem znala tvé rodiče."
Následoval další sladký úsměv.
"A když jsi byla úplně malinká, tak jsem tě určitě viděla. Ale to si asi nepamatuješ, viď? Ehm... Mikomi."