Okolí Konohy

"Prosímtě, jako kdybys měl sílu mi odporovat." ušklíbla jsem se a začala vydloubávat kamínky z odřeniny na předloktí.
"Na to místo se také vracet nehodlám, ale mám pocit, že nás ještě pár nepříjemných povinností čeká."

"Ako napríklad?" musel som sa opýtať.
Ako keby toho už nebolo dosť, hoc na druhú stranu musím uznať, že odkedy som vonku a mám možnosť podobne konať, cítim sa skoro ako keby som bol na slobode. Krásny to pocit, vedieť, že žijem.

Jdu vedle senseie. Sensei..jak to bude teď s mojím Kuchyiose? řeknu mu a pokračuji dál cestou a rozhlížím se kolem.

"Už ho umíš viď?" usmál jsem se.
"Až tady skončíme, zaměříme se na další techniky, brzy bude chuuninská zkouška.."

Divně jsem se pousmála a můj odhodlaný pohled dával tušit, že to myslím smrtelně vážně.
"Půjdu a najdu Tetsuyu. Až pozná pravý význam slova bolest, ještě rád mi prozradí, co se s Alliim stalo."
"Bohužel ho nezabiju, jenom přizabiju." dodala jsem smutným tónem.

Hai sensei... řeknu mu s úsměvem a pak dodám...už se nemůžu chuuninské zkoušky dočkat...bude to paráda...a o jakých technikách mluvíte sensei? začnu vyzvídat.

"Děje se něco? Vypadáš jako v posledním tažení." podivila jsem se a vůbec mi ta poznámka nepřišla nepatřičná. Konečně jsem vydloubala všechny kamínky v ráně na předloktí, a tak jsem na ni začala nanášet mast. I když to trochu pomohlo, bylo mi jasné, že k lékaři si zajít musím.

"Musíme trochu rozpracovat tvé zaměření," řekl jsem tajemně a sáhl do brašničky. Vytáhl jsem dva boxery z čakrového ostří.
"Vezmi si je, když do nich soustředíš čakru budou vést tvůj živel. Až budeš ovládat čakru dokonale, dokážeš rozseknout i skálu."

Po nějaké době potulování jsem narazil na mou oblíbenou studánku, u které jsem poslední dobou často sedával. Opřel jsem se o strom a posadil, zpoza kabátu jsem vytáhl čutoru a trošku se osvěžil. Pak jsem čutoru zase zandal a sledoval nebe plné hvězd.

Díky...sensei... řeknu když mi podá dva boxery. Vezmu si je a zkusím je do ruky dokonale sednou...zkusím do nich pomalu pouštět chakru...ale zatím se mi to moc nedaří...

"Spát pod širákem... co může být hezčího?" zavrčela jsem a neochotně se vyhrabala na nohy. Šla jsem směrem ke Konoze a už už jsem se viděla v posteli. V tom mi něco padlo do oka. Nebo ne něco ale někdo. Sedělo to u studánky a bylo mi to povědomé.

"Není zač, Kotoke.." znovu jsem se na něj usmál.
"Chceš vědět, jak to dopadlo na srazu Kage?" řekl jsem po chvíli a ve mě se vzedmula vlna nevole.

Zaslechl jsem nějaké hlasy a otočil se směrem za nimi. K mému překvapení to byl opravdu někdo mně známý. Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv a chvíli jsem přemýšlel, co tu tenhle fouňa dělá. Co tu vlastně dělám já.. znovu jsem se mírně pousmál a vstal od stromu. Lehce jsem mávl a pozoroval ji, i kluka v její přítomnosti. Popravdě mě potěšilo to, že ji vidím.

Pokud mi to povíte...dělo se něco zajímavého? řeknu a vzedme se ve mě zvědavost.

"Nemůžeš vejrat na cestu?!" procedila jsem velmi milou poznámku skrze zuby směrem k tomu nešikovi, co se válel za mnou. Pak jsem se zaměřila na mávající osobu.
"Ty... žiješ?" výraz v mém obličeji musel být neskutečně zajímavý, protože jsem byla překvapená, ale zároveň to pro mě bylo jakési zadostiučinění, že jsem nevěřila té zprávě oprávněné.

"Celý sraz byl jedna velká fraška. Tsuchikage je pomatený blázen, odešel z jednání dřív a slušně řečeno mě dost nasral..Na ničem jsme se neshodli, jen jsme se hádali. Kromě Raikageho..Nedokázali jsme se ani dát dohromady kvůli světu Shinobi. Kagové, jen banda idiotů, kteří se bojí o své drahocenné zádky!" vyprskl jsem, nadechl se a znovu nasupeně pokračoval.
"Chtěl jsem, abychom šli proti němu jen my, pět kage. Myslíš, že chtěli? Ne..Copak má do toho cenu tahat i celé vesnice? Ohrožovat vědomě život ostatních...já jsem kage, je mou povinností se postarat o rodinu, o vesnici. Já ji mám chránit."
"Poznal jsem už dost Kage na to, abych dokázal hodnotit..Tento svět nemá šanci, pokud něco neuděláme.."

,,Neměl bych snad?" podíval jsem se na chlapíka za Mikomi a ušklíbl se, ,,a kdopak je tohle?"
Přišel jsem trošku blíž a pronesl směrem k Mikomi. "Na co tak čučíš?"
Přesto, že jsem už uvažoval o návštěvě očního lékaře, nemohl jsem si nevšimnout zranění, co měla Mikomi po celém těle. "A kde jsi přišla k tomuhle, prosimtě?"
Rozsvítili se mi dlaně do azurově modré záře a na některé z ran jsem se chystal podívat.

Nervy jsem měla v kýblu, takže jsem se nezmohla na nic, než další tupé zírání.
"Tak o něm Tetsuya tvrdil, že ho zabil!" pravila jsem směrem ke Keitovi. Začala jsem se opravdu zlobit, protože jsem se nevyznala ve svých pocitech a duchaplné poznámky mých dvou společníků mi na radosti nepřidávaly.
[b]"A kde jsem přišla k tomuhle?" mluvila jsem směrem k Alliimu.
"Vytáhla jsem ho z vězení."

Pokračoval jsem v prohlídce, na tváři se mi objevil můj starý pracovní výraz, kdy šlo vše stranou a nejpřednější bylo zdraví pacienta, nebo zraněné osoby.
"Tetsuya zabít mě?!" rozesmál jsem se, "ne, vážně.. Mikomi, mě?" zavrtěl jsem se smíchem hlavou.
"Nemám namysli tohohle.. nin-.." jedním okem jsem si ho přeměřil, "tohohle chlapa, ale tahle zranění.. nevypadají zrovna nebezpečně, ale lepší by bylo to zkontrolovat."
Za hlavou se mi objevila modrá anime kapka, když jsem si uvědomil, že není moc kde.

Je škoda že nedrží při sobě...byla by to paráda bojovat pod jedným společným cílem...za ochranou našich přátel... řeknu Hokagemu na znepokojivou situaci na srazu...