Okolí Konohy

"Je to cvok. Rozuměli byste si." odsekla jsem na poznámku o tom, že mi to nevyšlo. Že zrovna já vždycky spadnu do tak vybrané společnosti?
Co se týkalo jeho keců o mém chabém pokusu, reagovala jsem na to prostou otázkou.
"No a?" přičemž jsem si lehla do trávy a složila ruce za hlavou. Pozorovala jsem oblohu, která zrovna dnes byla neskutečně zajímavá.

"No ja len, že som sa ti rozhodol mierne pomôcť," prehovoril som so širokým úsmevom na tvári.
"Včera približne o takomto čase prišiel o život mojou rukou," dodal som po dramatickej pauze.

Udělalo se mi špatně. Opět. Podívala jsem se na toho psychopatického idiota a na chvíli ztratila řeč.
"Tos... neudělal... kdo se tě prosil aby ses do toho motal?!" první a druhá část této věty si vlastně odporovaly, ve skutečnosti jsem netušila jestli tomu věřím nebo ne. Doufala jsem, že to není pravda i když... šance byla tak padesát na padesát.

"Obávam sa, že ťa sklamem, no konkrétne ty nepatríš k osobám, ktoré by som v podobných situáciách klamal," pokračoval som vo svojej nie veľmi prívetivej reči.
"Uzumaki Alli... je už niečo cez 24 hodín mŕtvy. Jeho telo sa nachádza pochopiteľne v priepasti, kam jemu podobných vždycky odpratávam. Fugyagaku priepasť."

"Nevěřím ti... neuvěřím dokud neuvidím jeho tělo." zavrčela jsem, i když uvnitř mě to pochybnostmi vířilo. Zhluboka jsem se nadechla a když jsem se trochu vzpamatovala, dokázala jsem pokračovat.
"Nejsi typ člověka, co dělá věci bez důvodu. Nevím co bys měl za užitek z jeho smrti?"

Po tejto nie príliš príjemnej informácii nasledovalo obvyklé zasmiatie.
"Ver si, čomu chceš, neprišiel som ťa presviedčať. Prišiel som ti to iba oznámiť. Je na tebe, aby si sa presvedčila, na spodok tej priepaste sa mi rozhodne nechce. Ahojky," pozdravil som ju milo a pomaly miznul v zemi.

"Proklínám tě nastotisíckrát." odsekla jsem Tetsublbovi a otočila se zpět na svého společníka, který měl právě čerstvě nadvakrát rozbitý nos.
"Co? Co chceš říct? Dělej, vyklop to!" bylo na mě vidět, že se chystám něco udělat a nemám čas ani pomyšlení na kecy.

"Jak jako všechno? Proboha vzpamatuj se!" zatvářila jsem se jako kdybych se ho chystala zabít.
"Allii je.... uhm kamarád! A ty mi ho pomůžeš najít! Živého, nebo mrtvého. Dokud nebudu znát pravdu, nedám si pokoj!"

"A-L-L-I-I, vím že je to divné, ale je to tak. Přestaň mlít nesmysly, musíme sehnat horolezeckou výbavu, svítilny a spoustu dalších věcí důležitých pro to, abys nezůstal hnít na dně té zatracené jámy." zavrčela jsem a chytla ho za flígr. Ať už odporoval sebevíc, táhla jsem ho pryč za jasným cílem.

Přesun.

První co jsem začala vnímat byla bolest. Především bolest pocházející z mé sedřené kůže, několika tržných ran a co hůř.... každá má rána byla nehorázně zasviněná prachem, hlínou a horším svinstvem. Když skončil kolotoč v mé hlavě, došlo mi, že ležím na zemi. Matně jsem se začala rovzpomínat co se mi to stalo. Opatrně jsem otevřela oči a zkusila se pohnout. Nechtělo se mi tomu skoro věřit ale Keita ležel opodál a dokonce jsme byli nedaleko od brány Konohy.
Svět se zbláznil...

"Mrtvoly byly na programu, nepřátelé už ne." pravila jsem s tragickým výrazem ve tváři a dál zaujatě sledovala oblohu. Záviděla jsem mrakům jejich volnost... lehkost, se kterou se nesly oblohou... a nejvíc to, že nemají svaly a kosti. Jedním okem jsem zašilhala na osobu po svém boku a neodpustila si komentář.
"Mnohem uvěřitelnější by bylo to, že jsem mrtvá pod tunami kamení, ty někde v čudu na svobodě ale rozhodně ne metr před vesnicí, která tě dva roky držela pod zámkem."

"Myslím že mít ve svém nitru dvě osobnosti není až tak vzácný úkaz." zamyslela jsem se i nad tím, co jsem hluboko uvnitř ve skutečnosti já.
"Výjimečné je to, že je od sebe dokážeš tak radikálně oddělit, a že každá z tvých osobností ti dává poněkud jiné... uhm... schopnosti." nevěděla jsem jak nazvat absolutní antitalent a nešikovnost... Tak jsem to zaobalila do schopností.

"Zvrácené?" divně jsem si ho přeměřila pohledem a pak se vyškrábala alespoň do sedu.
"Každej jsme nějakej. Čert to vem." pokrčila jsem rameny. V podstatě jsem sobec. Ať si je masový vrah, hlavně že mi zachránil krk.

Jako obvykle jsem se potuloval po okolí Konohy, možná mě bavilo dělat si dobrý den z ninju, kteří tu hlídali, nebo jsem jen doufal, že tu potkám někoho mně známého. Ať už mě sem táhlo to či ono, dnes jsem tu byl úplnou náhodou. Toulal jsem se krajem a neměl co na práci.

Zpražila jsem Keita svým obvyklým pohledem a nepronesla ani slovo, abych dala vyniknout hrobovému tichu. Když jsem toho měla dost, pousmála jsem se a dodala:
"Takovéhle přehnané sebevědomí je mi povědomé. Bohužel egoisti jako ty končí na dně hluboké propasti... možná."

Se svým týmem jsem se procházel po lese. Snažili jsme se ohlídat hranice Konohy a hlavně se podívat po všem neobvyklým.