Okolí Konohy

Práve som sa blížil ku konohe. Pozeral som sa do mapy a bol som si istý, že sa blížim. Konečne som vyšiel z lesa, no pohľad ma dosť prekvapil. Nevidel som nič.
Vari som už dočista ospr*stel? Shinobi, ktorý nevie čítať z mapy, je zlý shinobi.
Zazrel som dievča s bielymi očami. Podišiel som k nej bližšie a s úsmevom na tvári som sa opýtal:
"Smiem sa prosím opýtať na cestu? Nezdržím vás dlho."

Všimla jsem si čelenky z Kumo. Pousmála jsem se. Časy se mění. Ninja z oblačné a Hyuuga jsou spojenci... Právě tak jako kdysi Taiki. A vida, dnes je s námi.

"Ano, smíte se zeptat. Záleží na tom co přesně hledáte." pravila jsem. Jestli hledá Konohu tak se mu ani nedivím, že ji nemůže najít. Je srovnaná se zemí...

Uchechtla jsem se, i když mi bylo spíš smutno.

"Ty trosky támhle v dáli a těch pár nedostavěných domů, to je Konoha. Divím se, že o tom útoku co na nás byl veden ještě nevíte. Ninjové z vaší vesnice nám hodně pomohli." dodala jsem a sledovala jeho reakci. Bude přinejmenším překvapený.

Posmutněla jsem, protože jsem si vzpomněla na všechny ty mrtvé lidi. A také na Tsunade. Ale nechtělo se mi o tom příliš mluvit. A tak jsem se začala vyptávat. Ta moje zvědavost zatracená.

"Hm, a našel jste?"

Jen jsem dál pozorovala oblohu. Tohle je vážně zvláštní den.

"Když to vezmu kolem a kolem, všichni něco hledáme. Jen nevím co bude až to najdeme."

Sama jsem nevěděla co tím myslím. Ale dá se do toho shrnout všechno. Můj sen chránit Konohu, který se dnes tak trochu vyplnil. A stejně nejsem spokojená. Pořád toho chci tolik..

"Neostáva mi nič iné, než súhlasiť."
Pohliadol som smerom ku zdevastovanej dedine.
"To, čo hľadám, je niekde tam v troskách."

Docela mě zarazilo to, co právě řekl.

"Eh. Gome... já vás tu zdržuju... Můžu vám s hledáním nějak pomoct? Jedna z mála věcí ve kterých jsem dobrá." pravila jsem.

Doufám, že hledá něco hmotného a ne ztracené ideály...

Pohledem jsem uhnula kamsi do země.

"Víte... s problémy se snažím popasovat sama dlouhou dobu. Ale někdy je to k zbláznění. Samostatnost je důležitá, ale práce v týmu zrovna tak." dodala jsem a kdybych si nedala pozor, znělo by to posmutněle. Jen já jsem v tu chvíli věděla nač narážím, ale zároveň jsem se snažila ty myšlenky zapudit.

Pohľad som nasmeroval opäť na ňu.
"Ak som povedal niečo nevhodné, tak sa ospravedlňujem."

Překvapeně jsem zamrkala.

"Vy? Ale ne, to není vaše chyba. Jenom jsem si na něco vzpomněla. Ale nezáleží na tom. Už je to pryč." ušklíbla jsem se.

Neměla bych se pořád toulat ve vzpomínkách. Takhle z té nostalgie nevyjdu...

Milo som sa usmial.
"Ďakujem vám teda za spoločnosť. Ešte sa uvidíme. Predtým sa vás ale chcem opýtať, ako sa voláte?"

"Mikomi Hyuuga." pravila jsem s úsměvem. Vlastně příjmení ani říkat nemusím, ale je to můj zvyk.

"A vy?" zeptala jsem se a zvedla od zdi, o kterou jsem se opírala. Měla bych už pomalu jít...

"Akato Samata."
Vyskočil som na strom a dal som sa na odchod.
PRESUN

Akato Samata...

V duchu jsem si zopakovala jeho jméno, abych ho nezapomněla. Poté jsem se sama vydala na cestu. Trochu jiným směrem a přesto do míst, kde kdysi stála Konoha. Dříve vesnice skrytá v listí. Dnes vesnice skrytá v sutinách.

přesun.

Konečně sama. Ne že bych na střeše toho domu měla s kým mluvit, ale mezi těmi šťastnými lidmi jsem se cítila poněkud nesvá.

Procházela jsem se kdesi na okraji lesa. Tu a tam jsem zahlédla nějaký domek, ale jinak tu bylo ticho jako v hrobě.

Jak směšné přirovnání...

Opieral som sa jedného zo stromov. Mal som v tvári akýsi neprítomný výraz. Nedalo sa na prvý pohľad povedať, či sa usmievam, alebo mračím, pravdepodobne v tom bolo čosi z oboch.

Tak konečne som tu... nadýchla som sa vzduchu z okolia.
Takže... povedala som si pre seba a urobila som henge na Kunoichiz Konohy a šla som sa poobzerať po okolí poprípade sa pozrieť do dediny.

Bezmyšlenkovitě jsem pokračovala v cestě. Ticho občas přerušil zpěv ptáků. Najednou jsem mezi stromy zahlédla postavu. Napřed jsem neměnila směr svých kroků ale po chvíli mi došlo kdo to je. Měl ve tváři zvláštní výraz. Alespoň bude zábava.

Potichu jsem šla směrem k němu.

"Zdravím, jak se vede?" pousmála jsem se, i když jsem měla chuť ho uškrtit za to co prováděl.

Pozrel som sa na ňu.
"Ak to chcete vedieť, tak nie veľmi dobre. Na druhej strane som rád, že nebudem jediný, kto si niečo vytrpí. Taiki odíde so mnou."

Překvapeně jsem zamrkala. Co tím zase myslí?

"Ach, tak náš malý sobecký Taiki dostane co zaslouží? Co s ním bude? A proč si máte taky něco vytrpět?" předstírala jsem starostlivý obličej.

Tenhle maník je naprosto zvrácenej...