Lesy před Konohou

"Vítej mezi námi." ušklíbla jsem se, když zase začal vnímat.
"Za prvé jsem se už omluvila a kdybys nečuměl zasněně do blba, byl bys to slyšel. Za druhé o fanklub nestojím, řekla jsem to už jednou a konečně za třetí..." mile jsem se usmála a chystala se říct to nejlepší.
"Nikdo není natolik blbý, aby ke mě lezl na tak krátkou vzdálenost. Jinak je to bolestivé, ne-li životu nebezpečné. To ví každý." dokonce i takový idiot jako Tetsuya...
"A od dnešního dne to víš moc dobře i ty... zapiš si to do deníčku, hurá..."

"A víš co? Tak si klidně spi třeba na větvi nebo v pařezu... ty úchyláckej zájemče!" zavrčela jsem a dala se na cestu pryč. Keita ani neměl tušení, jak mě tyhle řeči bolí. Protože jediná osoba na které mi kromě mé rodiny záleželo mě opustila a zahájila kariéru nukenina. Takhle to dopadá, když jsem na někoho milá. A pak že je všechno má chyba!

Přesun.

Obloha byla zatažená a cestu skrz lesy osvětloval pouze svit měsíce. Ozvalo se houkání sovy, letící za její kořistí.
Opíral jsem se o strom a díval se směrem ke Konoze. Jakoby mi něco říkalo, že bych mohl potkat někoho známého.
Už jsem se s nikým dlouho neviděl. Chybí mi... někdo víc, než druzí.

Seděla jsem na svém oblíbeném stromě a přemýšlela o tom, jak jsou cesty shinobi nevyzpytatelné. Neměla jsem aktivovaný byakugan, ani jsem nebyla ve střehu, protože jsem byla blízko své vesnice. Náhle se kdosi opřel o MŮJ strom. Sklopila jsem oči a v okamžiku, kdy jsem rozpoznala o koho se jedná, jsem se divně ušklíbla. Sebrala jsem kaštan, který se houpal pár centimetrů od mého obličeje a škodolibě ho shodila dotyčnému na hlavu.

Dostal jsem kaštanový ťukanec do hlavy. Pousmál jsem se a objevil se na stromě za Mikomi. "Nazdar," zaťukal jsem jí na rameno.(je to klon xD)
Mé pravé já sedělo na stromě opodál. V ruce jsem držel dva kaštany a pohazoval si s nimi. Tak přeci jenom jsem tu dnes někoho potkal.

"Kolik vás tu zase je? Pořád se schováváš za ty své klony." pousmála jsem se, když jsem přestala zírat na klona za svými zády. Nebo tedy na Alliiho, kterého jsem za klona nepovažovala. Vypadá to, že si koleduje o to dostat zase pořádnou lekci.

Klon za Mikomi se vypařil.
Seskočil jsem ze stromu pár metrů od toho Mikomi. "Co kdybychom přeskočili tyhle hry a normálně si promluvili?" ušklíbl jsem se a chvíli stál na místě.
Pak jsem se napřáhl a rychle mrskl kaštan do stromu přesně na Mikomi.

Než jsem stačila odpovědět, mrsklo po mě to jelito kaštan. Instinktivně jsem se přikrčila a dala si ruku před obličej. Kaštan proletěl pár centimetrů od mého ramene. Dalo se říct, že mě to naštvalo.
"Kázat vodu a pít víno. Ty si o hry přímo říkáš." zavrtěla jsem hlavou a postavila se na nohy.

Založil jsem ruce na hrudi a pozoroval onen strom. "Tak se ukážeš, nebo jak?"
Upustil jsem ten druhý kaštan na cestu a čekal.
Rád tě vidím. Úsměv na rtech mi stále přetrvával.

"Tu jsem." pravila jsem a vystřelila spršku chakrových jehel, přímo na jeho nohy. Spokojeně jsem se pousmála. Už pěkně dlouho jsem s nikým nebojovala, takže menší trénink mi přijde určitě vhod. Copak mě ten slepec nevidí?

"Ale notak..." uskočil jsem před jehlami jen tak tak. Ještě to mi scházelo, nechat se přišpendlit k zemi. Když nepřijdeš ty, musím já. Probleskl jsem se přímo před ni. "Nechceš mě před bojem aspoň pozdravit?"

Pozvedla jsem obočí a usmála se jako šelma na svoji kořist.
"Čau."
Chvíli na to jsem udělala rychlý výpad, který měl Alliiho zasáhnout do břicha. Nepoužila jsem však juuken, jednalo se spíš jen o takové šťouchnutí do žeber. Chtěla jsem mu jen ukázat, že není příliš moudré se přibližovat.

Po pozdravu jsem se ušklíbl. Jelikož jsem z našich předchozích střetů takhle na blízko čekal nějaký zákeřný útok, podařilo se mi chytit její ruku těsně před "šťouchnutím". Čekal jsem juuken.
Jednu ruku jsem stále držel a druhou jsem objal její pas. Naklonil jsem se a jemně ji políbil. To by ji mělo na chvilku paralizovat a zastavit od všech blbých keců a útoků. "Já vážně nechci bojovat.." poodstoupil jsem. No, možná jsem to přehnal, ale mám rád ty její tupé výrazy.

Onen tupý, čili pro mě "nijaký" výraz na sebe nenechal dlouho čekat.
"Tím sleduješ prosím pěkně co?"
Dělá ze mě blázna, jsem pro něj jenom šašek pro pobavení. Smutný to úděl pro kunoichi mého formátu. Za tuhle drzost ho vykastruju. Až na to najdu sílu ovšem.

"Tím ti přeci naznačuji, jak rád tě vidím a že nechci bojovat," vyplázl jsem jazyk. "A jestli přemýšlíš, jak mě vykastruješ nebo zbiješ do bezvědomí, můžeš si rovnou nechat zajít chuť."
Posadil jsem se na tu širokou větev, kde se momentálně naše konverzace odehrávala. "Povíš mi, co je nového nebo tady budeš zírat pořád stejně tupě?"

Loupla jsem po něm očima.
"Pořád jsem tvoje nadřízená, takže být tebou, dávám si pozor na jazyk." zavrčela jsem a měla vztek především na sebe. Nikdy jsem tyhle věci nezvládala a vždycky mě dokázaly spolehlivě vykolejit.
"Nového? Ani nevím, měla jsem menší dovolenou a tak jsem starosti nechala plavat. Nejsem momentálně příliš dobře informována. A navíc, nesděluji informace nedůvěryhodným osobám."

"Ty jsi moje nadřízená, přesto jsem nedůvěryhodná osoba, hmm?" Říct, že jsem jazyk předtím nepoužil by bylo příliš. Musel jsem se tiše smát mé poznámce.
"... z mého toulání po světě jsem odvodil, že je teď období míru. Žádná nebezpečí nehrozí, díky bohu. Jen aby se to udrželo a někoho nenapadlo ovládnout svět... zase."

Povzdechla jsem si a pokrčila rameny.
"Je jen otázkou času kdy se zase objeví osoba, která bude chtít ovládnout svět. S tím nic nenaděláš. Naší povinností je toho dotyčného zastavit. A až se to povede, objeví se další takový, a pak další takový... A tak pořád dokola až jednoho dne budeme příliš staří na to mu vzdorovat. Pak nám nezbyde nic lepšího, než čestně padnout v boji a vložit své naděje a sny do další generace. Dojemné že?" můj výraz ve tváři byl poněkud skeptický, i když mi takovéto uspořádání světa vlastně nevadí.

"Hm.. vždycky to není tak, jak tvrdíš. Ale asi ve většině případů ano."
Sám pro sebe jsem si řekl, co tu vlastně dělám a co tu dělá ona, což mě přinutilo se zeptat.
"Byla jsi na dovolené, ale co tu vlastně děláš teď? Večerní procházka?" koukl jsem se na teď už černou přeplněnou blikajícími hvězdami. Ony blikaj? Možná bych si měl zajít na oční. Hned po mé myšlence jsem se otočil zpět na Mikomi a čekal ne odpověď.

Podivila jsem se jeho tupému pohledu který věnoval noční obloze. Pomyslela jsem si něco o nevelké inteligenci ale nedala na sobě nic znát.
"Jako bys mě neznal. Čas od času potřebuju být sama. Je to uklidňující být někde venku. Mimo dosah ostatních lidí." zamumlala jsem. Copak si na to stále nezvykl?
"Sám bys měl vědět nejlépe jaký je to pocit, i když tys zabloudil o něco dál."

"Jo..."
Vstal jsem a udělal pár kroků po větvi, zády k Mikomi, když v tom jsem náhle škobrtl, "áá kurňa", zavrávoral jsem, oklepal se a dělal, jako by se nic nestalo.
Kdybych okolo toho neudělal takové divadlo, nemusel to být tak ohromný trapas..
Protočil jsem oči v sloup.

Napřed jsem smíchy jen vyprskla. Tiše jsem se uchechtla a přestírala kašel. Čím víc jsem se snažila ten smích udusit, tím hůře to šlo. Nakonec jsem se musela smát nahlas.
"Můj bože. Ty jsi teda šikovnost sama. Divím se, že jsi ještě naživu, že ses nezabil padající větví, nebo něco podobně nemožného, na tento způsob."