Sídlo klanu Ochíta

Ďalej som sa pozeral na dom. Malíčkom som si začal vyškrabovať z ucha nejakú špinu, páč sa mi zazdalo že som niečo počul. Nakoniec som tam však nič nevydlabal a tak som si ho len utrel do nohavíc a s povzdychom som si premeriaval jednu možnú prístupovú cestu za druhou.
"Peniaze, striebro, zlato, šperky, chlast, trávu, drogy... " Zoznam pokračoval ešte.. nejaký ten čas, až kým neznaznela konečná a posledná požiadavka. ".. 30 cm dlhý rituálny nôž so zúbkovanou ostrou stranou čepele." 
Nakoniec som sa pootočil k danej osobe. Len hlavu.. mohla mi vidieť len polku tváre. Pohľad som jej zabodol priamo do očí a v momente som to pocítil.. ten hrejivý pocit pri srdci, tú neskutočne úžasnú a takmer neporaziteľnú chuť prísť k nej, pokľaknuť na kolená a v mojom najtriumfálnejšom obrade vštekých čias, jej dušu obetovať Jashinobi. Z tej predstavi som si dokonca aj oblízol pery, takže som mohol.. no.. vyzerať ako nejaký úchyl ktorý si práve predstavoval danú ženskú ako istý objekt istých služieb, čo tiež nemuselo byť práve ďaleko od pravdy. Vystrčil sa aj nejaký chlapec.. no na chlapcov som práve nebol a dnes som ich už obetoval viac než dosť.

Trochu jsem se otřásla při pohledu na něj, na jeho oči..
Neměla jsem strach, měla jsem jen velmi nepříjemný pocit, když se tak na mě koukal jako na kus masa, co si dá k večeři... otřásla jsem se znovu a nepříjemně se ošila. 
Tady by pravděpodobně neměl šanci, v době byla velká spousta lidí, ale stejně jsem měla takový divný pocit, že je mu to všechno úplně jedno. Bylo zvláštní, jak se na mě díval a já nedokázala určit přesně proč..
"Na něco jsem se ptala." promluvila jsem nakonec a setsakramentsky si hlídala, abych nemluvila roztřeseným, nebo snad huhńavým hlasem. Určitě jsem mu nehodlala ukázat, že mě z něj mrazí.. K tomu mě otec nevychoval a jestli se mi nějaká ta rada v životě hodila, bylo to zachování klidu v každé situaci. 
Trochu mě vyvedlo z míry, že vedle mě stojí Shiro. Proč mě nikdy neposlouchá?! O sebe jsem se nedokázala bát, až moc často jsem dostávala najevo, že jsem k ničemu... ale o něj jsem strach měla skoro pořád. A nelíbilo se mi, že je vůbec v blízkosti toho individua s šíleným výrazem.

Zoširoka som sa usmial no pre tento krát som neodpovedal na slová tej ženy.
"Nebodaj sa bojíš o sestričku.. Shiro-chan?" Zasmial som sa a oboma rukami som mu naznačil, že som stále tu ´tak nech si skúsi čo len chce. Teda podvihol som ramená na znak že mi sú jeho slová úplne upr*ele.
"prídeš o všetko.. to bolo originálne.. poznáš ma.. najprv by som musel niečo mať." Pomaly som sa začal približovať smerom ku Tenshi.. teda aj ku Shirovi.
"Nebudem ti hovoriť, aby si mi uhol.. vieš čo robím s ľuďmi ktorý mi stoja v ceste... navyše..." Naklonil som hlavu hlavu tak, aby som na Tenshi videl. Znova som si oblízol pery a trocha som sa uchechtol. 
"Tá tvoja sestrićka.. je dokonalá. Nepredstavíš nás?" 

Nechápala jsem, co se to děje. Kdo byl ten muž a jak to, že věděl, jak se Shiro jmenuje? Že jsem jeho sestra bylo celkem zřejmé, však jsme si byli docela podobní, až na ty vlasy..
"Ty ho znáš, nii-chan?" podívala jsem se na něj, ale vůbec se mi nelíbilo, jak ten před námi mluví. Přišla jsem si jako věc. 
Vystoupila jsem zpoza Shira, abych viděla. Byla jsem starší, ale stejně jsem cítila někde hluboko sebe velký otřes, když se přede mě Shiro postavil. Přece jenom to byl pořád můj milovaný malý bráška, ale teď to byl on, kdo se mě snažil chránit. Musela jsem se pousmát.
"Já nemám tušení, kdo jste, ale byla bych vám velmi vděčná, kdyby jste opustil naši zahradu.." popravdě jsem moc nevěřila, že by to udělal, rozhodně nevypadal jako ztracený občan, spíš jako utečenec z blázince..

Pravou rukou som tuhšie zovrel rukoväť kosy a s úškrnom som oboch sledoval.
"No to ma pos*r.. heh..Hahaha!" ľavou rukou som si pretrel tvár z ktorej mi začali vytekať slzy od pobavenia. Tie som si len zotrel a ustúpil som asi o krok dozadu.
"Naozaj.. naozaj neverím že si stále rovnako slabý ako pred tým, keď tak provokuješ.." Ani som to nedopovedal a s rozmáchnutím kosy som ho viac menej plánoval preseknúť na dve polovice.Bolo to rýchle. rýchlejšie než by sa mohlo hocikomu pozdávať. Bol to jednoznačne útok s úmyslom zabiť, dosť silný na to, aby presekol múr zo solidného mramoru. Nakoniec som sa však ani len netrafil. Schválne som kosu zabodol do zeme len kúsok od neho a následne som sa o rúčku oprel.
"Prečo tá zatrpknutosť? Naozaj si myslíš že chcem vykonať rituál na tvojej sestričke? Ktorú tak hrozne moc miluješ a s ktorou by si chcel tak mať tak strašne pekný bratríčkovský vzťah?" Bola celkom otázka, či som si to teraz typol, alebo som to naozaj vedel. Každopádne človek pod vplivom alkoholu zväčša neklame a často si svoje slová ani nepamätá.. hlavne alkoholil Shirovej úrovne. Nakoniec som sa ešte pootočil ku Tenshi.
"Volám sa Kinshin, som popravčík, tokubetsu jounin a verný služobník boha smrti." Predstavil som sa nakoniec.

Jenom jsem poslouchala. Co se taky na tohle dalo říct? Poslouchala jsem pozorně, nechápala jsem, jak to, že o mém bratrovi ví všechny ty věci, když Shiro vypadal, že by ho s chutí na místě zabil..
Vůbec jsem to nechápala. Rituál? Popravčí? Služebník boha smrti? Už jsem o tomhle něco slyšela, ale nikdy jsem podobného člověka neviděla. Moc jsem si nebyla jistá, co mám teď dělat. Nebyla jsem si jistá, jestli ty zvěsti o nesmrtelnosti jsou pravdivé, no ten kluk se choval docela bohémsky..
Pohlédla jsem na svého bratra a na kosu zapíchnutou před ním a zatáhla ho za rukáv. "Shiro.. půjdeme dovnitř, nebudeme dělat problémy.." pohlédla jsem na Kinshiho. Z něj jsem prostě měla hrozně nepříjemný pocit... a nechtěla jsem s ním být v kontaktu už ani chvilku..

"Ani nevieš koľko krát som to už počul.. a koľko krát si to musel počúvať so mnou." Zamumlal som stáel s rovnakým úškrnom a keď chcel odísť, priložil som mu kosu ku krku tak, aby keby sa pohol dopredu, tak by si o jej vnútornú časť presekol krk.
"To.. so mnou neskočíš ani na panáka ?" Spýtal som sa ho s podvihnutým obočím a čakal som, či mi nejak odpovie. Nevedel som, čo sa mu teraz premáva myslou.. valstne som ani netušil źe bude taký .. narcistický čo sa jeho śegry týka. Bola fakt jeho slabinou a to bolo dobré vedieť. Neuvedomil som si však že sme v tomto boli až nepríjemne podobný.

Udělala jsem pár rychlých kroků, čímž jsem se dostala před Shira. V očích jsem měla vyděšený výraz, i když jsem se snažila tvářit nejklidněji, jak jsem dokázala. Pokud šlo o něj.. nedokázala jsem zachovat chladnou tvář. 
Dívala jsem se mu zpříma do očí a snažila se v jeho tváři najít nějaký důkaz, že to myslí, nebo nemyslí vážně.. jenže v těch hlubokých, prázdných očích nebylo zhola nic..
Bylo to po dlouhém čase znovu, kdy jsem měla vážně strach a nedokázala se ovládat. "
"Prosím.." ruku jsem vztáhla a položila na držadlo kosy.

Len som opätoval pohľad tomu dievčaťu, pri čom som stále ani len netušil ako sa volá. Nakoniec sa vška stalo niečo, čo u mňa mohol aj Shiro vidieť snáď prvý krát v živote, ustúpil som. Vyložil som si košu späť na rameno a len som neprestal upierať pohľad do očí toho dievčaťa.
"Jak chceš krpec.. zastavím sa tu ešte.. niekedy .. určite.. však.. ma poznáš." Uchechtol som sa a následne som sa len otočil smerom von. Vyšiel som zo sídla a ak sa ma snažil niekt zastaviť.. proste som len išiel ďalej.. veď ktorý magor by sa staval do cesty maniakovi s kosou väčšou než priemerne veľký človek.

Nedokázala jsem se odtrhnout, i když mě pohled do jeho očí zvláštním způsobem děsil, bylo na něm zkrátka něco.. přitažlivého! 
Dívala jsem se za ním ještě hodnou chvíli, pozorovala jeho chůzi, jeho postoj a nedokázala si z hlavy vymazat ten šílený výraz. Vůbec jsem nevěděla, co je to za pocit, ale nebyl to ani strach, ani nadšení, ani radost, ani zděšení.. nemohla jsem se rozhodnout, co to je, no děsilo mě to. Nebo mě děsil on? Bála jsem se a přesto jsem věděla, že by mi nic neudělal.. jak? To vůbec netuším.. 
Otočila jsem se na Shira. Otevřela jsem pusu, ale nic z ní nevyšlo. Měla jsem tisíc otázek a nevyšlo ze mě ani písmenko. Nakonec jsem zavřela pusu a rozešla se k domu.

Došla jsem k němu a dívala se, co sleduje on. Střechu? Ptáky? Nebe? I já upírala oči tam, kam on, ale nedokázala jsem přemýšlet. 
Nakonec jsem k němu přistoupila, chytila ho za ruku a položila mu hlavu na rameno. Doslova nenormální gesto na mě, ale toužila a musela jsem to udělat. Cítila jsem příjemné teplo, protože pro mě mnoho znamenalo, co udělal.
"Shiro..? Kdo to byl..?" musela jsem se zeptat, protože jsem se bála,.. o něj. Nechtěla jsem, aby za ním třeba šel.

Zvedla jsem k němu pohled. Bylo mi jasné, že od něj se nic nedozvím. Nevěděla jsem, kdo koho má chránit, protože i tak jsem se bála..
"Neboj se.." odpověděla jsem nakonec a pousmála se. Vztáhla jsem ruku a rozcuchala mu vlasy. Přes to všechno byl on ten mladší a i když byl vyšší než já a možná i silnější, já se o něj postarám.. a o sebe taky!
"Dneska to už na trénink není... co kakao?" navrhla jsem a rozešla se do domu. Vzrušení bylo na jeden den až až..

Sklopila jsem oči. "Aha.." jistě, chápala jsem to. Dokonce jsem sama nejednou vyhledávala konflikty, abych si vybila vlastní zlost! Moc dobře jsem znala ten pocit bezmoci a věděla, že tenhle způsob je špatný, ale účinný..
"Vrať se brzy.." zamumlala jsem a vyšla první tři schody starého schodiště. "A nevyber si někoho s raitonem.." pousmála jsem se na něj a kývla hlavou. Pak jsem se otočila a vešla do domu. Sama jsem nevěděla, co mám teď dělat..

Moc jsem to nechápala. Naklonila jsem hlavu na stranu, ale poslušně jsem ho následovala do obýváku, sedla si na sedačku a mlčky ho sledovala. Nebyla jsem zvyklá chovat se tak.. pravda, dřív jsme to párkrát hráli, ale to většinou jen ve chvílích, kdy rodiče nebyly doma, já měla Shira hlídat a trochu jsme ho tím děsila, protože se potom v noci bát.. jo, bývala jsem vždycky milá sestra. 
Teď jsem si nebyla jistá, jak se mám chovat. Těžko ho to teď vyděsí a už to nedělám jen proto, abych ho zabavila.. tak jaký mám tedy důvod k tomu, že tu teď sedím a koukám na rozblikanou obrazovku? 
"Budeš mít zase noční můry.." pousmála jsem se a zapadla hluboko do sedačky. Přestala jsem přemýšlet, nechtěla jsem se ničím zatěžovat..

Vzala jsem si druhý ovladač a složila nohy pod sebe. Zaposlouchala jsem se do zvuků obrovského domu, ale nic jsme neslyšela. Naši už pravděpodobně spali.. tím líp pro nás! Myslím, že otce jsme se báli víc, než jakékoliv hry! 
"Jasně.." ušklíbla jsem se a připravila se. Byla jsem mu vděčná, protože v téhle bezcitné rodině byl jediný, koho ten mordující systém nedokázal zlomit. Mě nazývali nevídaným talentem.. ale ty mě jednou předčíš, bráško...
S úsměvem jsem pohled z černovláska přesunula k obrazovce. Po dlouhé době jsem se zase cítila spokojená..