Sídlo klanu Ochíta

Rozespale jsem přimouřila oči a zamrkala do tmy. Cosi mě nutilo budit se vždy k ránu. Strach? Nejspíš..
Vylezla jsem z postele a bosá v noční košili došla k jeho pokoji. Postel byla rozházená, ale prázdná. Vzdychla jsem. Zase není doma!
Oblékla jsem si dlouhý, rudý župan a bosky vyšla po dlouhých mramorových schodech do haly a z ní do zahrady. Byla mi zima, ale stejně jsem se po pěšince vydala ven. Stávalo se často, že spal na některé z laviček, nebo prostě jen tak v trávě.
Ano tentokrát nezklamal. Jen jsem se zhluboka nadechla a přisedla si k němu. Zvedla jsem mu hlavu, abych mu viděl do očí. "Shiro.."

"Nech toho, vzbudíš tátu!" zpacifikovala jsem ho a za tričko ho tahala dovnitř. Ne, že by mě to nějak trápilo, ale nejspíš by za bratrovy poklesky seřval mě a na to jsem momentálně náladu neměla. Některé věci prostě nezmění ani světový převrat..
Vzala jsem ho dovnitř zadním vchodem, kdyby mámě pozvracel mramorové schody, asi by jí kleplo. Táhla jsem ho po schodech pro služebnictvo rovnou do koupelny, kde jsem ho strčila pod sprchu a pustila na něj ledovou vodu. Snad ho to TROCHU probere!

Vzdychla jsem si a klekla si před něho. Modrým ručníkem jsem mu začala sušit vlasy, aby nastydl jsem nechtěla, ale tyhle jeho výjevy byly tak časté, že už jsem jiné řešení nenacházela. Bylo mi líto dívat se na něj. Někde hluboko v jeho očích jsem viděla sama sebe. Taky jsem opilá sedávala na schodech, křičela sprosté písničky a myslela si, jak je svět nádherný, ale pravda byla, že jsem akorát padala níž a níž...
Jenže teď nešlo o mě, ale o mého malého, milovaného bratra, který si ničil život a vůbec to nechtěl brát na vědomí.
"Shiro.. proč to pořád děláš..?" vzdychla jsem, ač jsem nečekala nějakou smysluplnou odpověď.

Vzdychla jsem a vstala. Cítila jsem se zvláštním způsobem zoufalá a nevěděla, co vlastně mám dělat. Nebyla jsem vychována k tomu být k někomu milá, nebo něžná a ač jsem svým klanem opovrhovala sebevíc, některých starých zvyků jsem se nemohla zbavit. Chtěla jsem být sestra, jak se patří, ale nikdo mě to nikdy nenaučil.
Vstala jsem a pověsila ručník. "Převlékni se do suchého.." zamumlala jsem.

Znovu jsem vzdychla. To byl totiž jediný dovolený protest v naší rodině. Nemohla jsem ho tam nechat, třebaže jsem věděla, že by si pořádnou chřipku zasloužil, ale byl mladší a já věděla, že to co dělá, má určitý význam. Problém byl v tom, že jsem se nedovedla srovnat s tím, že mám někoho ráda a ten někdo mě. Tohle jsi nás, táto, zapomněl naučit...
Ušklíbla jsem se té ironii a udělala pár kroků zpátky. Natáhla jsem k němu ruku a pousmála jsem se. Neřekla jsem ani slovo, jen jsem doufala, že pochopí, co se mu tím gestem snažím říct. Bráško, nikdy nebudeš sám...

Věděla jsem, že tohle prostředí mu neprospívá. Nikdy se nehodil do tohohle světa, nikdy neměl skončit v téhle nechutně prolezlé vesnici, nikdy neměl mít rodiče, jaké máme. Měl mít milující rodinu, klidné prostředí a mír. Proč jsem s ním tedy zůstávala tady? Paradoxně tu byl v bezpečí.. to bylo hlavní!
Vzdychla jsem a v kuchyni ho usadila na stoličku. Že bych ho pustila k ledničce, nebo nedej bože ke sporáku, na to jsem byla až moc opatrná.
Vyndala jsem dva hrnečky a udělala teplé granko, potom namazala dva chleby nuttelou a položila snídani před něj. "Jez." strohé, jako vždy. Jinak jsem to ani neuměla.
Vzala jsem lžičku a začala s ní se zájmem kroužit tekutinou. Mlčela jsem, i když jsem měla tisíce otázek. Mlčela jsem.. prostě tak!

Spokojeně jsem dopila granko, ač jsem ho tedy moc nemusela, sem tam, jednou za čas jsem si ho dala. Radši jsem měla vodu. Chtěla jsem se taky zakousnout do chleba, ale zasekla jsem se uprostřed pohybu, když promluvil.
Ruka s chlebem mi zůstala nepřirozeně viset ve vzduchu, ale tou druhou jsem stiskla prázdný hrníček tak prudce, až se mu ulomilo keramické ouško. "Prosím..?"
Poslední dobou dělal problémy. Dělal je vždycky, jenže v téhle vesnici si člověk nemohl být jistý ani svým vlastním stínem, natož pak když udělal něco místním. Kde to ale bylo lepší? Tady, nebo tam venku..?

Vstala jsem a začala uklízet. Pořádná jsem nikdy nebyla, ale nerada jsem za sebou nechávala stopy, protože jsem většinu dnes strávila schováváním se před otcem. 
"Ty půjdeš tak leda do postele.." informovala jsem ho a snažila se posbírat všechny úlomky porcelánu. "A převlékni se, už jsi nastydlí, nemusíš být i prochladlý.." zase jsem se chovala víc odtažitě, než bylo potřebné. Ale taková jsem už prostě byla.
Jeho nápad nebyl špatný, naopak.. šla bych si zatrénovat velmi ráda, protáhnout své tělo a konečně moct vybít svou zlost a hněv. Jenže ne na Shirovi...

"Hmmm..." bylo jediné, co jsem mu na to odpověděla, ale nakonec jsem se nechala odtáhnout až do předsíně, kde jsem chtěla začít protestovat, ale slyšela jsem řev a následně své a potom i Shirovo jméno. 
"A jéje, táta asi vstával levou nohou.." zazubila jsem se, protože tohle se opakovalo každé ráno. A já na to dneska teda fakt neměla náladu, vlastně.. kdy ano? Pokrčila jsem rameny a sama otevřela vchodové dveře.
"Honem, nechám si tu přednášku na večer." ušklíbla jsem se a vyklouzla do luxusní zahrady.

Ušklíbla jsem se, roztáhla ruku a pohlédla na oblohu. Z toho pohodlného útěku jsem měla opravdu radost! Už dlouho jsem neměla tak spokojenou a klidnou náladu. 
Dokonce jsem přišla k Shirovi a cvrnkla ho do nosu. "Neboj, ségra tě ochrání." vyplázla jsem na něj jazyk a spokojeně se párkrát otočila kolem své osy. 
"Co zkusit najít to jezero? Máma o něm mluvila, když jsme se přistěhovali, vzpomínáš?" ano, bydleli jsme tu už dlouho, ale konkrétně já jsem nikam nechodila. Neměla jsem o to zájem. Do teď!

Bol to naozaj krásny dom.. úžasný, veľkolepý no aspoň ja som nebol z tých ľudí, ktorý si na podobné hovadini príliš potrpia. V podstate som v Kagetsu býval ako taký nechcený podnájomník. Vždy v dome, v ktorom momentálne nikto nebol. Tento dom však rozhodne prázdny nebol. Fakt som netušil, prečo ma kroky zabiedli práve sem. Nohou som "ťukol" do brány, ktorá sa s vŕzganím otvorila .. teda div sa že nevyletela z pántov páč silou som práve nešetril. S kosou oprenou o rameno a vlasmi v tvári som po chodníku začal kráčať ku veľkým dubovím dverám. Kúsok pred dverami som zastal a na chvíľku som sa zapozeral na zvonček.. nie.. toto rozhodne nebol môj štýl. Popozeral som sa po predku domu, či tu niekde nie je otvorené okno no nakoniec som žiadne nenašiel.
"Pff.. u jashinových trenkách.. toto to tu majú stráženejšie viac než to pos*ané vezenie."  Museli tu vśak mať naozaj veľké množstvo peňazí.. alebo vzácnych predmetov. Aj v jednom, aj v druhom prípade, by som si každopádne poriadne zarobil. Nebol som tu však tak úplne kvôli peniazom. Kolovala v dedine fáma že okrem Arashiho a niekoľkých ďalších shinobi ktorý mali to povolenie vstúpiť sem, to nikto iný neprežil.. dalo sa to chápať ako výzva ? kto vie.. Vošiel som až na záhradu.. alebo skôr menší park?, kde som si znova len obzeral sídlo z rôznych strán.

Zachmuřila jsem se, otce jsem nikdy neposlouchala ani já, no k matce jsem určitý vztah měla a většinou jsem se snažila před ní krotit, protože jsem si nedovedla představit, jaké pro ni musí být nikdy neopustit dům bez otcova svolení... to bych určitě nevydržela!
"Ale víš, bylo to tam vedle-" ztichla jsem uprostřed věty a nastražila uši. Slyšela jsem hlas. Hlas drsný a hrubý, hlas, který jsem neznala. Pohlédla jsem na Shira a kousla se do prstu, abych byla eventuálně připravená. Ukázala jsem na něj, ať zůstane na místě a sama vyšla zpoza keře. 
Dívala jsem se na muže, který ke mě byl otočený zády, na zádech měl kosu a prohlížel si dům. Mírně jsem si odkašlala. "Hledáte něco?" znělo to neutrálně, stejně jako jsem si dávala záležet na svém odtažitém výrazu. Z toho člověka mi běhal mráz po zádech!