Náměstí Vítězství a uličky Kagetsu

" No jak myslíš, je to tvoje volba. Ale moji smrt si bereš na svědomí ty. " Řekl jsem naprosto otevřeně a trochu i bezcitně. Byl jsem zkrátka stále takový, vyrůstal jsem v takovém prostředí a z mého starého já zbylo jen strašně málo. Kdybych se jednou dozvěděl kdo skutečně jsem, nevěděl bych jak se s tím vším vyrovnat, ale to se bude řešit až takováto chvíle přijde. " A co chceš jako teď dělat když ani nevíš přesný typ, jak dlouho už je aktivní, v jakém je přesném stavu, jak se jí zbavit a navíc jak to všechno udělat aniž by si nepoškodila mozek? " Trochu moc otázek jsem ji položil, ale musela si to uvědomit.

" Uvědomuješ si vůbec, že sebemenší chyba může znamenat smrt? Já ti víc neřeknu, já si pamatuji jen chvíli kdy ji do mně dávali, ale nic o ní nevím. A pokud se tvoje matka v pečetících technikách nevyzná jako starý klan Uzumaki tak nám to bude k ničemu. Nedokázal jí zničit celou ani temný výr tohohle prokletého trojzubce jejímž vlastníkem jsem nyní já. " Ukázal jsem na trojzubec a pak jsem pokračoval. " Určitě je jen malá šance, že by se jí podařilo zbavit aniž bych nezemřel. " Najednou mně začala bolet hlava, čím více jsem mluvil o pečeti, tím více mě bolela hlava.

" Dobře, tak já tedy půjdu. Zatím. " Rozloučil jsem se a pochodoval jsem kamsi jinam jen ne domů, protože to slovo mně velmi mátlo. Procházel jsem tedy uličkami div mně někdo nepřepadl a přemýšlel nad svým životem. Po několika minutách jsem si nad tím přestál lámat hlavu a byl jsem to zase starý já jakého mně zde znají. (přesun)