Náměstí Vítězství a uličky Kagetsu

Celou dobu jsem byl připraven na nakládačku i za cenu, že by si mně pak každý dobíral. Bylo to čistě jen mé rozhodnutí, stále jsem měl lidské city. City ukryté hluboko v mém srdci, které stále držela na uzdě i poničená pečeť. Kvůli ní jsem se choval tak jak se chovám teď. Jen pár mých skutečných emocí občas propluje na povrch, ale značná část těch nejdůležitějších se ven nedostane. Zdali se někdy někomu podaří pečeť zlomit je jen otázku budoucnosti a možná i otázkou života a smrti Mukura. Co by se stalo kdyby byla pečeť prolomena. S tím jsem si nevěděl rady, matné vzpomínky na ukládání pečeti mi odkrylo tajemství, že ji v sobě opravdu mám, ale něco mi bránilo o ní mluvit. Ruce jsem nakonec vrátil do původní polohy, že jsem byl stále bezbranný. Na chvíli jsem měl pocit jako by se mi zvedala ruka na její hlavu abych ji projel přes vlasy. Jenže ruka se zastavila v polovině jako by zamrzla a začala se třást. Já jen zděšeně obrátil svoji dlaň a sledoval jsem co se to se mnou děje.

Nejspíš jsem teď vypadal jako blázen a nejspíš by mně i uhodila za to. Jenže ona to neudělala, ale spíš se ujišťovala zda jsem v pořádku. Já jsem promrknul očima a probral jsem se. Ruka se mi přestala náhle třást a spadla zase do normální pozice. Já se podíval na ní už zase jako obvykle " To je to co ti nemůžu říct. " Odmlčel jsem se a dodal o trochu později. " Když budeš stát takhle blízko mohlo by se stát, že třeba stratíš rovnováhu a přepadneš dopředu. Co potom? Rozhodně nestojím po tom dostat ránu do hlavu jakmile mně nazveš úchylem. "

Snažila se mně přesvědčit, ale náhlá bolest hlavy mi to nedovoloval a já na chvilku zavřel kvůli bolesti levé oko. Byl jsem však v pořádku, jen jsem se pomaleji hýbal. Když vtom se tu začala řídit ona k zemi. Snažil jsem se jí chytit než padne k zemi a má ruka se sama od sebe pohla a rychlým chvatem jsem ji uchopil okolo pasu aby si nenabila o zem. Jednou rukou jsem se ji snažil narovnat do normální polohy. Jenže za takovej chyt jsem očekával facku.

Trochu naštvaně jsem se na ní podíval když mně s tím falešným padáním podvedla. " Tak se směj, ale jestli budeš padat po druhé tak nebudeš mít jistotu že tě chytím. " Přišel jsem k ní blíž a čupl jsem si. Ukazováček jsem dal k palci a ťuknul jsem ji do čela. " Neměla by sis z lidí dělat takhle srandu, příště se to nemusí vyplatit ano? " Potom jsem se zvednul a podal ji ruku abych ji pomohl vstát i když si to zrovna dvakrát nezasloužila za ten vtípek.

Ona nakonec vstala sama a pořád se děsně moc řechtala. Člověk si má užívat života, ale copak já to vlastně dokážu si užívat života na plno s tak velkým omezením. To nejspíš nedokážu, něco mi v tom brání a bude bránit dokud bude existovat. Dokonce mi brání opustit tuhle děsnou vesnici kde panuje jen chaos a utrpení. I když se zde najdou i zábavní lidé tak já se nedokážu smát. Předtím jsem se usmál, ale nebyl to ten úsměv, spíš to připomínalo výsměch než úsměv. Nikdo mně ještě neviděl se přirozeně usmát. Nakonec jsem jen na její slova odpověděl prostě " Já si života užívat nedokážu ani kdybych chtěl "

Čekal jsem tedy na ní než se vrátí a chvilku jsem si říkal, zdali má cenu vůbec čekat když se jí to nepodaří. Po zhruba pěti minutách dorazila zpět, ale to co držela v ruce se mi moc nelíbilo. Hasičská hadice, kterou držela zřejmě někomu ukradla. I se zapečetěnými emocemi jsem měl cit pro spravedlnost, jenže jsem se cítil stále svázaný. Když na mně pustila vodu já jsem skočil nad proud vody a jak voda tekla stále prudce tak jsem se držel na jejím povrchu. " Říkal jsem, že to nemá cenu ve mně probouzet emoci jako je smích. "

Jakmile jsem byl nasměrován nahoru stál jsem na vršku vodotrysku, ale ona z ničeho nic vypla vodu což mělo za následek, že jsem padal směrem k zemi zatímco ona v klidu diskutovalo. Mělo to za následek to, že jsem jí srazil k zemi. Vypadalo to z pohledu třetí osoby opravdu zvláště. Jak jsem ji srazil k zemi tak určitě zavřela oči, ale až je otevře tak ta se bude divit když obě ruce jsem měl vedle jejich boků, ale nedotýkal jsem se jí. Trochu jsem zamrznul při pohledu na ní z takového úhlu a blízkosti.

Začínal jsem se celkem pocit a měl jsem takový zvláštní pocit, který jsem neznal a byl velmi matující. Raději jsem se zvedl a trochu poodstoupil, ale stále jsem seděl na zemi. Trochu jsem byl zadýchaný po takovéto nečekané scéně plné zvratů a nehod. Čekal jsem ještě na to co bude následovat, ale stále jsem se cítil zvláštně. A po tom všem mi nakonec do smíchu vůbec nebylo. Já ji varoval, že se něco může stát, ale ona mně neposlouchala.

Seděl jsem tak a pozvednul jsem hlavu k obloze a sledoval hvězdy. I dřív jsem se na ně díval, to bylo asi jediné co jsem si mohl skutečně užít. Občas jsem se v té obloze mohl i ztratit a nikdo mně neprobudil i celé hodiny. " Tohle je asi jediné co můžu. " Promluvil jsem sebejistě a upřímně. Stále jsem však seděl a pozoroval hvězdy s ní když v tom jedna začala padat a já si přál ať se jednou pečeť prolomí.

Podíval jsem se na ní a pověděl " Já už jsem takový od mala. Podle mých vzpomínek jsem vyrůstal s bandou nějakých zlodějů nebo nukeninů. Mám však útržky paměti, které se s mou minulostí neshodují. Sám tomu pořádně nerozumím, ale jednoho dne tomu rozumět budu. " Natáhnu ruku k nebesům a sevřu dlaň v pěst a přitáhnu blíž k sobě. " Nejspíš se ti mně nepodaří pochopit, protože ani já tomu pořádně nerozumím. Takhle se chovám už od mala. "

" Ne, myslimže je téměř nemožné se změnit. Pečeť je velmi silná i když z ní zbyla jen půlka. " Když v tom mi to došlo, dal jsem si ruku před pusu abych neřekl víc. Omylem jsem ji prozradil, že mám v sobě určitou pečeť i když jsem neřekl jakou. Jak jsem to mohl vědět, byla otázkou pro ostatní. Já si na ten moment vkládání vzpomněl ve chvíli kdy byla polovina pečetě zničena. Od té chvíle jsem mlčel a doufal, že se nebude o nic pokoušet. Ani já jsem nevěděl jak pečeť prolomit a myslimže kage s tím nic nesvede pokud by mě nechtěl zabít.

Stoupnul jsem si a trochu jsem se oprášil. Můj pohled směřoval následně na ní. Jenže byl to takový zvláštní výraz. " Nikdo to nedokázal a pochybuji, že má někdo tu sílu. Ti jenž mně vychovávali jsou už nejspíš mrtví a nebo nezvěstní. Neobtěžuj se se mnou, dyť jsem pro tebe nic neudělal aby si musela něco takového dělat. Zbytečně se dostaneš do nebezpečí. " Jakmile jsem domluvil tak jsem měl opět normální výraz, ale i když jsem tohle řekl. Ode mně to neznělo nijak zvlášť starostlivě.