Nejvyšší strom, na hranici Otogakure

Pobyt v tunelech mi sice absolutně nevadil, v podstatě jsem se tam cítila bezpečně, každopádně když jsme se po delší době ocitli na čerstvém vzduchu, pocítila jsem úlevu. Z hluboka jsem se nadechla a upřela pohled na oblohu. Byla to nádherná pastva pro oči, které jsem se nemohla nikdy nabažit. Všechny starosti jako kdyby v ten moment odpluly pryč, do jiných galaxií. Jako kdyby mi už neklidné myšlenky a obavy daly konečně pokoj. A napořád.
"Je tu nádherně. Děkuju že jsi mi tohle místo ukázal."

Nevěděla jsem co říct víc. Nikdy jsem neuměla pocity vyjadřovat něčím tak prázdným, jako jsou slova.

Nějakou chvíli jsem neříkala nic. Snad ve mně doznívala ozvěna těch slov, snad jsem si musela dodatečně uvědomovat význam tohoto monologu. Všechno mi to však splývalo v neucelený chumel slov, zamotaný a nejasný o to víc, čím silnější emoce jsem pociťovala, navzdory mému neměnnému výrazu ve tváři. Byly tu možnosti na které jsem se bála pomyslet, slova, která jsem se bála říct.
"Nejsem osobou, která má stát na vrcholu. Já jsem pouze opora." vyjádřila jsem své myšlenky jednou jednoduchou, navzdory tomu však srozumitelnou větou.

"Dobrou noc." odvětila jsem Rokurovi před tím, než odešel. Chvíli jsem zůstala sedět pod nejvyšším stromem tyčícím se na okraji Otogakure a kochala se pohledem na noční oblohu. Už teď mi bylo jasné, že toto místo se stane mým oblíbeným. Byla bych se možná pousmála, nebýt toho, že mi pár věcí dělalo starosti. Rokurova slova... ale pořád to může být moje chyba, má hloupá ustrašenost, která mi zůstala od dětských let... Vidím všechno černě? Nebo je za tím vším něco víc?

Přesto že jsem se snažila samu sebe utěšit, jsem měla neodbytný pocit, že ve vzduchu visí nějaké tajemství. Povzdechla jsem si a se zmatenými pocity opustila toto místo. Musím to pustit z hlavy...

Přesun

Amariko Yoshi

Zahalená v temnotách okolní temnoty (XD) jsem se prodírala tichem směrem k Oto. Mé kroky nebyly rychlé, naopak, všechny se spíše zaměřovaly na pomalejší tempo a občas se i zastavily a čekaly, až se zase rozhodnu jít dál. Díky mému zevzření se mi každá vyhýbal, to se mi hodilo. Rozhodla jsem se na chvíli hodit sicnu na místě, které už bylo nadohled od skryté vesnice.
Trhla jsem svým pláštěm před sebe a z černého nic, se stalo černé něco, kryté rouškou noci. Vešla jsem do stanu, který jsem tedy svým trhem pláště vytvořila, a začala ohřívat vodu na čaj a chystala se najíst trochy rýže a uzené šunky.

Prd

Trochu jsem sebou škubnul a jedním okem se podíval po té osobě. Mno, tak je to tu. Ale nechám ho trochu v nevědomosti. Zase jsem zavřel oko a spal dál.


Amariko Yoshi


Podívala jsem se po očku na nově příchozího. Nechala jsem plášť se natáhnout, aby zakrýval i jeho a nakonec jsem ho jedním pohybem ruky stáhla na zem a podala mu jednu rýžovou kuličku plněnou šunkou. Tak co po mně chce můj malý bráška, že za mnou posílá malého chlapce a jeho mazlíčka? propíchla jsem pohledem Prda, který vystrašeně ztuhl. Na Shiho jsem se už podívala přívětivěji, ale nic dalšího jsem neříkala, nebylo třeba.
Mýchala jsem zamlkle vodou s čajovými lístky. Nakonec jsem jen starou sběračkou nabrala čaje a vylila jej do hrnku, který jsem následně Shimu podala. Dozo. zamumlala jsem a sama se s chutí dala do rýžové kuličky.

Amariko Yoshi


Tak říkáš, že mě můj bratříček chce jen pro maškaru? Hmm, tak to jsem tak nějak očekávala. Zapila jsem svůj proslov horkým čajem a schoulila se do co nejmenšího klubka, aby mi bylo tepleji. Fajn. Bude povznášející zase vidět Iwu. snažila jsem se usmát, ale to nebylo zrovna mou přirozeností. Prostě jsem měla stále stejný obličej jak při radosti, tak i při smutku.
Jen mi ještě pověz. trochu jsem zašeptala Jak se mu vede? Je dobrý Tsuchikage? Otočila jsem se na něj se starostlivým pohledem v očích a skoro se až zdálo, že jsem začala plakat. O tom, že je Tsuchikage, jsem vůbec nevěděla a trochu mě to i překvapilo. Musel se jím stát někdy v posleních dvou letech. A kdo ho proboha do takovýho postu dosadil?

Amariko Yoshi


Jak se zdá, tak zatím nezlobí. Pousmála jsem se nyní už dosti šťastně a kývla na Shi na zanmení díků za plášť. Opravdu ho moc neznáš, ale když od prvního pohledu říkáš, že je dobrý Kage, tak je potom vše v pořádku. zvedla jsem se a pár máchy ruky sklidila všechny věci ze země.
Můj plášť se nad námi pořád vznášel a chránil nás před deštěm. No, uvidíme. Šeptla jsem neslyšný dodatek k jeho poslední větě víc se zachumlala do jeho zahřátého hávu. Máš dům nebo byt? ještě jsem se na něj podívala. Ta otázka tak trochu možná nedávala smysl.

Amariko Yoshi


Myslím, že bude lepší, když ti to poví Yuuta. Trochu zamyšleně jsem si prohrábla temně černé vlasy a nasadila si masku. Pokud se chceš domů dostat suchou nohou, tak bys měl jít semnou. Vzala jsem jeden ze sprejů, natřepala ho a začala s ním stříkat do prostoru. V temnotě před námi se objevily dvě téměř neznatelné siluety stvoření, jež byli podobní prákům, ale místo hlavy měli jakousi kameru.


Nasedni. Tak zněl můj krátký povel a já už se vznášela na podivném stvoření nad zemí. Už jsem čekala jen na něj.

Amariko Yoshi


Znovu jsem odhodila svůj plášť, který se kolem nás rozáhl a uzavřel nás do jakési koule, která nás chránila před deštěm. Díky této ochraně jsem mohla libovolně kontrolovat okolí, ale zároveň být neviditelná. Chyť se ho pevně. Nemusíš se bát, poletíme nízko nad zemí. Všimla jsem si Shiho sklíčenosti a snažila se ho trochu ochablým hlasem ulkidnit.
Není třeba se bát, i kdyby jsi spadl, zachytí tě plášť, který je měkký stejně, jako ty nejpohodlnější matrace. A občas ho taky využívám jako matraci. Jen tak mimoděk jsem si pomyslela. Hvízdla jsem na druhé stvoření, které neslo Shiho a vyrazili jsme.

Přesun