Sluneční hala

First topic message reminder :


Bůh ví, proč se uprostřed podzemí skví právě tenhle nápis.
Tak či tak je Sluneční hala nejprostornější sál pod Otogakure. Schází se v něm Akatsuki a je zde i jejich pověstná socha pro zapečeťování Bijuu. Kroky a hlas každého se tu neuvěřitelně rozléhá... Až z toho mrazí. A ten pocit jen podněcuje lebka vytesaná - snad na okrasu - do jedné ze stěn.

Na soše u stropu je místo zahalené temnotou vypadajíc jako malý balkon, k němu je jediná cesta a to z kanceláře Otokageho a právě tam se v době schůzek zdržuje tajný šéf Akatsuki. Na balkón není vidět...

A ty poklady příjdou tobě nebo se rozdělí mezi členy? Přeci jen někteří tu riskují se životem ne? " Upřeně jsem se na něj podíval, protože v historii bylo mnoho pokladů a 1 obzvlášť po kterém toužím. " A ještě jeden dotaz co když budeme chtít odejít ? Nejspíš nás budete lovit, takže o srandu budeme mít postaráno že? "

Krátce jsem se rozhlédla po místním osazenstvu. Konečně jsem k oněm jménům dokázala přiřadit i tváře. Pokaždé když jsem vyslovila jméno, vyhledala jsem očima pohled daného člověka. Skoro jako kdybych se je pokoušela zařadit do nějaké kategorie. Což mi umožňovaly jejich neverbální projevy. Teprve čas má však ukázat, jak blízko jsem byla.

Přikázala jsem si nechat ty nesmyslné myšlenky tak, a přejít k úkolu. Z hluboka jsem se nadechla a promluvila k přítomným.
"První tým - Seina Kyrosuki a Takeru Shiryauki. Druhý tým - Neuro Uchiha a Shinji Kutsuchi. Třetí tým tvoří Hideo Jigoku a já."

Poté jsem se odmlčela a čekala, jestli bude mít někdo námitky, popřípadě zda se slova ujme opět Rokuro.

Pozorně jsem si všechny prohlížela a dělala si svůj vlastní obrázek. Sayame se mi zdála z nich nejklidnější naopak Hideo nejaktivnější, z koho jsem měla ale divný pocit byl ten Uchiha. Otevřela jsem dlaň a v ní byl malý fialovo modrý motýlek, který se následne vznesl a letěl k Rokurovi. Mělo mu to naznačit, že s ním poté chci mluvit.
Musím říct, že tyhle jejich zbytečné otázky jsou frustrující.
Taky se mi to nelíbí, jsou to ještě puberťáci.

Uchiha... Zaznelo mi v ušiach a v hlave sa mi to meno prehrávalo odznova a odznova. Pozrel som sa na Uchihu a pousmial som sa. Takže Uchiha? Myslia si, že ho nedokážem zabiť, alebo čo? Pomyslel som si a prehliadal som si ho. Avšak nebudem sa o nič pokúšať. Aspoň nie teraz. Potom prišlo na našu misiu. 3ja jinchuuriki... Na tvári mi už žiaril úsmev a pozeral som sa priamo na Uchihu, čo mohlo vypadať divne, ale bolo mi to jedno. A zasa niečo, čo mi zakazovalo niekoho zabiť. Zabiť tých jinchuuriki. To bude ťažké, vážne ťažké nezabiť ich. Ale čo už... budem sa o to musieť pokúsiť.
Čakal som, ako zareaguje Uchiha. Bolo mi úplne jedno, ktorého z jicnhuuriki pôjdeme chytiť prvého. Myslel som si, že on už má jasné, ktorého chce chytiť prvého. Preto som čakal ako zareaguje.

Pozrel som sa na šéfa ale tentokrát som už na tvári nemal ten vážny pohľad, ale mal som úsmev od ucha k uchu. Takže poistka...? Čakal som s čím príde a boli to práve hadi. Had sa ku mne plazil a ja som si kľakol a položil som ruku na zem aby had mohol pohodlne vyliezť na mňa. Ja som sa len usmial a keď sa mi had ovinul okolo ruku jemne som ho chrbátom druhej ruky pohladil na hlave. Ahoj.. Vypadáš chutne! Povedal som s humorom a potom som sa pozrel na šéfa. Sú tí hadi jedovatí? Dajú sa nejak využiť v bojoch? A čo ak nám had zdochne? Spýtal som sa a popri tom som toho hada hladil po hlave.

Přišel jsem k němu Suna nebo Konoha? Jestli chceš můžeme se vydat aji jinam. Had se mi vplížil do kapsy pláště.Cestou ti vysvětlím můj plán jestli si tu chceš chvíli být buď já jdu zatím ven" Odešel jsem z místnosti a čekal na něj před východem

Sklonila jsem se pro hada a nechala ho skrýt se v záhybech mého pláště. Zvířata jsem milovala, což se nedalo říct o lidech... Beze slova jsem se dala na odchod. Neměla jsem v plánu ihned se hnát ven, rozhodla jsem se tu ještě strávit noc a pořádně si odpočinout. Ostatně není kam spěchat...

Přesun

Pozeral som sa na hada a potom som ho chytil za chvost. Ak len tak ľahko nezomrú, tak mu toto určite vadiť nebude. Povedal som, otvoril som ústa a hada som si pomaly spustil do úst. Prehltol som a had skĺzol pekne dole až do žalúdka. Pobúchal som si po bruchu a potom som sa pousmial. Páči sa ti tam maličký? Dúfam, že áno, pretože tam budeš v najbližšej dobe žiť. Ak budeš chcieť na vzduch, tak vieš, ktorým otvorom von... Hovoril som si asi pre seba, keďže had ma asi nepočul a taktiež mi nerozumel. Potom som sa pozrel na Neura, ktorý už odchádzal z haly preč. Vzdychol som si a pozrel som sa na dievča, ktoré tiež odchádzalo z haly preč. Prečo nemôžem aj ja byť v týme s dievčaťom!? Spýtal som sa sám seba v mysli a potom som sa vydal preč z haly a popri tom som potichu nadával. Vyšiel som z haly a šiel som za Neurom.
(presun)

Stále jsem poslouchal, vše co se tu děje, všechny dotazy a všechny ty zdlouhavé kecy. Když to vše konečně skončilo, ulevilo se mi a pomalu jsem se otočil k východu, přičemž jsem sledoval Hideiův odchod.Takže ta Sayame je tichá a zná ho...Hideo je až moc ukecaný ale jeho schopnost boje není tak vysoká,Uchiha je klasika, znovu namyšlený idiot...Shinji je něco jako hideo, ale nemám tušení co ovládá, tudíž ho nemohu k němu přirovnávat...jediný kdo mi nahání husí kůži je ta blondýnka, mám z ní podivný pocit.Přemýšlel jsem nějakou dobu o celém seskupení nukeninů, z čehož mě vyrušil dívčí hlas. S nezájmem jsem se na ni pootočil a sledoval její odchod. Na to abych poznal tebe budu mít času dost.. Pomyslel jsem a zmizel ve tmě. (přesun)

Octla jsem se uprostřed prázdné sluneční haly. Zavřela jsem oči a z pod mého pláště vyletěl motýlek a okamžitě si to namířil k východu tunelu. Já se jen obrátila a mířila k velké lebce vytesané ve skále a ponořila se do stínu její čelisti a čekala.

Vystoupila jsem ze stínu.
"KDyž už jsi u toho povídání můžeš pokračovat, já moc přehled nemám, i když jsem se už rozhodovala je jít navštívit. Divné je, že se mi ještě nevrátili lovci odměn, jestli je Akatsuki zabili, je to věcná škoda. Ale proč jsem přišla." začala jsem pomalu chodit kolem něj. Když jsem prošla přímo před ním dala jsem mu do ruky plakát s pozvánkou na listopadový festival v Iwagakure.
"Přečti si to, možná tě něco napadne. Jsem na něj pozvaná s mou delegací." čekala jsem až si to přečte a řekne mi, co ho na to napadlo

"To máš pravdu, posílá mi do vesnice drzé shinobi a nesmyslné dárky. Chci aby se na tom festivalu objevili Akatsuki jako obyčejní lidé. Kde nejlíp lze poznat nepřítele, než na přehlídce schopností?" zastavila jsem se naproti němu a nebezpečně mi blýsklo v očích.
"Nechci žádný útok. Zatím ne. Než dokončí to co jsi jim zadal. Ale na tom festivalu by nebylo od věci udělat trošku nepořádek v samotné Iwě. Všichni budou z festivalu natolik vzrušení, že si nevšimnou, že Tsuchikagemu někdo zničil kancelář." usmála jsem se. "Máš hodně fantazie nechám se překvapit co s ostatními vymyslíte, ale hlavně nenápadně, pokud budeš potřebovat mou sílu, řekni si. Každopádně se tam přijďte podívat. to je jen na oko. Jak si vedou ostatní?" opřela jsem se o stěnu a založila si ruce na prsou a dívala se na něj