Sluneční hala

First topic message reminder :


Bůh ví, proč se uprostřed podzemí skví právě tenhle nápis.
Tak či tak je Sluneční hala nejprostornější sál pod Otogakure. Schází se v něm Akatsuki a je zde i jejich pověstná socha pro zapečeťování Bijuu. Kroky a hlas každého se tu neuvěřitelně rozléhá... Až z toho mrazí. A ten pocit jen podněcuje lebka vytesaná - snad na okrasu - do jedné ze stěn.

Na soše u stropu je místo zahalené temnotou vypadajíc jako malý balkon, k němu je jediná cesta a to z kanceláře Otokageho a právě tam se v době schůzek zdržuje tajný šéf Akatsuki. Na balkón není vidět...

Dosti bolestivá věc, když se vám nitě začnou zarývat do holé kůže, na některých částech těla. A navíc, když bolest a tlak nadále přetrvává...
Akihiro tiše zaskřípal zuby o sebe, ale stejně nevydal ani hlásku. Prozatím...
"Víš... nic o mě nevíš. Podceňuješ mě stejně, jako mě podcenili ti tvoji poskoci. A jak skončili? Jeden bez tří srdcí a s dvěma dosti poškozenými, aby další boj nepřežili...
Další v bezvědomí z totálního vyčerpání a ta poslední vypadá na psychiatrickou léčebnu, jelikož se někdo její drahé sestry dotknul..." Řekl chladně Akihiro a pohlédl znovu tomu hologramu zpříma do očí...
"Myslíš si, jak teď nade mnou nemáš velkou moc, ale zdaleka se pleteš...
Nevíš, co můžeš ztratit, nevíš, co tím získáš, nevíš, co udělám, nevíš ni. A ty tu chceš se mnou soupeřit a hrát podle tvých pravidel? Ubohý..."
Zaznělo první číslo... Akimu jakoby něco zablesklo v očích...
"Už sis vlastně zjistil, jak jsem se těm tvým kašparům mohl dokázat ubránit?" Zaznělo druhé číslo... Vzduch se jakoby zachvěl...
"Jsi dosti lehkovážný..." Dodal ještě, než mělo zaznít třetí... ale...
"Shintei... skloň pěkně tvou chytrou hlavinku a mrkni se na svou hruď. Řekl bych, aby ses mrkl i za sebe, ale to bych ti nedoporučoval.... spíše... ani se pohnout..."
A byl proto i jednoduchý důvod...
milimetr, před Shinteiovou hrudí byli dvě kapky vody. Každá zhruba uprostřed masky, které byli teď ale zakryty. Tak i zezadu...
"Rychlost reakce a celkového signálu myšlenek, jež mozek využívá je podle toho, kolik má člověk v hlavě mozkových spojů. Ty jsi velmi inteligentní, já mám fotografickou paměť. Mozek, který má početně skoro nejvíce mozkových spojů. Přibližně se ale rychlostí signálů vyrovnáme..." Chladný výraz stále zůstával...
"Pevná látka dokáže z místa vyvinout nejvyšší rychlost kolem 500 km za sekundu, hned na počátku. Později může dosáhnout až 2000 km za sekundu, při extrémním zrychlení, které v současné době lidský jedinec nedokáže vytvořit...
Za to kapalina nemá problém z místa vytvořit rychlost 2000 km za sekundu, při čemž je možné se dostat až na rychlost 10 000 km za sekundu, což jsme schopni v současné době i popřípadě vytvořit... Jenom kapka deště padá rychlostí 450 za minutu a to se vším odporem a nemusí být ani vystřelena... takže..." Na chvíli se Aki odmlčel, ale hned pokračoval...
"Kdo si myslíš, že stihne rychleji zareagovat... Ty mě vyrvat srdce nebo rozdrtit nebo já jedinou myšlenkou roztříštit tvá dvě zbylá těla rychlostí kapaliny větší, než vytvoří zvuk?" V tuto chvíli velmi dobrá otázka...
"Tím jsem vás teď snad trochu zaujal, takže poslouchejte..."
Kapky však zůstali na svém místě...
"Ty Shintei pěkně zmiz od mého drahého srdce a já zmizím od těch tvých. Jednoduchý prostý....
Za další.. příště si dávej bacha, když někoho vězníš. Třeba si rozpomeň na boj a na něco, čemu se říkalo absolutní ovládání vody. Toto je totiž pro mě hračka, i bez použití rukou..." Malé mrknutí...
Potom zase pohlédl na hologram...
"A k tobě... jak už jsem říkal. Nejprve si něco zjistit o mě a pak my zkus vyhrožovat. Ani totiž nevíš, kolik jsem se toho o tobě dozvěděl jen s tvých poznámek a způsobu chování...
Podle tvého mluvení a neustále klidného tónu vím , že tě jen tak něco nerozhodí a asi nebudeš zrovna moc komunikativní. I když podle frázování budeš dosti filozofický. Podle toho, jak se ke mě ale chováš a jak si si sám sebou jistý, jsitě i lidmi docela opovrhuješ. Považuješ se za něco vyjímečného a unikátního a rád máš vše ve svých rukách a podle plánu...
Vždy však zůstáváš chladný a flegmatický k utrpení ostatních nebo cizí smrti...
Nemáš rád odporování a nesnášíš, když o tobě někdo ví více, než by sis přál. A už vůbec chytračení nebo to, že tě někdo převeze. Volala, to tě ale musím štvát...
Zároveň však typuji, že nebudeš mít více jak 30 podle té zmínce o sestře...
Muž ve středním věku má už testosteron o dost snížený a takový poznámky si raději odpustí. Ty však musíš být ještě mladý a jak se říká, nevyskákaný. Naopak si však starší než já..." Tím to Aki zakončil...
"Víc tě rozebírat nemusím ne? Tak na kolik jsem se trefil? heh...
Zkutečně bych ti doporučoval mě nepodceňovat. Moje práce nebyla jen o tom, co člověk vidí a slyší. Stačí mě totiž jen malé náznaky, pohyby, řeči a věř, že i o tobě zjistím i to, co ty sám o sobě nevíš..." Konečně se zase Aki pousmál...
"Takže... ptám se tě ještě jednou... vyslechneš si můj návrh a nebo chceš přijít o jednoho člena a zároveň o dosti cenné informace?" Pohled stále Aki upíral na hologram, ale nepočítal. K tomu se nechtěl snížit, tak jako ono...

"Dobrá volba" Pousmál se Akihiro...
"To jsem si myslel. Jak jinak. Vím, že jsi schopný to udělat, ale věděl jsem, že mě začneš poslouchat. I když ti na našich životech nezáleží bylo jasné, že raději využiješ šance, než aby si ji jen tak zbytečně zahodil..."
V jednom měl pravda... v tomto si totiž mohli konkurovat a oba dokázali poznat, kdy ten druhý lže, i když Akihiro byl ve lhaní expert. Dokázal se tvářit, dýchat a všechno ostatní dělat stejně, jako kdyby nelhal. Ale oči... oči dokázali zradit i toho nejlepšího špiona...
Samozřejmě, když se ten hologram začal přibližovat, Aki jeho blízkost nijak ovlivnit nemohl. Stále byl svázaný, takže... již už ale mimo ohrožení života...
Pro tuto chvíli i Shintei...
"Vím co si. Toto neskryješ ani přes tu tvou techniku, ale teď k mé malé hře..." Další malé pousmátí..."
"Uděláme to takhle... ty mě odpovíš na mou otázku, ale ty mě na oplátku odpovíš na tu mou. Dávej si však pozor, podle účelu a důležitosti otázky, se musí druhá otázka důležitosti vyrovnat. Takže pokud mě položíš otázku, která bude zásadní, počítej s tím, že ty budeš muset na dosti zásadní otázku též odpovědět...
A poslední věc, pokud jeden odmítne odpovědět, druhý nemusí na další otázku také odpovědět..." Tím ukončil svůj celý návrh. Jednoduše, něco za něco. Informace za informace...
"Takže... co na to říkáš? Málokomu byla tato možnost vůbec umožněna. Vlastně, více méně jsi první, tak si toho važ..." Další úšklebek...
"A jak bylo řečeno, lhaní je zbytečné, tak to ani nezkoušej...."

"Uhm... velmi závažná otázka... ale nebude zodpovězena dříve, než my odpovíte vy. Jestli mě nevěříš, stačí polovina a já řeknu také jen polovinu..." Jemně se pousmál...
"Řekni my jména a příjmení všech členů Akatsuki, včetně tebe..." S touto otázkou se Toshiovi zahleděl zpříma do očí a ani na chvíli neuhnul...
Jak řekl... stejně závažná otázka, jakou položil on... Pravidla byla jasná...

"Ale copak, zkoušíš to takhle?" Ušklíbl se Akihiro, ale stále z Hologramu nespouštěl oči... Odpověď byla však jasná...
"Nijak, jelikož mě to vůbec neláká. A nepředpokládám, že imunitu pro Jinchuuriki a vesnice by jste poskytli jen za to, že bych se k vám přidal, takže..." Což to byla také pravda...
"Teď moje otázka..." Dodal ještě...
"Kde se to nacházím? Pro upřesnění.... někde na povrchu, v zemi, ve vzduchu...." Optal se ihned s úsměvem a tentokrát on, čekal na odpověď...

"Takže podzemí... fajn. Dobrý vědět..." Pousmál se Akihiro a jeho úsměv přetrval i po Toshiově další odpovědi a zároveň i otázce...
"Jsi chytrý. Věděl jsem, že my je nakonec neprozradíš, ale jediného, koho touto odpovědí dostanu do dalšího stíhání, jsem já..." Aki na chvíli zavřel oči...

"Ty mu to vážně chceš říct?" Ozvalo se na ním... Černovlásek otevřel oči a vzhlédli k démony, který se nad ním tyčil přímo uprostřed obrovského jeskynního jezera. Sám připoutaný několika desítky řetězy...
"Ano... chci a měl jsem to od začátku v plánu. Stejně bych se nakonec prozradil. Moc dobře víš, že v současné situaci bych to bez tebe nedokázal zvládnout..."
"To je zajímavá dedukce, ale otázkou je, jestli ten, koho budeš žádat ti bude ochotný svou sílu poskytnout..." Uchechtl se Sanbi...
"Bude muset, jinak skončí jako hračka v rukách Akatsuki, nemyslíš?" Ušklíbl se tentokrát Akihiro...
"Hm... pravda, ale co ti ostatní?"
"A jaký ostatní?" Akihirův úsměv stále přetrvával...
"Heh... chápu... Ne vše je dobré nosit v hlavě co?"
[color=yellow]"To ano..."[/yellow]
Pak se zase vše rozplynulo...

Akihiro otevřel oči...
"Víš... můžu ti říci, že každá vesnice má své Jinchuuriki, ať už jednoho nebo více a Kirigakure no Sato. Má celkem dva...
Ironií je však to, že už jsem několik let z branže a doposud jsem se s novým jinchuuriki nesetkal, takže neznám dokonce ani jejich jméno... Dokonce ani jednoho z Kiri, jelikož je úplně nový a Mizukage nás ještě neseznámila...
Nejsem hloupý... S touto informací bych se nenechal chytit. Něco je totiž lepší nevědět..." Akimu se zablesklo v očích...
"Jediné jméno, které znám, je to mé... Kitsune neboli Akihiro Kazuki, jak vám moje jméno již jistě bylo prozrazeno - Sanbi no Jinchuuriki..."

V tu chvíli jak to dořekl se vzduch ztížil...
Nitě se náhle začali trhat tím, jak se s Akihira začala uvolňovat rudá čakra...

A pak... se rozletěli úplně... Akihiro se pomalu postavil...
Rudá čakra z něj doslova vlála, jak prosakovala skrz jeho tělo. Z kůže mu odlétali kapičky krve z ran, které mu nitě způsobili... Oči se mu změnili v na rudo černou spirálu...

Nebo spíše, jedno Oko... Druhé doslova pohltila černota...


"Víš, že po boji stojíš jen díky mě? Spěješ k sebedestrukci..." Ozval se hlas, ze kterého bylo jasné, že si to tří ocasý moc uvědomuje a taky jej to docela těší...
"Já vím, ale jestli máš jiný plán, tak řekni... Návrh o vypuštění rovnou zamítám..."
"Tse... jak myslíš..."

"Tak co... odpálíš to, co chce získat a nebo si mě přijdeš osobně zkrotit?" Ušklíbl se Akihiro...
"Protože jak jistě víš, tady ta tvoje loutka nemá šanci se síle Jinchuurikiho ubránit...
Takže... chceš riskovat ohalení své skrýše, prozrazení tohoto faktu mým útěkem a také ztrátu Bijuu a nebo proto něco podnikneš... Tik ťak, tik ťak..."
Potom se otočil na Shinteie...
"Takže... chceš my stát v cestě a vzít to přes tebe a nebo my uhneš?" Jednoduchá prostá otázka... Jak se rozhodnou?
Všichni tři teď byli ve složité situaci. Není dobré neprovést patřičná opatření, kdyby se náhodou chtěl někdo vzpírat. Pouta totiž málokdy stačí...

Dorazila jsem jak nejrychleji jsem mohla do slueční haly.
"Wow tady už začala párty pěkný úlovek." usmála jsem se a přešla k nim
"Tak s čím můžu poomoc?" dala jsem si ruce v bok

"Víš... já ale ani jednou neřekl, že je znám všechny. A navíc, co čekáš? Ano.. splnil si svou část dohody, ale využil si lest a já tu svou, takže... Pravdivě jsem ti odpověděl. Více po mě nemůžeš chtít. Nejsem bůh, abych věděl vše...
Jo a navíc jsem tak trochu zmetek, takže..."
Akihiro se malinko ušklíbl...
"Plus.. mělo tě to napadnout. Jistě ses o mě dozvěděl, že už nějakou dobu v této branži nedělám, takže... A věř, že ostatní vesnice se svým Jinchuuriki nechlubí...
Škoda, že si na mě nenakápl dříve, mohl si mě zaměstnat, ale teď... teď už je na to pozdě..." Menší přivření oči...
"Jednoduše tedy... dohodu jsem splnil, i když ne podle tvého očekávání. Co vím a nevím, to ty nemůžeš vědět, ale budiž. A monstrum? Ano! To jsem a vždycky jsem byl a popravdě... raději mít v sobě něco takového, než být monstrem sám o sobě, což ty to o sobě naopak říci nemůžeš..."

Toshio však už odpovědět nedokázal. V tu chvíli se to totiž začalo v hale dosti plnit. Více, než by si Aki přál...
"To se sakra musí člověk poprat s celou organizací, aby měl chvíli klid?" Zaláteřil s povzdechnutím černovlásek a ihned se na ty tři otočil. Jako vždy se však nakonec pousmál... Především proto, jelikož docílil toho, co chtěl a teď viděl skoro všechny zbylé členy Akatsuki, až na jejich vůdce a možná ještě někoho, to však bylo jedno, i to stačilo...
"Ale podívejme se... jsem rád, že jste se nakonec dostavili. Tak koho to tu pak máme?" Jen je narychlo sjel pohledem a znovu se tak pousmál...
"Takže... naše mlaďoučká Gillen, i když, ta už tak mladá není, jako dříve...
Samozřejmě nesmíme zapomenout na naši skvěle vypadající Seinu, stále stejně pohrdavá k ostatním... A nakonec..." Akihiro pohlédl na Shakyho....
"Náš arogantní Shaky. Jako kdyby si ani nestárnul. Myslím, že nejsem jediný, kdo by v této místnosti mohl být považován za monstrum..." Menší ušklíbnutí...
"Jak vás znám? Jednoduše... nesmíte mít tak zajímavou minulost před tím, než jste se do Akatsuki přidali... to by vás pak nějaká lištička mohla vyčmuchat a o několik dalších let to proti vám použít. I když... co se z vás stalo a jak dobří teď jste, to nemůžu vědět ani já co?" Spokojené nadechnutí a vítězoslavný výraz...
"Ale abych ti odpověděl na otázku... Shaky... představ si, že vím, ale... jsem rád, že váš vůdce se rozhodl obětovat raději vás, než sám sebe. Prozradit své podřízené, než aby prozradil sebe. Věděl, že vás poznám a že o vás budu vědět alespoň minimum. Třeba vaše jméno. Takže... jsem spokojenost sama, že jste se nakonec dostavili... Teď zbývá ještě jedna věc..."
Náklon hlavy, zakřupání. Náklon na druhou stranu, to stejný...
"Dostat se pře vás a trochu si vás zároveň ještě ozkoušet, a následně patřičné informace podat Mizukage-sama. Uhm... zrovna ne nic jednoduchého, ale budiž..."
Znova všechny sjel jeho děsivým pohledem. Jedno oko spirálovitě černo červený a druhý onyxový...
"Ironií je to, že zabít mě nemůžete... to by jste přišli o Sanbiho, jelikož by umřel se mnou. A zrovna to nepotřebujete... K tomu ještě není vůbec snadné zabránit mému příteli uvnitř mě, dostat se z této komby a nezjistit, kde se nacházíte... Uhm... máte to ale složitý..." Další povzdechnutí...
"Ale už dost. Kdo bude tedy první nebo chcete zase všichni najednou. Už jsem si totiž nějak na ty vaše cikánské férovky zvyknul..."

"Já ho zabiju s radostí, jsem mladá pořád ty kecale jeden." naštvaně jsem zatínala ruce v pěst a sahala pro svou flétnu. MOc dobře jsem věděla, že já jít jako první nemůžu, leda by mí kolegové chtěli hrát týmovou spolupráci a pustili mě první abych ho chytla do genjutsu.

(Pardon, že píšu, až teď. Já v Pátek usnul v křesle a v sobotu odjeli sourozenci, takže jsem s rodiči měli jen den pro sebe ^^
Pak navíc dojel bratránek, takže jsem s ním musel hrát, takže Gomen, že je post, až teď tedy ^^
P.S. Vás je tady jak much! xD)

"Ach... to je zase jednou situace. Zdá se, že s tebou asi není valná debata hologramáku. No neva, co se dá dělat..." Pousmál se Akihiro a znovu sjel všechny pohledem, kterým se nakonec zastavil na Gillen...
"Ále.. hned se nečerti. Já neřekl, že nejsi mladá. Jen, že už si trochu více zestárla.
Jo a s tím zabíjením bych to tak neunáhloval... Stačí si připomenout Shinteie, který se drží stranou. Samozřejmě k tomu má důvod. A osobně si myslím, že o proti němu nejsi tak silná, za jakou se považuješ..." Tentokrát však nedodal ani ušklíbnutí a ani malý úsměv. Myslel to totiž naprosto upřímně...
"To však neznamená, že když jsi ještě díte... s prominutím, že ti něco neudělám, i když nerad. Stále jsi však v Akatsuki, takže bych ti doporučoval se trochu držet stranou, než se o mě tví kolegové postarají..."
Ano... řekl, že se o něj postarají a tím si byl jistý. I když na povrch nedával nic znát, věděl, že tento boj má prohraný. Věděl, za člena Akatsuki nevezmou jen tak někoho a ti, co teď proti němu stáli nebyli nejslabší.
A samozřejmě Sanbiho si rozhodně nemohl dovolit vypustit. I když byl trochu nesmělý, což u Bijuu nebylo obvyklé. Ale i tak věděl, že by to pro nikoho, ani pro něj, moc dobře nedopadlo...
Další tok myšlenek mu však přerušil Shaky, které se chtěl, co nejrychleji předvést a to také udělal...
Aki jej stejně jen tak bez zjevného zájmu sledoval, i když si to do paměti ukládal...
Napovrch však nedával nic znát a byl k celé té jeho proměně a výstupu spíše takový... flegmatický. Dokonce sebou ani trochu netrhnul, když kolem něj prosvištěl...
"S rychlostí a ani tvou proměnou na mě dojem neuděláš. Nejsi jediný, kdo ji umí dosti využívat, i bez nějaké proměny, jen díky vlastní čakře. Víš... ušetří to hodně síly a i když cítím, že čakrou máš zkutečně velkou, zbytečně jí plýtváš..." Zakroutil hlavou černovlásek. Neznamenalo totiž, že on byl trochu více upovídaný, že se tak choval i v boji. Shaky byl však dosti zbrklí. spoléhal totiž především na svou sílu, rychlost a čakru a to nebylo rozhodně dobré. Nikdy...

A pak, se ozvala tak známý hlas, který tu Aki rozhodně v brzké době nečekal...
"No dovol Yuji... náhodou... jeho čakru jsem využil jen k osvobození. Stojím ze své vlastní síle... nebo spíše, vůle..." Usmál se...
"A ani se my nemůžeš divit. Sama pověz, kolik tvých lidí vidělo tvou plnou sílu, přežilo a bylo schopných tě ještě zabit, i když... nechtěl jsem riskovat, že se prozradí, že jsem Jinchuuriki, což se teď ukázalo jako dosti hloupé. Na co jsem v tom boji myslel. Alespoň mohlo být teď o 2 Akatsuki méně... Tvou sestřičku by to však asi moc nepotěšilo co?" Zazubil se na Akihiro, jakoby byli dva nejlepší kamarádi...

"Bojovala už s tebou. Ztratil si svou výhodu. Budou si teď dávat pozor. Měl by si k tomu raději pustit mě. Já se o ně už postarám..." Ozvalo se Akimu zase v hlavě...
"Sanbíku... vím, že si silný, ale zase je tak nepodceňuj. Navíc... začali jsme spolu mluvit jen díky tomu, že jsem se dostal do potíží. Myslíš, že bych tě po pár konverzacích pustil do svého těla a nebo uvolnil?"
"Řekl jsem ti aby si my tak neříkal! A máš být vděčný! Kdo ti teď poskytuje svou čakru! Pochop to, že to nezvládneš! A jestli tě zabijí tak..."
"Ale, ale... neslyšel jsem teď strach? Heh... nemusíš se bát, vděčným jsem, ale s tou důvěrou to stále není nikterak moc velké..."
"Ty to nechápeš... Ten vůdce vůbec neví, co povídá. MY se totiž nezrodíme...
Ano... jsem shluk čakry, ale naše čakra se při smrti Jinchuurikiho rozptýlí... Naše těla jsou totiž schránky, ve které je čakra uložena... část deseti ocasého... Ale, když zabijí našeho nositele, schránka je díky tomu zničena...
Pokud by se toto stalo všem Bijuu, tak se znovu zrodíme... jako desetiocasý, ale nevyspělý... malý, který by postupně dosáhl zase své plné síly, ale pokud jeden...
Musel by nás někdo navrátit... znovu vytvořit schránku, do které by se čakra znovu mohla nashromáždit a tím nás oživit... ale zase by jsme museli růst... zase bych byl na začátku a více méně k ničemu. Víš kolik století trvá, než dospějeme?
A navíc... schránka byla vytvořená z části desetiocasého a i když by šla znovu vytvořit, nikdo jiný, než Rikuudo Sennin by to nedokázal udělat.
Takže jednoduše, jestli umřeš, umřu i já a to se my sakra nelíbí!"
"Hm... ale to tomu holografickému maníkovi asi nevysvětlím co?" Uchechtl se Akihiro.... Sanbi jen zavrčel...
"Dobrá, dobrá, ale zkus my alespoň trochu věřit... Pokud se nezvládnut dostat sám ven, jen za pomocí tvé čakry, abych informoval alespoň Mizukage, část tvého já uvolním, ale jen část... Díky tomu mě zcela neovládneš, ale jen na nějaký čas.. nebo spíše... tvá uvolněná čakra... Platí?"
"Platí... ale nezaručuji to, že tvé tělo dlouho jen díky mé čakře vydrží. Svou čakru sis vypotřeboval a nemáš díky tomu žádnou ochranu. Moje čakra se s tvým tělem nedokázala ještě přizpůsobit a také dlouho nedokáže. Jednoduše řečeno, ničí tě to. Bez své čakry jsi naprosto bez ochrany, takže... Bude to bolet a to hodně..."
"Bez bolesti není radosti..." Zakončil jejich rozhovor Akihiro...

"Děkuji ti za projev toho, že taky nejsem k ničemu, jak si zprvu myslela... ale... zkazila si my zábavu. Víš jak by to bylo pěkný, kdyby o tom nevěděli a všichni se na mě vrhli a vzájemně pozabíjeli? Ty musíš taky všechno naprášit..." Povzdechl si Akihiro a znova zakroutil hlavou...
"Ale zrovna tobě bych nedoporučoval se připojit, pokud nechce zemřít..." A tentokrát to řekl dosti vážně a chladně, aby to nebrala jako vtip. Stačil jen jeden jeho přímý pohled...
"Ale už bylo teda dost povídání... Jak jste řekli... jsem host, takže začínám..."

Prudké natáhnutí pravé ruky, udělání jedné pečeti... formování čakry... Malý úsměv....
"Suiton: Sui no doubutsu!"

(Hadi jsou samozřejmě z vody)
Z ruky, ale ne jen z ní, ale i o kolo Akihira se s formovala voda, nebo spíše začala točit, jak rudá čakra začala proudit, vyletělo několik desítek vodních hadů a to velmi rychle... Aki by doslova teď obtočený vodou, až skoro nešel vidět a od něj více méně do všech stran útočili...
Zkutečně syčeli, zkutečně mrskali jazyky. Na každého jich bylo více, než by si jistě přáli...
Pokud mě už zná, musí předvést něco, co ani ona ještě neviděla. Já totiž neukázal vše... Pomyslel si čenovlásek...
Bohužel, to před čím varoval Sanbi, byla také pravda...
Okamžitě totiž, jak Akihiro využil jeho čakru k vlastní technice, tedy... ke svému prospěchu, pocítil silnou bolest v ranách, od provazů a jakoby se mu více ještě roztáhli. A nejen to...
Svaly se mu napínali, plíce svírali, břicho jakoby se mu chtělo roztrhnout. V puse pocítil krev... Bylo to zkutečně bolestivé, ale pravá bolest jistě ještě měla teprve přijít...
Teď se, ale více méně udržoval na nohou silou vůle...
To není dobré...

Teď to vypadalo už opravdu vážně...
Aki si moc dobře uvědomoval, že s využíváním Bijuu čakry se moc dlouho neudrží. Bylo jasné, že další využití této čakry k technice nebo k jinému prospěchu, jej dostane do kolen. Byla to zkutečně ošemetná situace...

Yuji naopak mohla zjistit, že po zásahu a přeseknutí vodních hadů. se vody znovu s formovala a spojila a útok by proveden znovu. Doslova ve vteřině jakoby byli zase celý. Což také ale Akihirovi způsobovalo bolesti... a to až příliš velký...

Stejně to však nebylo platné proti Shakymu útoku...
Ano... v tuto chvíli nebyl Aki ani schopný reagovat na ty jeho slova. I to by bylo totiž plýtvání energií...

Takže se nakonec stalo, že voda byla zasažena, ale Aki jí byl celý obklopen, čímž se zásahu vyhnul.... Ale voda se nakonec vypařila...
I tak černovlásek musel trochu přidat na množství vody, což jej v tu chvíli doslova dostalo do kolen...
Takže potom, jak se pára pomalu začala rozplývat, ukázal se Akihiro, který teď klečel na jednom koleni... s hlavou trochu skloněnou... s úst mu tekl menší pramínek krve a červená čakra kolem něj už jen v takových plamíncích plápolala...
Už to nezvládal... fyzicky především... tohle nemělo mít dlouhého trvání...
"Sakra..." Odplivl si trochu Akihiro naštvaně... Vypadalo to, že tentokrát je to na něj už zkutečně moc...