Knihovna

Pomalu jsem došla až před knihovnu a začala stoupat po schodech. Déjà-vu?
Dopajdala jsem až před vchod a pomalu otevřela dveře. Kolem mě zavanul úžasný vzduch, který je v knihovně samozřejmostí a který mě vždy dokáže tak nějak potěšit a uklidnit.
Překročila jsem práh a prošla dlouhou chodbou mezi regály. Knihy byly po obou stranách seřazené v dlouhých řadách. Teprve teď jsem si začala uvědomovat, že úkol, který jsem si vybrala možná nebude zas tak jednoduchý.
Zastavila jsem se u vyvýšeného pultíku za nímž seděla postarší žena s kulatými brýlemi na očích. Otočila se na mě a usmála se. Do knihovny jsem chodila často a tak jsme se s knihovnicí okamžitě pozdravily a probraly, proč tu vlastně jsem. Když zjistila, že jsem tu kvůli misi, okamžitě mě zavedla do prostorů knihovny, které byly hned za hlavním pultíkem, ale od zbytku oddělené. Stály tam knihy ve vysokých sloupcích a kolem zmateně probíhalo několik lidí s poznámkovými bloky.
„Děláme inventuru. Tyto knihy jsou buď nové a nezařazené v reistříku, nebo staré, které je třeba vrátit na původní místo, protože je nějaký lajdák nechal pohozené na nesprávném,“ začala knihovnice popisovat můj úkol.
„Je třeba to tu nějak srovnat, zaznamenat nové knihy a uklidit staré. Žádný větší problém v tom doopravdy není,“ usmála se nakonec a kývla hlavou, ať se do toho pustím.
„Kdybys něco nevěděla, ti lidé, co tu všude pobíhají mají na práci to stejné, co ty. Můžeš se jich na cokoli zeptat,“ knihovnice se vytratila někam do lesa regálů a mě nechala zmateně stát nad hromadami neroztřízených knih.
Najenou do mě zezadu někdo naprosto nečekaně vrazil. Prudce jsem se otočila a viděla už jen mladého muže, který se pokoušel vybalancovat hromadu knih, kterou nesl v rukou. Okamžitě jsem se natáhla, abych ho zachytila, ale pozdě. Sesypal se i s knihami na jednu hromadu a zůstal chvilku ležet.
Sehnula jsem se a chtěla mu nějak pomoc, ale to už se stihl sesbírat sám a začal opět knihy rovnat do vysokého sloupce.
„Můžu nějak pomoct?“ vypadlo ze mě.
„Jasně,“ otočil se na mě a posunul si kulaté brýle, stejné, jako měla i knihovnice. „Tohle vezmi,“ ukázal na knihy na zemi, „a odnes do sektoru B,“ rukou naznačil hromadu knih poblíž jednoho vysokého okna. Pak se zvedl a rozběhl zase někam jinam, nejspíš pro další várku beletrie.
Zvedla jsem hromádku knih a trochu labilně s ní zamířila k B sektoru. Tam si ji se zamračeným výrazem převzala nějaká dívka.
„Další? Nemůže si už dát pokoj?“ mumlala si pro sebe a poslala mě na druhou stranu knihovny, že tam má být nějaká zapomenutá krabice s romány.
Šla jsem pomalu a snažila se zorientovat v chaosu, který v knihovně panoval. Normálně tu byl klid, ale inventura tu zjevně nebyla běžnou záležitostí a všichni byli zmatení, nebo alespoň naštvaní.
Našla jsem krabici, zvedla ji a prohlédla její obsah. Nic zajímavého. Rozešla jsem se zpět k nabručené dívce. Tohle bude ještě těžký den.

Přebíhala jsem od jednoho člověka k druhému a nosila a zapisovala, co jen bylo potřeba. Za chvilku už jsem necítila nohy, po další hodině ani ruce. Práce však měla i jednu výhodu. Dostala jsem se do částí knihovny, kam jsem dosud neměla příležitost zavítat a našla spoustu knih, které určitě stály za přečtení, až budu mít víc času.
Nakonec si mě opět odchytl ten mladík v kulatých brýlích a zavedl mě někam do místnosti skryté v labyrintu regálů. Byla maličká a knihy v ní byly opravdu staré a vyrovnané do stejných kupiček, jako ostatní tříděné knihy v knihovně. Podal mi seznam, podle kterého jsem měla zjistit, jestli žádná z knih v této sekci nechybí.
Byla to úmorná práce, ale po nějakém čase jsem zjistila, že i celkem zábavná. Knihy byly, i když staré, velmi zajímavé. Namátkou jsem je pročítala a zároveň přerovnávala a odškrtávala v seznamu.
Našla jsem jednu, ve které se zabydlel jakýsi velký červ a naprosto ji zdevastoval. Zdevastovala jsem na oplátku červa a knihu vyškrtla ze seznamu a zahodila do vyřazených.
Když jsem měla celý seznam, trvalo to o dost déle, než bych čekala, podala jsem ho další milé slečně, která začala knihy třídit do polic a odešla do hlavní části.
Vysokými okny prosvítalo ranní světlo. Vůbec bych neřekla, že jsem tu strávila takovou dobu.
Hlavní knihovnice v kulatých brýlích si stoupla na vyvýšený stupínek a několikrát hlasitě zatleskala. V celé knihovně se rozhostilo ticho a všechny obličeje se na ní otočily.
„Děkuji vám vážení, pro dnešek knihovna otevírá, takže běžte domů, prospěte se a večer se tu opět sejdeme,“ usmála se a znovu tleskla. Všichni se začali pomalu rozcházet do svých domovů.
Stála jsem a knihovnice přešla přede mě. „Tady tvůj úkol končí, zítra misi dostane zase někdo jiný. Ráda jsem tě viděla,“ kývla mi a opět zmizela. Přemýšlela jsem, jestli tahle paní vůbec někdy chodí domů, nebo snad spí.
Nakonec jsem si zašla do oddělení historické literatury a našla si několik zajímavých knih o minulosti Kumogakure. Vypůjčila jsem si je na kartičku a rozloučila se s mladou dámou, která právě teď obsluhovala pultík.
Konečně se ke mně přidal i Malao. Tvářil se dost ublíženě, že jsem ho na misi nevzala s sebou, ale nakonec mu nejspíš došlo, že by se tu stejně akorát nudil, protože číst přeci jen neuměl… I když…
Nakonec mi vyskočil na rameno a spokojeně žvýkal meruňku, kterou jsem pro něj schovávala v tašce.
Ještě jsem nevěděla, kam půjdu teď, tak jsem chvilku jen bloudila ulicemi a pozorovala lidi, kteří, jak už je to jejich zvykem, pospíchali sem a tam.
(Přesun…)

Dorazil jsem do vstupního sálu knihovny a ohlásil se u hlavní knihovnice. Když byli všechny formality a potvrzení vyřízeny. Prošel jsem přes několik desítek regálů svitků a konečně nalezl, co jsem hledal. Byli to historické záznamy o předchozích velkých válkách a dalších rozporech mezi vesnicemi. Hlavně, ale dokumentovaly průběh a důsledky té poslední, která byla asi nehorší ze všech doposud. Se štosem listin, svitků a knih, jsem zasedl k jednomu stolu, který byl hodně vzdálen od běžně navštěvovaných sekcí. Tam jsem zažehl kahan a dal se do svého malého projektu. Co bylo jeho cílem však zůstávalo objasněno pouze mě a nikomu jinému. ^^

Po dlouhodobém studio, jsem konečně nalezl to co jsem hledal. Navíc jsem se obohatil o mnohé cenné znalosti. Proto jsem vstal a protáhl si od sezení ztuhlé svalstvo. Hlavně pak svalstvo krční páteře. Nakonec jsem vzal všechny studijní materiály a vydal se je vrátit na příslušná místa. Po pár minutách hledání, jsem vše zastrkal do polic regálů. Poté jsem se vrátil k pultu knihovnice, kde jsem se odhlásil a vydal se k východu. Když jsem stál před budovu. Rozmýšlel jsem co bych asi tak měl dělat. Došel jsem k závěru. že si půjdu sehnat něco dobrého k snědku.