Hory okolo Kumogakure

Jen jsem s mírným úsměvem přikyvoval. Jistě jistě, ale takhle je to přeci jen pohodlnější cesta. Když se, ale zmínila o sdílení starostí, můj úsměv se vytratil. Několik desítek metrů jsem jen mlčky kráčel a nebylo slyšet nic krom praskajících větviček a klidného dýchání. Ty víš... Víš, že jsem z klanu Yamada, ale znáš taky ten tmavý led, s temně zlověstnou aurou. Ten led není přirozený a za celou historii klanu, se ten led objevil asi jen u tří jedinců včetně mě. Ten led je prokletí, v každém členu mého klanu podle pověsti dříme démon, ale skutečně se projeví jen v téhle formě. Nyní už tuhle formu skoro ovládám, ale kdysi dávno ona ovládala mě. V té době, jsem byl v podstatě nástroj na kruté zabíjení.. Poprvé se to stalo, když mi byli 4 roky, ale v průběhu let se případy stupňovali. Právě to byl jeden z důvodů, mého příchodu do Kumo. Myslel jsem si, že tu temnotu zde ovládnu. Ač jsem si to však omlouval jakkoli, stále jsem jen zabíjel. To byl důvod proč jsem tak brzy vstoupil k ANBU. Oni potřebovali stroj na zabíjení a já v tom byl jeden z nejlepších. Sice vedli řečí, jakou službu konám pro svou vesnici, ale pravda zůstává pořád stejná.. No a potom jsem poznal tebe, byla jsi první paprsek světla v mém temném žaláři. Který jsem si vystavěl ve svém srdci, první záblesk naděje. Jak jsem se s tebou postupně sbližoval, ten sloupec se rozšířil a já z té skořápky unikl. No nyní jsem to co jsem, nebo spíš to co si mi pomohla stvořit.
Naprosto jsem utichl, víc už jsem mluvit nedokázal, protože to byl na mou mysl i srdce příliš velká tlak.

Musela jsem uznat, že ano. Chůze by nebyla zrovna nejpohodlnější, ať už jsem si říkala cokoliv.
Pozorně jsem ho poslouchala. Věděla jsem, že teď už mi nelže. Byla jsem za to ráda. Všechna zlost a lítost ze mne vyprchaly. Nebyla jsem na něj naštvaná za jeho minulost, vůbec ne. Naopak jsem se začala lehce usmívat, potěšená, že mi to konečně řekl.
„Děkuji,“ řekla jsem nakonec tiše. Nevěděla jsem, za co přesně děkuji. Jestli za to, že mi konečně řekl pravdu, za to, že jsem to byla já, komu se otevřel, nebo za to, že mne nesl dolů z toho kopce. Asi za všechno.
Stále mi na tváři hrál úsměv, když jsem si hlavu opřela o jeho rameno a zadívala jsem se na hvězdy.

Chvíli jsem jsem jen mlčel a na Ayame nereagoval, zkrátka jsem jen nepřítomně sledoval cestu před sebou. Postupně se mi začalo vnímání reality vracet jako ozvěna z veliké dálky. Takže jsem nakonec několikrát rychle zamrkal a vrátil se více méně do normálu. Jako bych byl počítač, který si kvůli značnému přepětí resetoval. Ty mi děkuješ? Řekl jsem tiše a zároveň nevěřícně. Očekával jsem ledasco, ale tohle byla jedna z nejméně pravděpodobných možností. Přinutil jsem se k úsměvu, snad už jen ze zvyku. To já bych ti měl poděkovat, že si mě tehdy zachránila. Nebýt toho, tak jsem dnes úplně jiný člověk. Pokud bych tedy ještě v sobě něco lidského měl... Znovu jsem utichl a trochu zrychlil krok. Už jsme byli skoro u vesnice, zbývalo jen pár set metrů.

Zamručela jsem a pousmála jsem se. „Ano, je to tak divné?“ zeptala jsem se, ale ani to nebyla otázka.
„Musím do kanceláře,“ řekla jsem najednou. Doufala jsem, že ho nenapadne něco jako návštěva nemocnice. Na to nemám čas a navíc jsem neměla nemocnice ráda. Stejně to nebude víc než vymknutý kotník. Stačí zavázat, počkat a bude v pohodě. Doktoři bymi na to dali sádru nebo dlahu a pak bych ještě musela být v klidu.
Nic z toho jsem ovšem nevyslovila nahlas, jedn jsem sledovala blížící se vesnici.

To myslíš vážně? Chceš se hned vrhnout do práce? Zeptal jsem se nevěřícně. A nebýt toho, že měl hlavu mém rameni, tak se jí významně podívám do očí. Znám sice tvou nechuť vůči nemocnici, ale minimálně jeden den budeš hezky doma. Když se budeš přepínat, tak i z tak triviálního zranění, může být vážná polízanice. Chvil jsem se odmlčel a to už jsme procházeli branou do vesnice. Proto jsem pozdravil strážce a ubíral se k Ayame domů. Sice jsem tam nikdy nebyl, ale kdo by jeho polohu neznal. Jeden den si budeš ještě užívat bezstarostného života. To je moje poslední slovo a taky na to osobně dohlédnu. Řekl jsem s úsměvem a pokračoval v pozvolném stoupání do kopce.

„Potřebuji do kanceláře,“ zavrčela jsem neústupně. „Určitě tam čekájí lidé. Je moje povinnost tam být,“ řekla jsem, ještě náléhavěji. Pak jsem se odmlčela, zhluboka se nadechla a navrhla kompromis.
„Když mě doneseš do kanceláře, slbuji, že vyřídím jen to nejnutnější a pak budu odpočívat,“ navrhla jsem a trochu jsem se odtáhla od jeho ramene, abych na něj viděla.

Tak ty si přešla na taktiky smlouvání. Pobaveně jsem se usmál. No tak dobře, ale budu tě mít na očí. Takže pokud to porušíš, zlochtám tě do bezvědomí. Mrkl jsem na ni a vyskočil na střechu blízkého domu. Po střechách jsem svižně mířil k budově Raikage. Vzal jsem to zkratkou, takže jsme se oba objevili v obláčku, přímo v kanceláři. Tam jsem Ayame posadil opatrně do křesla a opřel se v rohu místnosti, takže jsem měl na vše perfektní výhled a kryté slepé body.

„Hurá...“ zašeptala jsem potěšeně a přikývla jsem, ačkoliv jsem nerada byla poslušná. (Přesun do kanceláře)