Hory okolo Kumogakure

Tiše jsem zamručela. „Myslím, že pro tebe by se mnohem více hodil leopard,“ vyslovila jsem své myšlenky nahlas. „Divocí tygři, ať už je vychováváš od mláděte, nebo ne, si stejně vždy proti něčemu postaví hlavu. Vždycky. Nehledě na to, že by si při jeho vícviku pravděpodobně přišel o ruku,“ ušklíbla jsem se.
„Zato leopardi, to je jiná. Podívej se na Teshiho, jaké je to zlatíčko,“ usmála jsem se. Byla jsem schopna vychválit ho do nebes, ale nna to asi nebyla ta správná chvíle.
„Ale vybrat si musíš ty,“ řekla jsem nakonec. Hlavně, ať to není holka, pomyslela jsem si. Když to totiž nebude pes, Shi bude mít problém se samicí. Vždycky s nimi má problém.

Hmm tak leopard říkáš? Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, ale rozhodně mají něco do sebe... Možná by to nebyl až tak špatný nápad. Zamyšleně jsem si prsty masíroval bradu a koukal na měsíční kotouč. Stejně nemám jak takové mládě získat, ať už malého tygra, nebo leoparda. Poznamenal jsem nakonec trochu sklíčeným hlasem a melancholicky pozoroval sovu, který se vydala na svůj noční lov.

„Jak jsem řekla, je to na tobě,“ usmála jsem se. „Až se rozhodneš, dej mi vědět. Mohla bych ti pomoct s hledáním,“ mrkla jsem na něj. Přitáhla jsem si k sobě blíž plášť, když zafoukal studený vítr. V noci se opravdu rychle ochladilo.
Chvíli bylo ticho. Začaly se mi klížit oči. Nakonec jsem se tomu poddala a nechala těžká víčka klesnout.

Když na mě tak bez okolků usnula, neměl jsem moc možností co dělat. Tudíž jsem kolem nás z ledu vytvořil takovou iglú podobnou stavbu. Oheň jsem rozdělat nemohl, ale stěny stavby držely chlad hory venku a uvnitř se začalo pomalu oteplovat. I mě už byla tak trochu zima, ale tak zlé to nebylo. Pohladil jsem jí jemně po tváři. Dobrou noc Ay. Popřál jsem jí, i když už tvrdě spala. Vchod do iglú jsem zapečetil ledem a v ledu byli jen drobné póry které propouštěli čerstvý vzduch Minimálně před zvířaty to byla hodně dobrá ochrana, protože led byl vážně pevný. Nakonec mi začala klinkat hlava a já brzy usnul v sedě. Z nějakého důvodu se mi ve snu objevovali vzpomínky na dětství a byli čím dál zlověstnější...

Lehce jsem pohla hlavou, když jsem se probudila. S potěšením zjisila, že sice ležím na zemi, ale hlavu mám položenou na něčem měkkém. Nejdřív jsem se lehce zamračila, než jsem pomalu otevřela oči a rozkoukala se na okolní svět...který byl celý bílý.
Zamrkala jsem. Teprve po chvíli jsem si všimla pravidelných rýh v bílém okolí a došlo mi, že to jsou kusy ledu. Iglú...samozřejmě. Natočila jsem hlavu a uviděla Minatovi střapaté blonďaté vlasy. Usmála jsem se, opatrně jsem zvedla hlavu z jeho nohy a s lehkostí, vydávajíc minimum zvuku, jsem se přesunula vedle něj. Rozhodnutá oplatit mu včerejšek jsem mu zostřeným nehtem začala motýlími pohyby přejíždět po tváři. Když už nic jiného, určitě to šimralo.

Byl jsem opět malý chlapec, který trávil svůj čas u řeky v ledové tundře. Když v tom jsme byli napadeni nějakým útočníkem a snažil se všechny zabít. Snažil jsem se s ním bojovat, ale v tom jsem byl probuzen zvenčí. Prudce jsem otevřel oči a začal těžce dýchat, jako bych zaběhl na maratonu světový rekord. Byl jsem naprosto mimo a chvíli trvalo, než mi došlo co se děje a kde jsem. Trochu rozhozeným pohledem jsem se koukl na Ay. Ehm... Dobré.. ráno. Řekl jsem stále trochu zmateným hlasem a snažil se odvést pozornost, jinam.

Ucukla jsem, když se probral a začal se zmateně rozhlížet. Zvedla jsem se na loktu levé ruky a chvíli jsem se na něj jenom zemračeně dívala. Pravou ruku, kterou jsem ho předtím škádlila, jsme mu položila na hruď, jako bych tak snad mohla zmírnit jeho nepravidelné dýchání a zběsilý tlukot srdce.
„Co se děje?“ zeptala jsem se a stále jsem se ještě trochu mračila. Věřila jsem, tušila jsem, že tohle nezpůsobilo moje šimrání. Takže to muselo udělat něco jiného.

To, že se začne vyptávat jsem se bál. Přesto, že jsem nevěděl jak moje vize minulosti skončí, tušil jsem, že to nebude nic příjemného. Trochu rozpačitě jsem uhnul pohledem a nechal si vlasy spadnout do obličeje. Tak mi alespoň neviděla do tváře. Já jen.. vůbec nic se nestalo. Řekl jsem nakonec a pokusil se postavit, mezi tím co jsem spal, mi trochu zatuhli nohy. Nechtěl jsem nikomu říkat o své minulosti, nikdo jí neznal. Nebo alespoň ne celou a pravdivě.

Rukou, kterou jsem měla položenou na jeho hrudi, jsem zatlačila a přinutila ho ležet. „Co se stalo?“ zeptala jsem s znovu, uniklo mi i slabé zavrčení. Další podobnou odpovědí mě rozhodně nezmate, věděla jsem, že lže. Neměla jsem ráda, když mi někdo lhal...navíc stráž, kterou prohání noční můry, mi nebyla moc k užitku.
Nakonec jsem uvolnila svaly v obličeji a nasadila jsem milý výraz, jenom jsem trochu tázavě zvedla obočí.

Když mě přinutila zalehnout, trochu mě to vyvedlo z míry. Protože jsem to vůbec neočekával. Ve vlasech se mi tím nenadálým zalehnutím vytvořila mezírka, která mi přesně vycházela na pravé oko. Já vážně nevím, prostě jen nějaký sen. Nic co by mi bránilo v práci. Ano to byl důvod proč jsem tolik pracoval, protože mi to nedalo čas snít. Navíc mi tuhle vzpomínku vrátil ten noční chlad, jinak jsem jí měl pohřbenou hluboko v sobě. Nikterak jsem se jí nepokoušel vymanit, prostě jsem zavřel oči a zůstal ležet.

Zamračila jsem se. Opět. S takovouhle budu za chvíli vrásčitá stařena.
„Nevěřím ti,“ řekla jsem nakonec. Přesunula jsem se a bradu jsem mu zabodla do hrudi, čímž jsem na něj posunula trochu větší váhu. To kdyby se přece jenom pokusil utéct.
Upřela jsem na něj prosící psí oči. „Hmm...?“ zamručela jsem a dál jsem se na něj dívala.

Když mě tak zalehla, nevěděl jsem co si myslet, nebo jak reagovat. Hmm tak OK, prostě si vymyslím jen nějakou další smyšlenou verzi jako vždy. No tak tedy... Na jedné misi... Málem jsem tehdy zemřel a šrámy na duši zůstali do dnes. Spokojená?
Zeptal jsem se zkoumavě a odmlčel se. Doufal jsem, že to sežere i s navijákem, ale jistý jsem si tím být nemohl. Normálním lidem je lhát snadné, ale ona mě zná už tolik let, dalo by se říci, že je pro mě jako rodina. Ač bych jí to asi nikdy neřekl přímo.

Poslouchala jsem ho a nakonec jsem se nadechla v odpověď. „Nevěřím ti,“ zopakovala jsem snovu a nemínila jsem se hnout, dokud by mi neřekl úplnou pravdu. Nebo by stačilo naznačit. Ale lhát si nenechám. A znala jsem ho dost dobře na to, abych poznala, že si vymýšlí.
Naklonila jsem hlavu na stranu a propalovala jsem ho zvýdavým pohledem.

Z úst mi uniklo lehké povzdechnutí. Protože jsem si začal připadat, jako kočka zahnaná do kouta, smečkou divokých psů. Proč to chceš vědět? Nijak to s tebou nesouvisí a mou práci to nenaruší. Řekl jsem rezignovaně a prosil bohy, aby už jí tahle odpověď stačila. Pravda je taková, že jsem se krátce po příchodu do vesnice, stal svědkem ohavného zločinu a jeho výjevy mě neustále pronásledují ve snech. Tak, máš co si chtěla. Spokojená? Řekl jsem s předstíranou žalostí a raději zavřel oči, abych jí pořád neviděl.

Náhle jsem se z něj zvedla. Chvíli jsem jen tak seděla a propalovala jsem ho pohledem, který ale nějak ztratil na výrazu. Nakonec jsem se postavila, ačkoliv jsem se v iglú musela trochu krčit.
Došla jsem k východu uzavřenému ledem. Položila jsem na něj ruku a nechala si chladit dlaň. „Pusť mě ven,“ řekla jsem Minatovi bezvýrazným hlasem, chladným jako onen led. Aniž jsem se na něj podívala, čekala jsem, až se led nějak pohne a já budu moci rychle pryč.

Když se postavila, konečně jsem si oddechl, a nabyl vnitřní rovnováhu. Bylo vidět, že tomu neuvěřila, ba vypadala přímo nasupeně. Nechal jsem zmizet, celé iglú. Vím, že mě teď nenávidíš, ale pořád je ta nenávist menší. Než kdyby si znala celou pravdu.Tudíž, je to tak pro tebe lepší. Víc už jsem neřekl a sklopil zrak k zemi. Nechtěl jsem jí nijak bránit v odchodu, jen jsem chtěl aby tohle slyšela.

Chvíli jsem na něj jenom nevěřícně hleděla, nakonec jsem ale zavrtěla hlavou. Otočila jsem se k odchodu, ale sotva jsem ušla pár kroků, zastavila jsem se. Uchechtla jsem se, když jsem slyšela, co řekl. Nebylo to pobavené uchechtnutí.
„Není to tak, že bych tě nenáviděla. Jsem zklamaná,“ opravila jsem jeho tvrzení a lehce jsem pokrčila rameny. Ještě okamžik jsem na něj upírala svým způsobem smutný pohled, než jsem znovu zatřepala hlavou a otočila jsem se k odchodu.
„Zítra nemusíš chodit do práce. Vystačím si sama,“ procedila jsem tiše, spíš pro sebe, když nad zklamáním na chvíli převládla hrdost, ale má slova sebral vítr a pravděpodobně je donesl až k Minatovi.

Mlčky jsem zůstal stát a s klidem poslouchal každé její slovo. Když skončila, mlčel jsem a pozoroval letící mraky, rozrážející se o horský masiv. Nakonec jsem se však odhodlal k odpovědi. Chápu.. Potom tedy po někom pošlu demisi, na post tvého strážce a nechám se přeložit někam daleko. Pokud je to tak pro tebe lepší. Slova jsem nechal plynout klidně a snažil se skrýt svou lítost, nad touhle situací. Moje minulost mě zase dohonila a bylo jasné, že nemám nárok na obyčejný a šťastný život. Proto jsem nechtěl přidělávat starosti ještě dalším lidem, na kterých mi záleželo.

Zvedla jsem ruce nad hlavu v zoufalém gestu a pak jsem si prsty zajela do vlasů. Byla jsem k němu otočená zády, takže neviděl můj výraz. Asi to bylo dobře, protože mne zase jednou přepadla náhlá touha ho uškrtit, nebo mu alespoň vydrápat oči. Nereagovala jsem na návrh, který vypustil z pusy, protože jsem ho automaticky zařadila do složky: hloupusti, vypustit z hlavy.
Vydala jsem se na cestu dolů z vrcholku hory. A že to nebyla příjemná cesta. Místo dávání pozor jsem se utápěla v myšlenkách. Přátelé by si snad měli říct, co je trápí, nebo snad ne? Byla pravda, že jisté představy o přátelství jsem měla trochu pokroucené, protože v tomto ohledu se mi dostávalo interakcí spíše s kočkami, ale i tak...
Z myšlenek mne vytrhla pichlavá bolest, která mi vystřelila od kotníku do nohy. Vydala jsem přidušený výkřik, když se pode mnou levá noha podlomila a já spadla na zem, přičemž jsem se musela chytit malé skalky, abych se náhodou neskutálela z vrcholku dolů. Skvělý...prostě skvělý...pomyslela jsem si, když jsem se neúspěšně pokoušela postavit zpátky na nohy.

Chtěl jsem zamyšleně sledoval měsíc, ale nakonec se pomalu vydal stejnou cestou jako Ay. Po pár minutách rychlejší chůze jsem něco slyšel, tak jsem se k tomu místu vydal. Nalezl jsem tam Ay s poraněným kotníkem. Přistoupil jsem tedy k ní a opatrně si ten její kotník prohlédl. Tak myslím, že si na nějakou dobu dochodila. Oznámil jsem jí tak trochu skepticky. Mám tady obinadlo, pro případ nouze. Takže ti to ovážu, aby se to ještě nezhoršilo. Jak jsem řekl, tak jsem také udělal. Sáhl jsem do brašny u opasku a vytáhl vakuový obal. Ten jsem roztrhl a vytáhl dokonale čistý obvaz. Opatrně jsem Ay vyzul levou botu a jemnými pohyby jí nohu ovázal. Snažil jsem se aby jí to nebolelo, ale kdo ví, všechno je hned citlivější, když se v tom místě člověk zraní. Tak a je to. Jak se cítíš? Věděl jsem, že je to blbá otázka, ale prostě jsem teď po té události nevěděl co říct.

Sklopila jsem pohled, když ke mně přišel. Doufala jsem, že se odtud dostanu dřív, než se i on vydá na cestu dolů. Nepovedlo se, bohužel.
Párkrát jsem sebou cukla, když mi nohu ovazoval, ale jinak jsem nevydala ani hlásku. Nejsem z cukru, něco vydržím. V duchu jsem začala nadávat. Kdo taky chodí v takových botech do hor. Nikdo. Jenom já, plísnila jsem sama sebe.
„Dobrý,“ zalhala jsem, spíše jsem tiše procedila skrz zuby. Nehledě na to, co řekl o chození, jsem se opět pokusila postavit. Ani mě moc nezajímalo, že když se takhle vydám dolů, spíš té noze ještě více ublížím.

Když se pokusila postavit na nohy. Přizvedl jsem jedno obočí a snad poprvé v životě se zamračil. Ona to viděla zcela jistě prvně, takže jí muselo být jasné nakolik vážně to myslím. Teď hned se koukej posadit a nezatěžuj víc tu nohu! Pro teď je mi jedno jestli si raikage, nebo kdo ví co. V tuhle chvíli si jen pro mě milovaná osoba, která si tímhle jen více ubližuje. Takže nechme alespoň prozatím stranou co se stalo a koukej mě poslechnout. Mluvil jsem naprosto vážným a rázným hlasem. Ten u mě mohla vídat jen zřídka a pokud se tak stalo. Bylo lepší mě poslechnout, protože jsem byl ochotný prosadit svou všemi prostředky.

Překvapilo mne, když jsem zjistila, že se mračí. Stačilo to, jak se tvářil vážně. Ale jeho slova jsem nemohla nechat bez odezvy. To bych prostě nebyla já.
„Milovaná osoba, které ani nedokážeš říct pravdu? Děkuju pěkně,“ ušklíbla jsem se. Ráda bych se mu teď upřeně dívala přímo do očí, ale pravdou bylo, že jsem se stejně nedokázala postavit, takže jsem musela sedět. Abych na něj nemusela vzhlížet, raději jsem stočila zrak do dáli.
Nechala jsem studený vítr, aby si hrál s mými vlasy. Nijak jsem se nehalila do pláště, stejně mi nebyla zima.

Zachumlal jsem ji do svého hřejivého pláště a opatrně jako princeznu ji vzal do náruče. Takže měl hlavu někde v úrovni mezi mým bicepsem a ramenem. Někdy může pravda bolet víc, než si myslíš. Proto ji raději skrýváme a nebo lžeme. Řekl jsem tiše a pozvolným krokem začal sestupovat z hory. Jsou zkrátka věci, se kterými se člověk bytostně odmítá smířit. Zašeptal jsem do větru, snad jako ospravedlní pro vlastní svědomí.

Popadla jsem svou botu, nerada bych ji tady nechávala a pak bych se pro ni musela vracet nebo pro ni někoho posílat. „Víš doufám, že tohle není nutné. Dokázala bych to sejít,“ řekla jsem. Spíš pro sebe, abych si teď nepřipadala tak zranitelná.
Chvíli jsem mlčela, než jsem znovu promluvila. „Je to horší, když to nemáš s kým sdílet,“ řekla jsem něco, co jsem znala z vlastní zkušenosti. Naštěstí jsem měla svoje kočky, zvlášť Shi, se kterou jsme věčně něco sdílely.