Hory okolo Kumogakure

Ležela jsem na vrcholku jedné z hor. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu, nijak nepoškozeného kouřem, který stoupal z obydlí, když byla lidem zima. Oheň v krbu je krásná věc a neuvěřitelně příjemně se u něj sedí, ale až tady nahoře si člověk uvědomí, že ne vše je pro dobro přírody.
Obrátila jsem svou pozornost zpět k noční obloze. Temně modrý baldachýn byl posázen drahokamy, které se jasně třpytily. Jasně jsem rozpoznala několik souhvězdí. A na všechny zářící poklady dohlížel Měsíc, král oblohy. Ustupoval, za několik nocí nebude vidět vůbec.
Mezi prsty jsem prosypávala hlínu. Hora neměla vrchol tak vysoko, aby z ní byla jenom holá skála, takže jsem mohla pohodlně ležet na trávě. Otočila jsem hlavu na stranu a uviděla malý kvítek. Pousmála jsem se a lehce jsem se ho dotkla, opatrně, abych ho neutrhla.
Nakonec jsem zavřela oči a zaposlouchala jsem se do zvuků přírody. Občas zafoukal vítr a vehnal mi do obličeje prameny vlasů. Nevšímala jsem si toho.

Vyrazil jsem si zase tak jednou oficiálně neúčelně, neoficiálně zkontrolovat Ayame. Po dlouhých kilometrech stoupání, jsem dorazil poblíž míst. O kterých mi kdysi vyprávěla, jak je miluje. Po chvíli tiché chůze jsem jí vskutku nalezl a tak jsem utrhl květ jitrocelu. Kradmo jsem přišel k Ayama a jemně jí tím květem začal šimrat do nosu. ^^

Nakrčila jsem nos a zatřepala hlavou. Když divné šimrání nepřestávalo, zabořila jsem prsty do hlíny a natočila hlavu na stranu. Nešťastnou náhodou se mi do nosu dostalo trochu pilu. Pšíkla jsem, ,vysunula' drápky a pravou rukou sekla dozadu po ,útočníkovi'.
V tomhle ohledu jsem byla jako Shi. Nesnášela jsem, když mne někdo budil.

Lehce jsem se vyhnul tomu netečnému kočičímu pohybu a nadále se šimráním pokračoval. Stoupl jsem se vedle ní a květ trochu ochladil, aby jí ještě víc dráždil. V záloze sice ještě byla pírka, nebo sněhové vločky. Avšak zatím jsem to s tímhle nevzdal. Když jsem jí tak pozoroval, musel jsem si říct, že je to vážně takové malé spící kotě. Jen toho kožíšku má poskrovnu. ^^ (naštěstí xD)

Zamručela jsem něco nesrozumitelného a přetočila jsem se na bok. Přitáhla jsem si kolena k bradě, nohy jsem objala pažemi a ležela jsem tak v jakémsi klubíčku, zády k Minatovi.
Mezi mnou a ním se objevily lístky a poskládaly se k sobě, takže mu zahradily cestu ke mně. Celé moje počínání říkalo: Vypadni a nech mě být.

Hmm takže ona si chce dál vyspávat a kašlat na své povinnosti. Tak na to bych se ještě podíval. Když nemůže Muhamad k hoře, tak musí hora k Muhamadovi. Proto jsem kousek odstoupil a na nos Ayame začaly padat vločky. Muselo to pořádně šimrat a studit zároveň. Já se mezi tím skryl v nedalekém hustém křoví a pobaveně ji pozoroval.

Lístky se automaticky objevily i nade mnou, jako vždy plnily jakékoliv mé přání. Vytvořily jakousi kupoli, na tu vločky padaly a pak po hladkém povrchu sklouzávaly dolů.
Zachumlala jsem se do plátě, který jsem měla zmuchlaný pod sebou, takže jako podložka moc dobře nesloužil a spíš jsme ležela na trávě. Přetáhla jsem si ho přes holá ramena a pak jsem si ho přitáhla k bradě.

Hmm je lepší než jsem si myslel, to je dobré vědět. Takže co s ní teď? Nic mě nenapadlo, takže jsem to vzdal. Probleskl jsem k Ayame pod listy, ale nechal jí být. Prostě jsem si s rukama za hlavou lehl vedle ní a zavřel oči. Lístky by to nemělo vyprovokovat a kdyby ano, tak jsem byl kolem sebe schopen vytvořit vlastní kopuli z ledových krystalů. Po chvíli jsem se nudil, tak jsem začal kreslit spící Ayame. ^^

Zavrtěla jsem se. Vzduch kolem mne se oteplil, což bylo způsobeno přítomností někoho jiného, ne tím, že by slunce nějak pálilo. Hluboce jsem vydechla a přitáhla plášť trochu blíže k sobě.
Po chvíli jsem se opět trochu zavrtěla. Tentokrát jsem se ale probudila. Nejdřív jsem se zamračila, než jsem od sebe odlepila oční víčka. Několikrát jsem zamrkala. V poloviční kupoli bylo šero, zornice jsem tak měla zakulacené a roztažené tak, že mi skoro nebyla vidět duhovka. Ten kousek, který přece jen vidět byl, zářil hlubokou modří.
Tiše jsem zamručela a zamžourala před sebe. Usmála jsem se, dala si ruce pod hlavu a s pootevřenýma očima jsem pozorovala člověka před sebou.

Dokončoval jsem poslední linky svého obrazu, když se Ayame začala probouzet. Proto jsem trochu zrychlil poslední zakončování, než otevřela oči. V tu chvíli jsem zakončil poslední tah a svůj pohled otočil přímo na Ayame. Tak tě znovu vítám mezi žijící, má spanilá růženko. Řekl jsem milým tónem hlasu a hřejivě se usmál. Když na to přijde, tak máš opravdu hodně tvrdé spaní. Trochu se kolem rozfoukal vítr, takže mi to nahrnul mé blonďaté vlasy do obličeje a já byl tak nějak moc lenivý, je odhrnout.

Usmála jsem se. „Ahoj,“ řekla jsem, nebo spíše zašeptala, hlas zastřený nedávným spánkem. Byla jsem líná pročistit si zakašláním hrdlo. Trochu jsem se pohla, abych si lehla pohodlněji.
„Potřebovala jsem to,“ přiznala jsem a bylo zvláštní, že zrovna při takovém jednoduchém přiznání se mi po tvářích rozlila růž. Sklopila jsem hlavu a byla ráda za lehký větřík, který mi do tváře navanul prameny mých dlouhých vlasů.

Odhrnul jsem si vlasy z očí a mírně se usmál. Moc dobře to vím, a já jsem tě sem proto přišel pohlídat. Mrkl jsem na ní šibalsky a překulil se na záda. Skicák s mým posledním výtvorem jsem položil na zem mezi nás a pozoroval klidné mraky na obloze, už jsem ani nevěděl, jak dlouho jsem tohle nedělal. Prostě vypnout a sledovat plynoucí svět kolem. Užívat si vánku, vůně lučního kvítí, švitoření ptactva a bzučení čmeláků na louce. Prostě pravý letní den bez shonu běžného života. Takový ten americký sen, jen bez potřeby peněz a luxusu. Zkrátka nádherná síla okamžiku.

Zvedla jsem ruku a pomalu ji přesunula doprava. Lístky mizely, vpíjely se zpět do mne a odhalovali mi tak oblohu. Zpoza mraků vykoukl okraj slunce. Zornice se mi okamžitě stáhly, přesto jsem se usmála. Následovala jsem Minatova příkladu, užívala jsem si okolí a pozorvala mraky a občas vykukující sluníčko.
Mou pozornost zachytilo něco bílého, co mezi nás položil. Pomalu jsem se vzepřela na loktech, abych se podívala, co to je. Pak jsem se posadila a skicák vzala do ruky.
Otevřela jsem ho na první stránce. Usmála jsem se, když jsem uviděla náčrtek vodopádu. Na další stránce se rozprostírala louka. Zelená tráva se táhla po celém papíře, narušována několika malými, přesto kouzelnými květy, které zářily pastelovými barvami. Na další byla kočka, která seděla na zídce a se staženými zornicemi hleděla do dálky, pravděpodobně na svou kořist.
Postupně jsem přetáčela jeden list za druhým a fascinovaně pozorovala kresby. Některé vybarvené, některé ne. Tak i tak byly krásné.
Až jsem se dostala k poslednímu výkresu. Zarazila jsem se, když jsem spatřila samu sebe. Spící. Zvedla jsem ruku a opatrně, abych nic nerozamala, jsem se dotkla tenkých linií své tváře. Mimoděk se mi po tváři rozlil jemný úsměv.

S doopravdy klidným výrazem jsem sledoval tvary mraků. Jeden mi připomínal svým tvarem žraloka, jiný želvu, další medvěda, poslední vypadal jako kotě vyhřívající se na slunci. V tom se jeden mrak posunul více a odhalil tak rudě zářící sluneční kotouč. Moje zornice se prudce stáhly jako když kočce posvítíte baterkou do očí. Proto jsem je zavřel a čekal dokud mi přes víčka znovu nepřejel stín. Když jsem oči otevřel, spatřil jsem Ayame, jak si listuje můj skicák. Neřekl jsem však ani slovo a jen jí zvídavě pozoroval a podle výrazu hádal co zrovna vidí. Nakonec se jí po tváři rozlil hřejivý úsměv, takže jsem se donutil posadit a podívat se co vidí. Byla to její podobizna ve spánku, takže jsem se trochu rozpačitě zatvářil. Byl to trošku trapné a já z toho ztratil kapku své vnitřní rovnováhy. Ehm tohle bylo jen tak narychlo... nemohl jsem odolat, když si vypadala tak roztomile. Vysoukal jsem nakonec a pokusil se o úsměv.

Spustila jsem ruku. „Roztomile,“ zopakovala jsem a zamračila jsem se. Nechtěla jsem vypadat roztomile. Nebyla jsem roztomilá, nebo jsem si to alespoň snažila vsugerovat. Raikage má být rozhodná, vlídná, ale zároveň přísná. Spravedlivá, problémy řešit v klidu. To, že může být pohledná, se nikde nezakazovalo, ale roztomilá. Raikage nemá být roztomilá...Nebyla jsem přece andílek, kterého si představoval Wilson. Kterého si přál.
Uvědomila jsem si, že se opět utápím v končinách své mysli. To jsem si dovolila jen, když jsem byla sama. Krátce jsem zatřepala hlavou a omluvně jsem se usmála na Minata. Pak jsem se opět obrátila k obrázku.
„Je to krásné.“ Alespoň, kolik dovolila modelka. „Všechno je to krásné,“ poukázala jsem s úsměvem na celý blok. Znovu jsem bříšky prstů lehce přejela po obrázku.
Ostýchala jsem se zeptat, ale nakonec jsem to udělala. „Myslíš...Mohla bych si ten obrázek nechat?“ nesměle jsem se usmála a lehce sklopila hlavu, takže mi prameny vlasů opět sklouzly do obličeje.

Když jsem uviděl ten její trochu zamračený, ale hlavně hluboce zamyšlený výraz, nebyl jsem si jistý co se děje. Jestli jsem něco řekl špatně, nebo něco nemístného provedl. Když se na mě však usmála, došlo mi, že jsem to nezpůsobil já, nebo alespoň ne zcela. Jsem rád, že se ti to líbí... Ehm klidně si ho vezmi, když ti to udělá radost. Já mám stejně všechny své kresby v paměti a můžu ji namalovat znovu. Mírně jsem se usmál. Nevím sice co tě trápí, ale kdykoli si o tom můžeme promluvit. Pokud to budeš ty sama chtít. Dodal jsem ještě trochu chlácholivým hlasem a podtrhl to mírným úsměvem od srdce.

„Děkuji.“ Opatrně jsem list papíru vypáčila ze skicáku, kteýr jsem následně položila na zem, zatímco obrázek jsem si nechala u sebe. „Máš mě v paměti, jo?“ zeptala jsem se ho s rozpustilým úsměvem. Překřížila jsem nohy a posadila jsem se do tureckého sedu. Ještě chvíli jsem pozorovala obrázek.
Zakroutila jsem hlavou. „Nic mne netrápí. To je tím, že jsem odpočinutá. Můžu přemýšlet. Je to...divné,“ pokrčila jsem rameny, ale nakonec jsem se široce usmála, dokonce snad zakřenila. „Je to super!“ rozhodla jsem nakonec.
Odhodila jsem vlasy dozadu. Oči mi ve svitu couvajícího měsíce nadšeně zářily a ne všechna záře v nich byla způsobena stříbrným srpkem. Prostě jsem jednou po dlouhé době byla svěží a měla dobrou náladu. Za to určitě mohl ten čerství vzduch. Dole se mi ho tolik nedostávalo. Ale tady nahoře...jsem se vznáčela v oblacích. Ušklíbla jsem se nad tou myšlenkou. Tolik k vážné Kage.

Na rtech mi pohrával lehký úsměv. Už jsem myslel, že to ani neuvidím. Tuhle tu tvoji doopravdy stránku. Která překypuje kočičí hravostí a nekalí jí tvoje postavení Rikage. Člověk by tu nejraději zůstal napořád. Všechny starosti se zdají tak vzdálené a nebe je tak blízko, že by na něj člověk skoro sáhl. Usmál jsem, při té představě. Potom jsem vyskočil na na nohy a trochu si je protáhl. Připomíná mi to staré dobré časy, kdy jsme spolu chodívali na mise. Dodal jsem nostalgicky a sledoval za mraky mizící měsíc.

Usmála jsem se. Následně se mi úsměv rozšířil. „Už jsi ji přece viděl. Tuhle kočičí stránku a hravost,“ zopakovala jsem. „A pokud si dobře pamatuji, kočička tě trochu poškrábala,“ vyplázla jsem na něj jazyk, pak jsem zvedla levačku a vysunula drápky.
Nakonec jsem obrátila zrak k obloze a sledovala měsíc a hvězdy. Zvedla jsem ruce. Měl pravdu. Tady bylo všechno tak blízko. Snad proto to bylo mé nejoblíbenější místo. Máchla jsem rukou a pak ji zavřela v pěst. Jaké by to asi bylo, chytit hvězdu do dlaně? Otevřela jsem pěst. Nic v ní nebylo, pochopitelně.
Ještě chvíli jsem náchala rukama ve vzduchu a ,chytala' nejzářivější hvězdy oblohy. Nakonec jsem se široce usmála a natáhla ruce, jako bych se protahovala. Zaklonila jsem se a položila jsem se do trávy. Ruce jsem upařila a užívala jsem si výhled na noční oblohu bez zakloněné hlavy. Nepotřebovala jsem, aby mne bolelo za krkem.
V tu chvíli se zvednul a začal se protahovat. Vztáhla jsem k němu ruku a mručivě jsem zaprotestovala. Nic jsem neříkala, ale kdybych byla pes, dalo by se říct, že jsem nespokojeně žakňučela.

Když jsem viděl, jak s nevolí mě vidí vstávat. Došel jsem k závěru, že posedět ještě chvíli není tak zlý nápad. Pro jsem si sedl vedle ní a pozoroval hvězdy. Sundal jsem si plášť a před oba ho přehodil napříč, takže jsem pod ním byli oba. Tady na hoře rychle klesá teplota a já nechci aby ses nachladila. Usmál jsem se a jemně jí ukazováčkem přejel přes špičku nosu. Potom jsem znovu otočil zrak k hvězdnému nebi, které vypadalo jako poseté drahokamy. Uvažuji, že si seženu nějakého mazlíčka, nejlépe něco co časem vyroste a zesílí. Aby mohl být se mnou kdekoli a já se o něj nemusel obávat. Pronesl jsem jaksi do prázdna a slova nikomu přímo neadresoval.

Usmála jsem se, kdy si sedl. Něco uvnitř mne, co vždy rádo dostalo to, co chtělo, zaplesalo radostí. Chytla jsem lem jeho pláště a přitáhla si ho k sobě. Skrčila jsem nohy, abych se pod něj vešla celá. „Jak šlechetné,“ hravě jsem se usmála, nato jsem ale nakrčila nos a potlačila nutkání zavrčet, když mi přejel po jeho špičce. Já jsem si měla hrát, ne on. Zamručela jsem, ale hned jsem se zase usmála.
Nakonec už mne nebavilo ležet na zemi. Ani vedle mne nemusela být Shi, abych se zachovala jako ona. Aneb pro pohodlí i přes mrtvoly...v našem případě přes živé lidi. Doslova.
Natočila jsem se kolmo k Minatovi a hlavu jsem mu položila na nohu. „Opravdu? A co si tak přibližně představuješ?“ reagovala jsem na jeho předchozí myšlenku vyslovenou nahlas. Úplně v klidu, jako by se nic nedělo. Ať to není pes, opakovala jsem si v duchu.
Ne, že bych proti nim něco měla...ale kočky by asi se zbláznily. A mít ochranku, kterou by moje neustálá společnost nemohla vystát, to není nic super.

Když si tak koumácky lehla hlavou na mou nohu, přišel jsem i o zbyteček svého pláště. Aneb pro dobrotu na žebrotu. Upřímně řečeno mi to, ale bylo jedno. Chlad na mě nijak výrazně nepůsobil, těžko říct zda to bylo tím, že jsem uživatel hyotonu, nebo mou tělesnou stavbou. Když se mě zeptala na toho mazlíčka, trochu mě to zarazilo. Snad jsem si ani neuvědomil, že jsem řekl své myšlenky nahlas. Inu představoval jsem si buď nějakého orla, na kterém bych mohl v budoucnu létat, nebo nějakého malého bílého tygříka. Poslední slova jsem pronesl trochu zasněně, jako bych si to kotě představoval ve své barvité mysli.

Nakrčila jsem nos a tentokrát jsem doopravdy zavrčela. Krátce, tiše a úsečne, ale zavrčela. Ozvala se část, která si zabírala tygry sama pro sebe. A nehodlala je dát někomu jinému, ač to bylo (hodně) sobecké.
„Tygra?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se tvářit klidně, jako že mne to moc nezajímá, ale kvůli předchozímu zavrčení to moc nešlo.
Věděla jsem, že Minato má rád kočky. Ale k němu bych si představovala spíše...leoparda. Bílou kočku s flíčky a chundelatým ocasem, který bude věrně prozkoumávat okolí a hlídat bezpečí svého pána. Jako Tenshi.
Usmála jsem se, když jsem si vybavila svého leoparda a vzpomněla si tak na to, jak se ke mně dostal. Shi občas popadne touha jít do přírody. A když nejdu s ní, často si přinese nějaký suvenýr. Většinou je to jelen, kanec nebo nějaký opeřenec, který mi potom zrvaví kancelář nebo jakoukoliv jinou místnost, ve které se nacházím - jako správná kočka se Shi pokaždé přichází pochlubit kořistí. To, že by ji mohla roztrhat venku, ji ani nenapadne. A jednou...jednou to bylo opuštěné mládě leoparda.
Probrala jsem se za snění a upřela jsem na Minata svůj pohled. Ano ve tmě mi nedělalo problém rozpoznat všechny jeho rysy, stejně jako okolí. Vlastně jsem ve svém vidění ve dne a v noci neviděla pravelký rozdíl.

Když jsem pocítil její reakci, trochu jsem znejistěl. No ano, měl jsem na myslí bílého tygra bengálského. Nebo myslíš, že je to špatný nápad? Moje sebedůvěra byla tak nějak nahlodána, takže jsem si nebyl jistý tím co vlastně chci. Pozoroval jsem její zamyšlený výraz a dumal co se jí asi tak honí hlavou.