First topic message reminder :

S nadějí jsem se na něj koukla.
"Umíš nějakou že jo?"
Krev která mi stékala po čele přes tvář mě začínala šimrat, strašně moc jsem se potřebovala podrbat na čele a snažila jsem se pohnout rukama.

Klidně jsem se procházel ulicí a zatím co jsem si pohvizdoval sám pro sebe nějakou písničku, jsem s hlavou vysoko zakloněnou pozoroval nebe. Byla to idilka, kterou narušil až můj náraz do čeho si. Zaraženě jsem couvnul a uvědomil si, že ne do čehosi ale do kohosi. Omluvně jsem se usmál.
"Promiň, já, byl jsem trochu mimo..." začal jsem se omlouvat, mezitím co jsem zkoumal, jestli mu to nezpůsobilo nějakou újmu.

Išiel som si pokojne z pohľadom kamsi do prázdna a hlavou plnú myšlienok. Zrazu som pocítil náraz a ustúpil som Ehm.. nič.. nič sa nestalo.. povedal som nie príliš prítomným hlasom.

Široce jsem se usmál. Opravdu, nebyl to nijak velký náraz, zdálo se, že jsme oba šli více méně vycházkovým krokem a tak se ani jednomu nic nestalo.
"To jsem rád," řekl jsem a díval se dál na něj. Bylo mi hloupé jen tak odejít, na druhou stranu se vlastně nestalo nic jiného, než že jsme do sebe vrazili. Nemusel bych si toho vůbec všímat. Nějaký čas jsem se v duchu dohadoval sám se sebou a pak jsem k němu natáhnul ruku.
"Hyuuga Hiroki, ať můžeš večer doma vyprávět, kdo do tebe vrazil," spolu s jménem mého klanu tahle věta zněla docela namyšleně, ač jsem jí tak vůbec nemyslel. Ale takhle to bylo skoro pořád.

Podal som mu ruku.. Teší ma... Ďalší Hyuuga?!... Ja sa volám.. Shimonu...Shimonu Senju... zasmial som sa No kebyže mám komu rozprávať... poznamenal som nakoniec. Neviem prečo ma prekvapilo že je Huuga kedže v Konohe to bol asi najväčší klan.

"Taky," pustil jsem jeho ruku a zamyšleně si ho prohlédl.
"Další Hyuuga?" to jeho prohlášení znělo dost překvapeně. A já měl vždycky za to, že mi to lidé poznají na očích.
"Poslední dobou se setkávám se stále víc názory proti našemu klanu. Tuhle jsem potkal Hyuugu, co neměl rád Hyuuga klan. To už je opravdu trochu moc," mumlal jsem si zamyšleně pro sebe, ale pak jsem se zase vzpamatoval.
"Ehé... Ty nemáš nikoho, komu by jsi mohl o mě říct?" zkoumavě jsem se na něj podíval.
"Jako večer u večeře. Nebo ráno u snídaně. Nebo v poledne u oběda... Nebo co já vím, někdy na svačině?!" tomu se mi nechtělo věřit.

No jednu z Hyuuga klanu poznám viac než dobre... ale netráp sa ani sám neviem prečo som sa nad tým zamyslel. Predsa len Huuga je teraz oporou Konohy kedže náš klan už akosi dožíva. zasmial som sa hoci to nebolo moc vtipné. No tak mám.. ale už sme sa dlho nevideli a no nemám vo zvyku sa stretávať na nejakej rodinnej večeri alebo tak...Ale keď skočíme na rámen tak im to určite poviem znova som sa zasmial.

"Váš klan že dožívá? Ale kdeže! Vždyť máte Hokageho!" usmál jsem se na něj vstřícně.
"Hlavní je přeci kvalita, ne kvantita," pokýval jsem moudře hlavou.
"Ikdyž musím uznat, že my máme obojí," podrbal jsem se rozpačitě na hlavě. Ano, tohle nebylo zrovna skromné.
"Ale jsem rád, že někoho máš," široce jsem se na něj usmál a moje myšlenky automaticky zabloudili k Shijin. Neviděl jsem jí už zase pěkně dlouhou dobu.
Doufám, že až na ní zase narazím, nebude mít jeden z těch svých agresivnějších stavů. V tom těhotenství je nevypočitatelná.
"Ale stejně je to pěkné, takový malý capart..." začal jsem si pro sebe mumlat a na mé tváři se usazoval výraz babičky rozplývající se nad "tím naším malinkým drobečkem", i přesto, že takové věci mi Shijin výslovně zakázala.

No Hokageho ktorý bol už pár krát mŕtvy... no a potom tu je ešte Seito-sensei a ja.. takže žiadna výhra zasmial som sa aj nad tým ako skromne hovoril o klane Hyuuga. No mám ale trocha v inom vzťahu ako rodina... poobzeral som sa či tu niekde tu nie je. A potom som sa zamyslel He?... O čo tom rozprávaš ?

Rychle jsem se vzpamatoval a začal vrtět hlavou.
"Ale nic, nic," uvědomil jsem si, že se chovám jako blbec.
"Jen Shijin čeká miminko," široce jsem se usmál.
"Budu strejda!" stále to ve mně ještě žilo, ikdyž to bylo přes měsíc, co jsem se tu novinu dozvěděl.
"Tak mě napadá, že nevím kdo je táta ..." začal jsem si opět sám pro sebe potichu huhlat.

Shijin-sama? Uhm.. to je to dievča... zamyslel som sa.
A tak potom jej vzkáž že gratulujem lebo budeš s ňou skôr ako ja... zasmial som sa nad tým a rozmýšľal som. To by ma zaujímalo či pokiaľ nie je otec Hyuuga.. bude to mať Byakugan? zamyslel som sa ale po chvíli som tu smiešnu myšlienku len tak zahodil.

Pokýval jsem hlavou.
"Hai, hai, bezpochyby je to děvče," odkýval jsem mu jeho poznámku. Právě jsem přemýšlel totiž nad tím, kdo by tak mohl být tím šťastným. Jenom jsem potřásl hlavou.
"Určitě jí to vyřídím," usmál jsem se na něj.
"A kam že to vlastně jdeš?" zeptal jsem se ho zvědavě. Vlatně jsem neměl nic na práci a tak mě zajímalo, co šel dělat on.

No.. hej, hej len som si musel spomenúť pousmial som sa.
A zamyslel som sa nad jeho otázkou Nooo... to neviem ani sám.. preto tu blúdim ulicami a len tak zabíjam čas...Potreboval by som niečo od Hokageho... kvôli určitej veci... no ale zase čakať pred jeho kanceláriou sa mi moc nechce. zasmial som sa a rozmýšľal som čo by som takého šiel robiť.

Se smíchem jsem se na něj podíval.
"Nechce se ti čekat před jeho kanceláří a tak čekáš, jestli si tě najde sám. Myslíš že je to dobrý nápad?" zeptal jsem se ho vesele, ale pak trochu zvážněl.
"Ale nestěžuju si. Tak nějak taky nemám co na práci a tak... se třeba může flákat ulicemi spolu," navrhnul jsem napůl v žertu.

No trénovať nemám čo.. Sensei je bohvie kde... Fu určite zase niekde trénuje... rozmýšľal som a deletoval možnosti No tak asi nič iné ako flákanie mi nezostáva...A kludne sa môžeš pridať zasmial sa.

Dlaň jsem měla položenou stále na bříšku.
Kopla mě! Má dcera...
V očích jsem málem měla smích. Tohle bylo poprvé, co jsem její pohyb cítila tak zřetelně. Byla jsem šťastná. I přesto, že ve světě se schylovalo k další válce. I přesto, že nás spoustu lidí opustilo. Měla jsem Ryuujiho. Měla jsem Mikomi. Měla jsem svou malou dcerku.
Nemohla jsem se dočkat až ji poprvé sevřu v náručí. Až ji uvidím vyrůstat a až jí budu prvně rozčesávat vlasy. Až já budou růst zoubky a já budu muset každou noc vstávat a kolébat ji, aby znovu usnula. Dát jí najít i napít. Až půjde poprvé do Akademie a já budu cítit ten hrdý pocit, který jsem vlastně měla už teď. Bude přece moje.
Moje Neko. Jenom moje. A Ryuujiho, tetičky Mikomi a strejdy Assasina. Babička Taura a děda Naoto také stojí za zmínku.
Rozhodla jsem se posadit na jednu z bližších laviček.
S takovými rozměry těla jsem už ovšem nemohla na opěradlo, jak mi bylo zvykem, ale obvyklým způsobem. Zaklonila jsem hlavu a zadívala jsem se na hvězdy lemující měsíc ve tvaru úplňku. Přímo nad Hokagy.
Ten pohled jsem milovala.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Čas mi rychle plynul a častokrát jsem trávila noci venku už odmala.
Z hospody kousek ode mě se něco po půlnoci začal ozývat ryk. Zvedla jsem se a rozhodla se přemístit do tišších koutů Konohy. Možná se i vrátit domů, lehnout si vedle Ryuujiho a stulená v jeho náručí spokojeně usnout.
Nestačila jsem však ujít ani do půlky ulice, když se mi kdosi postavil do cesty.
Založila jsem ruce v bok a čekala až se mi uhne. Stál ode mě vlastně jen kousek. Čelenka Kumogakure byla nepřehlédnutelná. Už zase toužili po Byakuganu. Vždy to tak bylo. Spojenectví bylo dávno pryč a já jako osamělá a těhotná Hyuuga byla lehký cíl. Že bych mohla prohrát jsem si nepřipouštěla. Byla jsem koneckonců Jounin. A navíc jsem chránila své dítě.
Zaujal bojové postavení. Zaregistrovala jsem, jak dává dlaň za hlavu a teprve teď jsem zaostřila na katanu.
Zmítal mnou vnitřní boj. Utéct nebo bojovat? Bojem jsem mohla ohrozit své dítě. Útěkem jsem mohla ohrozit svou schopnost obrany, pokud by jich tu bylo víc. Chladnokrevným pohledem jsem přejela po okolí.
Pro příště nebudu chodit ven sama. Strachu jsem tentokrát nedokázala zabránit, ale zároveň jsem si věřila. Jediný, kdo by mě porazil by mohla být má sestra. A Ryuuji. Byla jsem už dost silná na to, abych dokázala přežít. I jako těhotná.
Stačilo jednu dlaň natáhnou před sebe.
Pravou nohu mírně dozadu, zapřít se.
„Byakugan!“ můj výkřik se rozlehl prázdnými ulicemi a zanikl v prapodivných zvucích vycházejících z hospody. Takoví kousek ode mě byli lidé. Lidé, na které jsem se nedokázala spolehnout. A nemohla.
Rozběhl se proti mně. Má roztěkaná, ustrašená pozornost se okamžitě obrátila k němu.
Uhnula jsem před čelním útokem a tělem mi projela příšerné bolest. Nemohla jsem se hýbat tak, jako obvykle. Za dva až tři měsíce mě měl čekat porod. Nebylo divu že jsem ztratila svou mrštnost. A co hůř. Až bolestně pomalu jsem si začínala uvědomovat, že v tomto souboji nedostanu možnost bojovat nablízko.
Jak skončí takový Hyuuga?
Množství chakry v těle mého protivníka bych obvykle obdivovala, ale dnes jsem z něj měla strach. Čím dál větší.
Moje dítě…
Ohrozila jsem přece svoje dítě.
Svoji nenarozenou, malou Neko.
Pečetě, které jsem poskládala teď neznal.
Kolem mého těla se rozletěly vrány jako kdyby se tam zjevily z noci. Jejich černá křídla splývala s tmou a narušovala mu osobní prostor. Klovaly, útočily. A já se dala na útěk.
Běžela jsem jako o život. A vlastně nejen jako. Vlasy se mi točily kolem hlavy. Z očí mi vyteklo pár slz. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná.
V jedné vteřině jsem běžela… V druhé jsem se zarazila a zůstala bezmocně stát. Peříčka z mých černých vran se bezvládně snášela k zemi. Ohořelá. Zničená. Můj protivník měl oproti mě větší výhodu než jsem myslela. Byl uživatel Katonu. Němě jsem pootevřela ústa. Černé pírko skončilo v mých havraních vlasech. Přes rty neprošel žádný zvuk…
„Hakke…“ ani jsem nedokončila název techniky, když se ruce rozkmitaly okolo mého těla. Sotva jsem stíhala. Můj pohyb byl vskutku omezený a mnohé z kunaiů, které na mě mířily jsem dokázala sotva vyblokovat tím způsobem, že mi po těle zanechaly množství krvavých rýh. Mému protivníku zářily v očích pobavené jiskry. Poznala jsem je. Takhle jsem se tvářila já, když jsem něco dobrého dokázala pro svou vesnici. Když jsem pro ni dokázala někoho zabít. Prohnula jsem se v zádech, když jsem v nich ucítila ostrou čepel. V dlaních se mi automaticky formovala chakra. Tvar vran byl jistý. Nezkalený strachem.
Roztočily se kolem mého těla a utvořily tak zvláštní vír, jímž správně nemělo nic projít.
Teď už jsem však proti sobě měla dva protivníky.
Konohou zazněl můj přidušený výkřik, když mojí obranou proniklo cosi ohnivého.
Mé vrány sotva na úrovni Chuunina nedokázaly něco takového zastavit. A má větrná chakra v nich ke mně poslala ještě silnější oheň. Dlaní jsem si zakryla oči a rozkýchala se. Kouř mě donutil je i zavřít. Jen díky Byakuganu jsem si uvědomila, kde můj protivník stojí. To však až ve chvíli, kdy jsem je otevřela a natáhla dlaň proti němu. Jeho kunai však mířil na mé břicho. To do mých očí zaselo poslední zbytek strachu, který zbýval k panice.
Nechtěla jsem víc než zbaběle utíkat a křičet o pomoc. Mé dítě bylo důležitější než má čest. Důležitější než můj život. Sklonila jsem dlaň níž a ostří jeho zbraně se zabodlo do ní.
Tušila jsem, že druhou rukou vytahuje katanu a zezadu se blíží jeho přítel. Má volná ruka se však nepohnula.
Proč?
Sotva jsem to mohla odhadnout.
Genjutsu bez doteku? Tajná technika Kumogakure?
Zaregistrovala jsem svist kolem uší a otočila se. Kaiten se mi nedařil.
Snad jen kolem mě se točily zbytky chakry, kterou jsem měla. A to jsem jí měla dost. Hluboký dech mi sotva vydržel na několik vteřin. Pak už jsem se musela zastavit a přemoci všechnu bolest. Měla jsem pocit, že musím zvracet. Ale neměla jsem čas si ho ani uvědomit, když znovu vyrazili proti mně. Kaiten je sotva odhodil. Tedy v té podobě, ve které jsem jej zvládla.
Jednou rukou jsem stále nemohla hýbat.
Druhá však sloužila dobře. Využila jsem toho, že stál jeden z nich blízko a jediným rychlým pohybem se probleskla k němu. Riskovala jsem. Riskovala jsem, že ona ponese následky za to, co dělám já před jejím narozením. Ale nebyla jiná možnost.
Pár centimetrů před jeho tělem má chakra vyhasla.
Zcela. Po tváři mi stekla jediná slza. Natáhnutou rukou zastavil pohyb mé. Zřejmě to opravdu bylo Genjutsu. Strach je nepřítelem kunoichi a já jím byla naplněná. Slza stekla po tváři a pokračovala ještě níž… Svou dráhou kopírovala má líčka až po krku sklouzla po výstřihu. Snad bylo štěstí, že se zarazila o látku. Kdyby kopírovala kontury mého těla ještě chvíli, narazila by na krvavou ránu přesně vprostřed hrudě.
Ruce se mi klepaly.
Ne, to jsem se klepala já. Celé mé tělo. Nádech, výdech. A pak výkřik.
Záklon v bolestné agonii, rozhození vlasů kolem těla. Euforický strach. Krutost. Mráz. Jeho katana proťala přední část mého těla jako kdybych tam ani nestála já ale obyčejný lístek stromu, který utržen padá na zem. Bez života.
Ne, tohle ještě nebyl můj konec.
Konečně. Konečně měli přijít na to, jak je Hyuuga nebezpečný protivník.
Po ostří jeho katany mu má chakra vyslala do těla velice nepříjemný elektrický náboj. Vykřikl téměř ve stejnou chvíli jako já. Jeho tělo, teď již zcela bez vlády, skončilo v jedné ze stěn. Uslyšela jsem opilecký křik. Možná, že si mě již všimli. Otočila jsem se.


Z hrudi mi stékalo víc a víc krve.
Až příliš mnoho krve. A teď mi ten, kdož stál předtím za mnou, zabodl svoji zbraň do břicha.
Bezmocně jsem zamrkala. Toto nebyla fyzická bolest. Tohle byl pocit, který zažije jen matka, která ví, že její dítě je mrtvé aniž by jej jedinkrát v životě směla pochovat.
Další slza mi sklouzla po tváři. Třetí. Čtvrtá…
Vyrazila jsem kupředu a zaslechla přitom výkřik svého jména směrem od rohu ulice.
Jeho katana vjela hloub do mého těla. Má chakrová vrána, která mne vždy doprovázela, vrazila do něj v blízkosti srdce a rozplynula se. Poslední vrána, kterou jsem kdy vytvořila. Poslední chakra. Hned po ní tedy následovala má dlaň. Způsobila okamžitou zástavu, tím jsem si byla jistá. Na tváři se mi neobjevil úsměv, jak by to mělo být.
„Ryuuji…“ teď už jsem plakala. Teď už jsem nedokázala zadržet všechny slzy. Teď už jsem se svezla na zem a dlaní pátravě přejela po zemi.
„Já nevidím…“
Bezmocná jsem se svíjela v křečích. Na zelených lístcích, všudypřítomných a tak charakteristických pro Konohu, se objevovala má krev. Byly teď rudé. Rudé listy.
„Já nevidím…“ svět se mi v jediné chvíli rozplynul před očima.
„Ryuu…“ zadržela jsem dech. A nebo mi jen vypovědělo srdce službu.
Naposledy zatepalo. V bolestně pomalém rytmu. Nebo v bolestně rychlé agonii.
Do vlasů mi vnikl vítr a rozechvěl je jako jemné struny houslí. Probuďte se, vstaňte!
Šum spálených peříček z mých vran mi zněl jako melodie láskyplného obětí.
Ryuuji… Mikomi… Neko…
Bez činnosti srdce však nejsou myšlenky. Nemohou být.
Tentokrát mě vítr po vlasech hladil dlouho. Tu dobu, po kterou někdo možná běžel k mému tělu. Tentokrát však nic nezaznělo. Tma. Svítání. Úplněk stále zářící na červánkovém nebi.
Tma. Nevidím…
Svítání. Necítím…
Úplněk… Poslední...
Červánkové nebe… Zrudlé mojí krví…
Ach dobrou noc, Konoho. Dobrou noc, můj milenče. Dobrou noc, sestřičko. Dobrou noc… Dobrou noc, mé poslední červánkové nebe… Dobrou noc…

S úsměvem jsem se na něj obrátil.
"Jasně, ve dvou se to pořád poflakuje líp, než -"
Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel výkřik? Měl jsem pocit, že přichází z jiné části Konohy a co víc, ten hlas... ten hlas byl nejspíš jen výplod mojí fantazie, jak jsem přesvědčil sám sebe.
"- než v jednom," dokončil jsem s menším zadrhnutím větu. A pak jsem se dal do toho poflakování, podvědomě míříc směrem ke zvuku, ať už jsem si ho vymyslel, nebo ne.
Jedna ulice. Druhá. Zatáčka a třetí. Pomalu ke mě začali slabě doléhat zvuky boje.
Zdá se mi to, nebo snad...
Pak padnul výkřik.
"To ne," vyklouzlo mi tiše z úst, když jsem poznal hlas.
To ne, to ne, to ne! Nesmí bojovat! Je těhotná! Ksó...
Ani jsem si neuvědomoval, jak se mé nohy dali do pohybu. Proběhl jsem první ulicí a pokračoval dál. Běžel jsem za zvukem, který chvílemi utichal a pak zase nabýval na intenzitě.
Můj bože, to jí nikdo nepomůže?!
S navalem adrenalinu jsem měl pocit, že ulicemi spíše letím, přesto jsem byl stále pomalý. A můj vnitřní hlásek se mě ptal, co si myslím, že dokážu, až tam dorazím. Ignoroval jsem ho.
Je to daleko. Moc daleko. Rychleji! Musím...
Zavřel jsem oči a zrychlil jak nejvíc jsem mohl. Pak zvuk utichnul. To bylo horší, než ten předchozí hluk. Byla to jako rána pěstí do žaludku. Prudce jsem otevřel oči a ač jsem nevěděl, že to ještě jde, zase jsem o něco zrychlil. Už to nemohlo být daleko! Teď, když zvuk utichnul jsem běžel jenom po paměti. Jedna odbočka. Druhá. Zahnul jsem do třetí a můj dech se zrychlil, když jsem viděl, scénu před sebou. Pár lidí již stálo kolem tří stínů na zemi. Okamžik, na který jsem se zarazil pominul a změnil se znovu v rychlí běh. Já ten stín poznal. Ten jeden kousek stranou. Ležel na lístcích, které se barvili krví těla. Krví těla mé sestry. A krví jejího nenarozeného dítěte. Rozšklebená rána od katany v oblasti jejího břicha byla již jasně vidět.
Ne. Ne! To nemůže být pravda. Nesmí!
K jejímu tělu jsem se napůl sehnul a napůl spadnul.
Shijin!
Už nedýchala. A ani její tep jsem necítil pod rukama, když jsem jí opatrně zvedal hlavu a pokládal jí na své ruce. Ale odmítal jsem si to přiznat. Odmítal jsem to vidět.
"Tak jí sakra někdo pomozte!" rozkřičel jsem se na lidi v okolí. Nevěděl jsem, co bych měl dělat. Zůstali stát. Jako stíny na nebi, které zlatilo vycházející slunce. Oni to věděli. Věděli, že už je konec.
Shijin... Shijin! bezmocný výkřik se rozléhal ulicemi probouzející se Konohy.

Jasné... zaškeril som sa na Hirokiho a viac menej som šiel za ním tým svojim ležérnim tempom. Chvíľku som nechápal ten jeho výraz ale iba som pokrčil ramenami a povedal si že to nič nebolo. Po pár uličkách sa zastavil a ja za ním Bol to výkrik?!... nie.. určite to bol iba vietor hvízda niekde.. upokojoval som sám seba. Ale zrejme Hiroki si nemyslel to isté ako ja. Z ničoho nič sa rozbehol ja následne ani neviem prečo za ním Hikari kam bežíš? opýtal som sa pozadu lebo som mu nestíhal akoby ho dopredu hnalo niečo silné. Následne sme zrejme dorazili k miestu kam bežal. Videl som na zemi ležať človeka a pár ľudí okolo nej. Ona?!.. je to ona?! Skamenel som keď som uvidel krv a následne jej meno vyslovil Hikari. Moja srdce sa rozbúchalo a snažil som sa teraz vo svojej hlave prísť na to čo rýchlo urobiť. Po Hikariho výkrikoch som sa otriasol musel som niečo urobiť. Kso...pomôž jej!!! okríkol som sa a rýchlo pribehol k jej telu nad ktorým bedákal Hiroki. V panike som videl ranu v jej bruchu a všade krv.
Dal som si dole tričko a priložil jej to na ranu aj keď som vedel že okolo je už množstvo jej krvi. Spomenul som si na to čo nás učili a čo som vedel o prvej pomoci. Skontroloval som či dýcha.. nedýchala. Tep žiadny jej telo začínalo chladnúť. Zo smutným pohľadom som položil Hirokimu ruku na rameno H..Hiroki... už je neskoro povedal som roztraseným hlasom a sklonil som hlavu. Prišli sme neskoro... Pozrel som sa na svoju ruku celú od krvi. Teraz sa celý svet okolo mňa zmenil na farbu jej krvi. Slza ktorá si našla cestu von pomaly dopadla na jej bezvládne telo.

Zavřel jsem oči. Samozřejmě, že jsem to věděl. Cítil jsem ten chlad. To unikající teplo. Cítil jsem to, co tam nebylo. Byla pryč a já jsem s tím nemohl nic dělat. Přišel jsem pozdě. Adrenalin, který mě před tím hnal dopředu, jakoby náhle zmizel, stejně jako okolní svět. Stěží jsem vnímal ruku, kterou mi Shimonu položil na rameno. Jeho slova, jakoby ke mě doléhala přes mlhu. Otevřel jsem oči. Moje bílé kimono již dávno nebylo bílé. Krev, vytékající především z rány, kterou měla Shijin na hrudi a v oblasti břicha ho barvili do šarlatově rudé barvy. Pohled mi spočinul na jejím obličeji. Alespoň jeho krása zůstala netknutá.
"Shijin," bylo to slabé zašeptání, vzdech v korunách stromů. Na víc jsem se nezmohl. Vzal jsem její tělo do náručí a opatrně si s ním začal stoupat. Bylo těžší, než jsem čekal, jakoby i na něj dolehla ona tíže osudu. Z očí mi kapali slzy a smáčeli její tváře, stejně tak jako její oblečení. Připadal jsem si jako ve snu. Upřel jsem nepřítomný pohled kamsi do dálky.
"Já... musím... jí odnést domů..." dostal jsem ze sebe a pak jsem těžkým krokem vykročil vpřed. Pomalu jsem kráčel ulicí a nikoho již nevnímal. Nebylo to ani třeba, neboť mi lidé uhýbali sami. Za sebou jsem nechával dvě mrtvá těla, dvě mrtvá těla vrahů své sestry a mnoho lístků zabarvených do ruda, připomínajících lože vystlané růžemi.
(přesun)

Hiroki.....Shijin... znelo mi v hlave a klačal som mláke krvi a pozeral som sa na odchádzajúceho Hirokiho. Pred očami som mal stále svoje ruky od jej krvi. Miešali sa vo mne pocity a vznikalo z toho veľké prázdno.. jednoducho nič. Vzal som si tričko a dobehol som Hirokiho. Bez slova som ho podoprel aj Shijino telo aby ju neniesol sám a šiel som kam ma viedol. (Presun)

Po chvíli naší "procházky" jsme sešlo až do města kde jsme pokračovali velkými ulicemi , ale i několika menšími.Po chvíli kličkování mezi ulicemi a mezi lidmi jsme došli až k té restauraci.Nebyla nijak velká , ale za to byla krásná a měla pěkně udělanou terasu.Před vstupem jsem se ještě zastavil." Chceš jíst venku nebo uvnitř? " zeptal jsem se.

Celou cestu jsem měla ruce spojené za zády a pozorovala jsem lidi okolo.
Když jsme došli před restauraci zastavila jsem se a koukla se na terasu.
"Asi venku"
Odpověděla jsem s úsměvem a šla si sednout. Když přišel číšník objednala jsem si Dango s jahodovou polevou a spokojeně jsem čekala.

Pokrčil jsem rameny a přisedl si k ní a v té chvíli se mi něco vybavilo.Díky tomu že jsem seděl a měl ruce pod stolem , nemohla si všimnout toho že je mám zase sevřené v pěst.* Kso...další slib který jsem nesplnil...a pochybuju že ten někdo ještě žije... * pomyslel jsem si ale po chvíli jsem se pokusil na to nemyslet.
Já si objednal jedno klasické Dango a svůj pohled jsem zaměřil někam na nebe , které se pomalu začalo plnit hvězdami , ale koutkem jednoho oka jsem pozorovoal Koroki.

Když mi přinesli Dango pocítila jsem krátce divnou atmosféru, koukla jsem se na něj ale zase to zmizelo.
Začínala jsem litovat toho že neumím lidem číst myšlenky.
"Itadakimas"
Zamumlala jsem a pustila se do té dobroty. Po prvním soustu jsem se zavřela krátce oči a usmála se. I když jsem Dango jedla celkem často vždy když jsem si ho dala to bylo jako bych ho jedla poprvé.

Spojil jsem ruce." Itadakimasu... " řekl jsem asi takovým stejným hlasem jako ona a pustil jsem se do jídla.No.Dango jsem neměl už nějakou delší dobu , takže jsem si opravdu vychutnával každé sousto.* Kdy se mi zase nabídne šance sem zajít , že? * pomyslel jsem si a stále jsem pozoroval noční oblohu.