Písečný skleník

prisli sme do sklennika

"Posaď se." ukázala jsem na jednu vonou židličku. "A vyhrń si ten rukáv." dodala jsem, než jsme se začala přehrabovat v jedné z mnoha nacpaných skříních.

spravil so mco povedala
,,dufam ze to nie je vazne"dodal som

lookkoo napsal:spravil so mco povedala
,,dufam ze to nie je vazne"dodal som

Přišla jsem k němu a položila na stůl několik zavíčkovaných baněk. Prsty jsem prohmatala místo kolem rány a zamračila se. "No.. jed už určitě koluje celým tělem... ale vzhledem k tomu, že zatím nejevíš známky šoku, nemělo by být zatím nic poškozeno. Teď ti to umrtvím, pokusím se co nejvíc jedu dostat z těla a pak nasadím protijed." informovala jsem ho. Pak jsem mu do ruky píchla pomocí jehly anestetikum, skalpelem, umístěným ve stole u nástrojů rozřízla ránu a chakrou začala jed víst k ráně, aby vykapával. Když bylo vše dokončeno, chakrou jsem ránu zavřela a jehlou píchla látku z jedné z baněk. "Tak... hotovo! Nemělo by to mít žádné následky, ale kdyby se cokoliv dělo, musíš hned přijít! Te´d běž domů a pořádně se vyspi, budeš asi značně zesláblý. Děkuji za smlnění mise, stav se potom u mě pro odměnu. A toho hada... postarám se o něj... jak ho dostanu z vězení?" pohlédla jsme na hada ve vězení.

"Jsem pitomá..." plácla jsme se do čela. "Já tu knížku o extrahaci jeho jedu nechala v kanceláři... no nic, jdu pro ni... ty si jdi odpočinout, nebo tě budu muset nechat v nemocnii!" umála jsem se na něj a rozešla se pryč.

Pomalu jsem vešla do místnosti a porozhlédla jsem se. Pak jsem zamířila k velké polici s knihami, která tkvěla uprostřed místnosti. Byla dost vysoko, takže jsem se musela postavit na špičky, abych na ní vůbec dosáhla. Popadla jsem tu nejtlustější knihu a položila jí na stůl. Byla od prachu, tak jsem jí oprášila a pak jsem si všimla, že je celá převázaná v lesklém koženém pouzdře. Pomalu jsem rozepnula přesku a otevřela jí.
"Hmm..Hmm.." Mumlala jsem si a procházela jednu stránku za druhou. Zažloutlé listy stránek mi připadali tak křehké a určitě byly hodně staré!
"Tady je sice ten roztok, ale nedá se smíchat s tímhle.." Vyslovila jsem svou myšlenku nahlas. S povzdechem a zamyšleným výrazem ve tváři jsem přešla na další stránku. Pohlédla jsem na papír a zase zpátky na stránku a zářivě se usmála. "Tak tady je to!" Přelétla jsem očima celu stránku a pak se vydala k jedné z velkých nacpaných skříní. Otevřela jsem skleněnou vitrínu a opatrně jsem z ní vyndala prázdné zkumavky a baňky. Položila jsem je na stůl a přešla jsem k druhé skříňce. Z ní jsem vytáhla 3 lahvičky. Každá byla jinak velká. Byli v nich taky uschované nejrůznější jedy a léčivé tekutiny z bylin. Opatrně jsem je položila na stůl k baňkám, aby se náhodou neotevřeli a vrátila se pro poslední ingredienci.
Prohrabala jsem se pod váhou dalších nepotřebných zkumavek a konečně vytáhla zelený líst té nejdůležitější rostliny potřebné k mému roztoku. Došla jsem až ke stolu a sama pro sebe si tleskla. S povzdechem jsem se do toho pustila.
Zkumavky byli všechny čisté, takže jsem je nemuslea mýt. Pouze jsem míchala a přelévala tekutiny a držela se přesného postupu. Docela jsem chápala, proč dala PiliKka tu misi mě. Stačila jediná chyba a všechno to mohlo vyletět a to jsem rozhodně nechtěla.
V prstech jsem rozdrolila list a vložila ho do jedné ze zkumavek do níž jsem poté nalila i vodu a společně je zamíchala. Pak jsem zapálila kahan nad který jsem onu zkumavku položila a nechala, aby se voda ohřála. Ze zkumavky stoupala příjemná vůně.
Když byla zkumavka dostatečně horká vlila jsem do ní nejprve modrou tekutinu a potom červený už předem připravený roztok. Společně jsem to opět dala nad plamen a čekala jsem. Ze zkumavky stoupala pára a když začala tekutiny vřít plamen jsem zhasla. Tak první část úkolu byla za mnou. Přelila jsem vzniklý roztok do jedné z připravených baněk a jala se dělat další práci.
Druhý roztok byl po chvilce hotov a já se s ním přiblížila k tomu prvnímu. Tak jestli jsem něco pokazila teď to bouchne. Opatrně jsem žlutou tekutinu ze zkumavky vlila do baňky. Přivřela jsem oči očekávajíc ránu, nebo aspoň nějaké zapraskání ale nic nepřišlo. Zaradovala jsem se a popadla baňku. Zamíchala jsem s ní a pak její obsah vlila do jedné z dalších zkumavek, kterou jsem poté uzavřela, aby se roztok nevylil. Zaklapla jsem knihu a vrátila jí na místo. Uklidila jsem všechno náčiní které jsem potřebovala na své místo a zkumavku s roztokem jsem pevně svírala v rukou.
Tak a teď rychle do nemocnice Pomyslela jsem si, otevřela jsem dveře a vyšla ven z místnosti.

Vešla jsem opět do skleníku. "Jestli tady ta kniha nebude tak už vážně nevím.."
Zabědovala jsem v duchu a podívala se do skříně.
"Vzácné rosliny, výbušné směsy.." Předčítala jsem nahlas názvy knih. Tak tohle mi bude k ničemu. Hledala jsem dál až jsem narazila na "Jedovaté látky, jedy a tady je to nejdůležitější. Anatomie lidského těla.." Zajásala jsem a hned si vzala všechny tři knížky do ruky. Přišoupla jsem si židli ke stolu a otevřela jsem knížky. Nechci PiliKKu stále otravovat! Má svých povinností víc než dost!
Odrhnula jsem si vlasy z čela a začala studovat. Jestli to takhle půjde dál možná bych za pár dní byla schopná připravit jedovatou směs, kterou bych naplnila své jehlice.

Vešla jsem a znovu jsem ucítila tu známou vůni léčivých bylin a starých spisů.
Podívala jsem se na stůl. Má směs tam stále byla, připravená už od minule.
Přešla jsem ke stolu a z pouzdra vytáhla jehlice.
Opatrně jsem do ruky vzala první zkumavku s jedovatou směsí a zatřepala s ní, abych látky trošku promíchala. A poté jsem mohla začít. Opatrně jsem do každé z jehel vstřikovala jed a snažila se být plně soustředěná a přesná.
Po chvilce jsem byla s výsledkem spokojená. Všechny jehlice byly naplněny a já neměla šanci zjistit, jestli jsem jed namíchala správně. Pracovala jsem přesně podle postupu, takže by to mělo být správné.
Sklidila jsem použité nářadí a jehlice nyní už napuštěné jedem jsem si také uklidila do pouzdra.
Poté jsem skleník opustila.

Smála jsem se na celé kolo a prudce otevřela dveře od skleníku. V jedné ruce jsem držela mokré boty a v té druhé košík. Snad uschne..
Usmála jsem se a a vešla dovnitř. Do nosu mě uhodila ostrá vůně květin a bylinek. Nebyla jsem tady hodně dlouho, ale přesto jsem tohle místo měla moc ráda. Pamatuji si na ty časy, kdy jsem tady seděla nad knihami a snažila se naplnit své jehlice svým prvním jedem. Přišlo mi to teď všechno tak dávno.. Straně dávno.
I přesto, jaký venku zuřil liják ve skleníku bylo teplo a příjemně. Zašla jsem až dozadu a všimla jsem si stolečku a židliček. Proutěný košík jsem položila na stůl a odrhnula si mokré vlasy z čela. Oblečení bylo nasáklé deštěm a vážilo snad tunu, ale nevadilo mi to. Byl to můj nápad a rozhodně jsem toho nelitovala. Při nejhorším si uženu chřipku..
Usmála jsem se a sedla jsem si na jednu z židliček. Boty jsem hodila na zem a mrkla do košíku. Jídlo bylo naštěsstí ve sterilizovaných igelitových sáčkách, takže bylo celkem v pořádku a hlavně poživatelné.
Mrkla jsem na příchozí PiliKKu, vytáhla z košíku ubrus, ačkoliv byl mokrý poslouží svému účelu. Dál jsem po stole rozložila pár talířků, skleniček a láhev s pitím a nakonec i balíčky s jídlem.
"Ták a je to.." Založila jsem ruce v bok a spokojeně si prohlížela své dílo. Na to, že jsem v kuchyni popadla to první, co jsem viděla, to bylo celkem slušné.

Vešla jsem do budovy a nasála tak důvěrně známou vůni. Než jsem došla až k Yo, posbírala jsem cestou ty nejhezčí květiny a na stolku je dala do vázičky. "Nebyla jsem tu tak dlouho... nemám teď na nic čas..." zhroutila jsem se na židli. "Vypadá to báječně!" ukořistila jsem jeden knedlíček a zakousla se do něj. "Tak povídej.. co Konoha, trénink, přátelé, Shukaku, muži, ženy... všechno chci vědět!" zazubila jsem se.

"Hai, jako Kage jsi hrozně vytížená. Doufám, že teď kvůli mě nebueš mít práce až nad hlavu, když tě tady zdržuji.." Usmála jsem se a pohled mi padl na ty krásně barevné kytky va váze přede mnou. Hrály všemi barvami a nádherně voněly! Chvilku jsem se nepřítomně zahleděla ven. Poslední kapky se snášeli na zem, na Sunu padla tma a já se ze vzpomínek vrátila pomalu zpátky do přítomnosti. "Konoha.. Bylo těžké to tam opustit, ale ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tady. Trénink s Hokagem byl skvělý.. Dokázala jsem Shukaka zkrotit a celkem ho ovládám, už je jen na mě, abych se zdokonalila. Přátelé? Pár lidí by se našlo, ale nebyl čas na seznamování s novými lidmy.. Pak ten útok.. Naštěstí to Konoha zvládla a je znovu stejná jako dřív. Možná i krásnější... Ale teď mi povídej o sobě! Co Suna? Něco nového? Co Neuro a děti? Chci znát všechny novinky či detaily!" Znovu jsem se usmála a nedočkavě pozorovala PiliKKu. Konečně jsem si mohla s někým zcela otevřeně a upřímně popovídat.

"Jsem ráda, že jsi zpět! Assasinovi věřím, jistě je z tebe ninja výtečné úrovně, možná lepší než já!" pousmála jsem se. "Jsem ráda, že jsi se naučila spolupracovat s démonem a především, že se ti při tom útoku nic nestalo!" jemně jsem jí stiskla ruku na důkaz svých slov. "Suna... byl tu jistý muž, který tvrdí, že dědeček založil Akademii pro loutkaře a žádá mě, zda by ji Suna sponzorovala. Potom se samozřejmě vrátil Daiki, což bylo.. nečekané a navíc velmi... jsem rpostě hrozně ráda, že je zpět! Dlouho jsme byla trénovat, mezitím ale Neuro našel toho hajzla, co unesl Amayo a údajně... měl ztratit paměť, jenže když jsem přišla do Kiri, už jsme ho nenašla... jsem z toho docela na prášky, nemám tušení kde je, co všechno si pamatuje, mohl by se zase stát nukeninem a tentokrát už by mu to určitě neprošlo jako před lety! Děti tu nejsou, když jsme odcházela na trénink poslala jsem je k babičce, nechtěla jsem, aby tu byli sami, venkov jim prospěje a ruka naší babičky taky!" pousmála jsem se. "A co ty? Co Fu?" upřela jsme na ni oči.

"Děděček? Myslíš tím.. Akasuna no Sasori? Víš, táta a vůbec ani babička se mi o něm nezmiňovali, moc toho o něm tedy nevím.. Ale je zvláštní, že žije.. Že by.. Edo tensei? A loutkařská Akademie? Zajímavý nápad, souhlasila jsi s tím, nebo ne?" Zeptala jsem se a vzala si z igelitového balíčku žlutý Dango knedlíček.
"Hai.. Neuro.. Ztáta paměti? Co já se ještě nedozvím. Bude to v pořádku, ale pokud Neuro skutečně ztratil paměť, tak nevím, ale jediné, co vím jistě je, že se Neuro o sebe dokáže postarat.. Aspoň v to doufám." Byla jsem překvapená a s stisk ruky Pilice opětovala. Chtěla jsem jí nějak dodat odvahu a povzbudit ji.
"Třeba se ti vrátí poslušné a závislé na babičinných koláčcích.." Podotkla jsem dětem, abych odvedla téma. Usmála jsem se a pak zmlkla. Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. "Fu? Nevím, opravdu nevím, kde je mu konec, ale nechci se už kvůli tomu trápit. Říkal, že odešel do Suny, ale tady není, tak.. To je jedno" Usmála jsem se. "Čert to vem, nechci si dneska kazit náladu. Hlavní je, že jsem teď tady s tebou a můžu ti všechno otevřeno říct!"

"Máš pravdu! Potřebovali jsme se už navzájem!" pousmála jsem se. "Vždyť jsem spolu vyrůstali jako sestry!" zavřela jsem oči. "Chceš tedy zůstal na stálo... už se nechceš vrátit do Konohy?"

"Ne, už zůstanu zde, napořád.." Řekla jsem pevně, ale s úsměvem. "Takže, na Sunu se útok nekonal? Viděla jsem u brány zvýšenou ostrahu.." Pravila jsem zamyšleně.

"Konal.. několikrát... od té doby, co se mi někdo neznámí vloupal do kanceláře jsem zesílila všechno!" uchechtnu se.

"Je to i dobře. Ale aspoň už vím, že radši vždycky budu na tvou kancelář klepat!" Na chvilku jsem se odmlčela a upřela svůj pohled na vázu. Sledovala jsem jeden růžový okvětní lístek, který se oddělil od celé rostlinky ve váze a pomalu padal na stůl pod ní.
"Jsem ráda, že za tu dobu, co jsem byla pryč se Suna nezměnila. Je taková, jakou jsem si jí pamatovala. Stále stejně krásná. Častokrát jsem na všechno tady při tréninku vzpomínala. Víš.. jednou chci být stejně silná jako ty, Pili-chii!" Usmála jsem se a svůj pohled stočila z okna na PiliKKu. Pozorně jsem si jí prohlédla.
Vždycky pro mě byla vzorem, někdo díky komu jsem měla chuť stále se zlepšovat.. To ona mě naučila základy, bez kterých bych teď byla nic.
"Arigato Pili.. Za všechno.." Dodala jsem zničehonic a znovu jsem se usmála. Už vážně až moc přemýšlím!

".. obávám se, na jaké úrovni jsi teď ty! Pamatuješ, co jsem ti slíbila, když jsem tě nechávala v Konoze a odcházela do Suny?" pousmála jsem se a naklonila hlavu na stranu, až mi prameny černých vlasů sjeli po ramenech.

"Hai, vzpomínám si" Řekla jsem a usmála jsem se. Pak jsme se porozhlédla po stole a nalila si do prázdné skleničky vodu.

"Pak tedy... chci vidět, co jsi se naučila!" pousmála jsem se a ukousla si rozjedený knedlíček. "Už dlouho jsem s nikým netrénovala." pousmála jsem se.

"Hái, sensei.." Schválně jsem ji takto oslovila. "Doufám, že tentokrát od tvých loutek nedostanu nafackováno, jako minule.." Zasmála jsem se té dávné vzpomínce. Pak jsem se podívala skrz proskleněné tabule skleníku a venku opět svítilo slunce. "Můžeme jít hned, pokud chceš. Já jsem připravená..." Sklidila jsem pár prázdných balíčků do už uschlého košíku a sklidila i láhve s pitím.

Jestřáb přiletěl ke skleníku a upustil svitek na zem.
Na svitku bylo ozdobným písmem napsáno: FRS
Na svitku byl přilepen i malý lísteček se vzkazem, na kterém stálo.

Spoiler:

Dívala jsem se na odlétajícího ptáka a pak se usmála. "Vidím, že ani Hokage se nedokázal ubránit... jak jsi dokázala odejít?" zazubím se. "A Hai! Jdeme trénovat studentko!" kývnu.

Um? Překvapeně jsem se podívala na lísteček a rychle ho přelétla očima. Byla jsem překvapená, moc překvapená. Vzala jsem si do ruky s jistou úctou svitek a bála se, abych ho nijak nepoškodila. Stále jsem nechápala, jak něco tak cenného a jedinečného bylo svěřeno mě. To, co právem patřilo Konoze. Musela jsem se usmívat. Podívala jsem se znovu na vázu a zamyšleně ji pozorovala. Arigato, Hokage-sama..
Z myšlenek mě vytrhla až PiliKKa. S úsměvem jsem se na ní otočila.
"Až mu ho budu vracet, musím mu poděkovat!" Pak jsem se zamyslela. "Jak? Suna je můj domov, říkala jsem to už mockrát. A navíc mám tu tebe, babičku, teď i Daikiho..." Široce jsem se usmála a vstala. Svitek jsem opatrně uschovala do brašničky.
"Tak pojď Pili-chii!" Popadla jsem jí znovu energicky za ruku a do druhé si vzala onen proutěný košík, který v sobě schovával tolik vzpomínek. Vyrazila jsem ven. Do očí mě ostře uhodilo sluníčko, ale vůbec mi to nevadilo. Rázně jsem vykročila vstříc dalšímu dni s úsměvem na rtech.
(Přesun)