Hřbitov

"Sklapni, měl jsi uhnout." odseknu koštěti a dál sleduju Reinu. Mám škodolibou radost z toho že je dopálený, pokud vůbec můžu ještě něco jako radost cítit.

"Dobře, dobře, to by stačilo, ty se nenavážej do mího přítele, bránil mě a máš jediný štěstí, že jsem tady já, jinak by tě uvařil." otočím Shoa směrem k východu a pohladím ho po ruce
"Moc si vyskakuješ, na to že neumíš nic." řeknu už naoko naštvaně a tlačím Shoa k východu

Vře to ve mně, ale nemůžu nic udělat.

"Ale máš pravdu Reino. Teď ještě opravdu toho moc neumím. Možná jednou..." dodám.

Je to pravda. Musím se dobře připravit...

"Nemám ráda, když mě cizý lidi oslovují jménem a ještě když je to někdo jako ty. Drahá jednou.....jestli to teda někdy bude, se s tebou velmi ráda uvidím." naoko naštvaně stejně mrknu a odcházím

Někdo jako já? Jsem podle nich jenom špína? A může mi po tomhle někdo ještě vyčítat můj přehnaný trénink?

Nic už jí neříkám. Zůstávám u hrobu Naomi. Posadím se a je mi špatně z pocitu bezmoci. Nevím jestli brečet, nebo dát zase průchod vzteku.

Zruším svou techniku a udělám znovu pečeť "Shakuton: Kajōsatsu" kolem mě vzplanou čtyři zmenšené kopie slunce.
"Já ji zabiju jo?Nelíbí se mi..." usměju se na Rei a obrátím se k Mikomi načež na ni vypláznu jazyk.

zastavím se a podívám se na něj i na to děvče, pokrčím rameny a pomalu odcházím

Tázavě zvednu oči. Dělá se mi poněkud nevolno. Pomocí byakuganu jsem viděla čakru obou těch divných lidí. Myslím si o svých šancích své, ale snažím se to nedat najevo. Jedna z těch situací, kdy se složím jakmile budu mimo nebezpečí... pokud se z toho tedy dostanu...

Nic neříkám, jenom se dívám. Ono co taky bych měla říct.

Ach... proč tu zrovně teď nikdo není?

Reina Kana napsal:zastavím se a podívám se na něj i na to děvče, pokrčím rameny a pomalu odcházím

Mrknu na Rei mávnu rukou a zrudlý vztekem zruším techniku a jdu za Rei.
"Až budeš silnější...tak si Tě najdu" usměji se a mizím

"Tak vidíš Naomi. Tvoji vrazi mě budou moralizovat." povzdechnu si, rozklepu se a teprve pak omdlím.

Moje poslední myšlenka směřuje k tomu, že bych se měla naučit ovládat i bez tohoto nežádoucího účinku. Vůbec se nedokážu ovládnout když...

natáhnu k Shoovi ruku
"Promiň, netušila jsem,že tu někdo bude." zašeptám

Reina Kana napsal:natáhnu k Shoovi ruku
"Promiň, netušila jsem,že tu někdo bude." zašeptám

"Jdem pryč...nebo se neudržím" uchechtnu se a jde vidět,že se snažím uklidnit

pohladím ho po tváři a odcházíme (přesun)

Reina Kana napsal:pohladím ho po tváři a odcházíme (přesun)

Usměji se a pádím společně s Reinou.
(Přesun)

Proberu se s obličejem zabořeným do kytek... co to bylo sakra? Vyškrábu se do kleku a zase se mi udělá špatně.

Výborně Mikomi. To jsi zase jednou mohla být mrtvá...

Zavrtím hlavou a prohrábnu si vlasy. Myslela jsem, že od Naomina pohřbu jsem emočně naprosto frigidní. Ale jestli mě dokáže něco naštvat, tak zmínka o Akatsuki. Tohle není dobrý. Důvody proč zesílit se mi kopí jeden na druhý a já s tím nic nedělám.

Postavím se na nohy, rozloučím se s Naomi a nejistým krokem se vydám pryč odtud. Už zase ve stavu bez emocí.

Přišel jsem na hrob s objednanými hudebníky. Ti okamžitě začali hrát svůj repertoár.
Došel jsem k vykopané díře, tam měla přijít Rakev Tsunade-sama, okolo bylo spoustu dalších jiných těl a já jsem se jenom díval.

Přišel jsem a zařadil se mezi davy lidí.

Potichu a nenápadně jsem přišla na hřbitov. Zamíchala jsem se do davu lidí. V duchu jsem děkovala svým pevným nervům a faktu, že jsem se vybrečela sama stranou od ostatních. Dívala jsem se směrem k hrobu Tsunade.

Tak, Tsunade-sama..
Objevil jsem se na hřbitově s mými dvěma ANBU. Řekl jsem jim, a čekají u brány a oblečen v černé jsem šel za Assasinem.

Pomalu jsem vešla na hřbitov. Mezitím jsem prošla malou brankou a už z dálky zaslechla hudbu.
Jednou jsem už tady byla. Tehdy také.. Tsukiko-sama..
Pomyslela jsem si trochu sklíčeně a zahlédla jsem Hokageho. Pomalu jsem došla blíž a zařadila se vedle postávajícího davu. Sledovala jsem všechna ta těla padlých Shinobi.
Život Shinobi jek krutý, ale tak to bude stále, holčičko..
Věděla jsem, že ta slova jsou teď tak pravdivá. Mlčky jsem stála a přihlížela. Poslouchala jsem hudbu a hleděla na přicházející lidi.

Potichu a nenápadně jsem přišel na hřbitov. Prohlédl jsem si příchozí a zůstal jsem stát v zadu.
Kdo by si kdy pomyslel, že já budu na pohřbu Tsunade.

Objevil jsem se mezi lidmi, mezi davem jsem se prosoukal, abych mohl vidět. Nehybně jsem stál a pozoroval celý pohřeb.
Všichni jsme vám vděční, Tsunade-sama. A taky všem ostatním, kteří se pro nás obětovali.

Celý v čiernom som sa zamiešal do davu ľudí. Po líci mi stiekla slza. Hneď som si ju zotrel a pozeral som sa smerom na hrob.

Před hřbitovem spomalým a přidám se k davu lidí. Otřu slzy ze tváře a zamyslím se. (Štěstí, že jsem tak nedopadl já... ale všichni bojovali statečně a umřeli, jako pravý shinobi.)

Šel jsem s davem, emocionálně mimo, nevěděl jsem jaké mám mít pocity.
Naslouchal jsem smutné hudbě, hráli krásně.
Nemohl jsem se pořádně soustředit, koukal jsem pořád na jedno místo, jen jsem se pohyboval s ostatními.