Hřbitov

Prešiel som až na miesto, kde bola PiliKKa a postavil som sa asi meter šikmo za ňu.

Vešla jsem na hřbitov a porozhlédla jsem se kolem. Už z dálky se ke mě nesla ta smutná písnička, která jen podtrhovala tu dusnou atmosféru všude kolem. Viděla jsem z dálky rýsovat se postavu Hokageho a ještě dalších osob.
Než jsem se vzpamatovala PiliKKa se mi vzdalovala, tak jsem popoběhla, abych jí dohnala.

*přišel sem se svým senseiem*

"Takže...asi ..začneme." pousmál jsem se a stoupl si k velkému památníku.
"Hmm...Sešli jsme se zde, abychom uctili památku největší Kunoichi všech dob. Tsukiko Sarutobi, nás všechny zachránila...Její oběť bude žít v našich srdcích navždy. Tato válka trvala krátce, ale vzala nám přátelé, rodinu a.." odmlčel jsem se. Při vzpomínce na Kosukeho mě zabolelo srdce.
"Bylo to strašné, ale díky téhle hrdince, je to vše jinak."

"Jdu pozdě..Promiňte." přerušila jsem Assasina a vstoupila rozvrzelou brankou přímo k hrobu.

Pousmála jsem se a setřela si z oka slzu. Vzpomínala jsme na všechna setkání s touhle ženou... nidky by mě nenapadlo, že zrovna ona nás všechny zachrání!

Spravil som dva kroky vpred a postavil som sa vedľa PiliKKy. Z vrecka som vytiahol čistú plátenú vreckovku, ktorú som jej podal. "Prosím."

"Takže..Nikdy jsem nebyl na řeči..za to tenhle stařec jich měl vždycky spoustu." ukázal jsem s mírným, smutným úsměvem na Kosukeho hrob.
"Budete navždy snámi." poodešel jsem, "Máte možnost něco říct i vy."

"Děkuji..." usmála jsem se na něj. Setřela jsem si slzy a snažila jsem se dál už neplakat, ale bylo mi smutno.

Usmial som sa a otočil sa smerom od nej. Teraz nesmútim len kvôli nim. Pozeral som na hroby.

Smutně jsem si povzdechla a zahleděla jsem se na hrob Tsukiko. Vlastně setkala jsem se s touhle ženou jenom jednou. Už tenkrát zachránila můj život a ani jednou přitom nezaváhala. Měla srdce plné odvahy.. Všichni ninjové, kteří ve válce padli ho měli..
Zaklonila jsem hlavu a podívala jsem se na nebe. Něco skončí a něco nového začne.. Co ale čeká nás?
Pohledem jsem spočinula na ostatních. V jejich tvářích byl vepsán smutek stejně jako v té mojí. Bylo to.. Zvláštní..

"POhřby..." Tsukiko nás zachránila...zemřela šťastná? Co jí vůbec provedla Konoha?Co ten KOsuke?...Proč lidé musí umírat..Proč jsou pořád války?

"Obětovat se.To dokáže málo kdo. Síla..k čemu je vám síla, když nedokážete ochránit to, co je vám drahé. Jenom ten pocit, když víte, že vás někdo doma očekává, když víte, že všichni na vás spoléhají. Už jenom to Vám dodá sílu! Přátelé, rodina, láska. To jsou věci, které mají neuvěřitelnou sílu, nejsem silný kvůli svým očím, nebo kvůli sanbimu, ale kvůli tomu, že chráním vesnici, a chráním to, co je mi drahé."

Přešla jsem k hrobu Tsukiko.
"Ty stará čarodějnice, tak jen přece jsi to zvládla."zašeptala jsem.
"Ráda bych něco řekla. Jako vděk za vše, co pro nás Tsukiko-sama udělala, ji uděláme Hachidaime Hokage..její tvář bude vytesána v monumentu."

Pohlédla jsem zmateně na Tsunade. "Myslím, že je to výborný nápad... nic jiného, by si jistě nepřála... zemřela šťastná.. tohle už je jen tečka, za její obětí!" přešla jsem k jejímu hrobu.

"Splní se tím to, co si tak moc přála.." Špitla jsem potichu, když jsem si uvědomila co vlastně Tsunadina slova znamenala. Setřela jsem si slzy, které se mi narhnuli do očí a dál jsem hleděla na ten nehybný náhrobek, jako kdybych z něj snad mohla vyčíst všechny odpovědi na své nevyřčené otázky.

Pozeral som smerom na PiliKKu.

Přešel jsem k hrobu, a položil na něj květinu.

Vzala jsem jednu z kytic a položila ji na hrob Tsukiko, zatím co tu druhou jsem položila na hrob Kosukemu. "Oba byli hrdinové.. všichni, co zemřeli!"

"Ano..přesně tak..Mý předchůdci věřili, že když příjde nový Hokage..bude jako oni..Bude mít jejich ohnivou vůli a stejnou sílu jako oni!! V tom je KOnoha jiná, než ostatní vesnice." taky jsem položil bílé růže na dva hroby.

Přišla jsem k hrobu a položila jsem na něj stejně jako ostatní květinu. Podívala jsme se na jméno vyryté v mramoru.
"Byla jste ušlechtilá žena. Byla jste ochotná dát v sázku svůj vlastní život pro ochranu jiných. Byla jste pravý Shinobi na jehož jméno se nikdy nezapomene. Tím jsem si jistá. Generace za generací bude vždy vědět, kdo udělal tak ušklechtilý čin jako vy. Tsukiko-sama.." Zašeptala jsem a prsty jsem se dotkla chladného mramoru. Pak jsem pohled odvrátila.

Položila jsem růže na hroby. Nebe se pomalu vyjasňovalo.
"Vypadá to na krásné počasí."

"Ano.." otočil jsem se. Naposledy jsem pohlédl na hroby a odešel.

Pomalým krokom som prišiel k PiliKKe a postavil som sa pri ňu. "Už je vám lepšie?"