Nanadaime Hokage vs. Nanadaime Raikage

Na konci Šesté války Shinobi proti sobě stanuli dva mocní shinobi.
Nebyli nepřáteli na život a na smrt a ani toto neměl být smrtící souboj.

Pro oba měl brzy nastat čas, ve kterém opustí tuto zemi a pro oba nastávala chvíle, ve které měli připravit mladší na nadcházejí dobu. Předvídat ji a nezapomenout. Nanadaime Hokage Assasin Senju a Nanadaime Raikage Rin Kagayaki.
Opora dvou vesnic. Každá podpěra se jednou rozpadá a na jejich bedra dopadalo až příliš věcí.
Snad proto se rozhodli znovu zde změřit své síly, svou rozvahu i cenu svých životů.

"Zajímalo by mne, kde jsem?" své myšlenky jsem vyslovovala nahlas.
Je to sen?
Dobře jsem věděla, že jsem mrtvá a nejen chvíli. Mé kroky duněly, když jsem kráčela po mostě. Pohled mi přejel k vysokým sochám. O tomto místě jsem slyšela. Blížím se do Údolí stínů... Ještě jednou ochutnat jaké to je být naživu.
Zhluboka jsem se nadechla a vkročila. Na tváři mne zahřály sluneční paprsky.
Krása...
Avšak na tohle jsem neměla čas. Sklopila jsem pohled dolů a pousmála jsem se.
Jsem mrtvá, tak na co se mračit?
"Nanadaime... Ráda vás vidím." zavrněla jsem.

Ležel jsem v podivné prázdnotě schoulený do klubíčka. Okolo se průzračně vznášely postavy bývalých Hokágů, Kabuta a Sasukeho. Tiše jsem snášel bolest, jakou byla má duše na věky stravována. Najednou se zvedl vítr a já se objevil na něčem tvrdém.
To je..tvrdé. Že by země? ztěžka jsem otevřel oči. Sluneční svit mi prudce zaútočil na zorničku a musel jsem je přivřít. čekal jsem, až si mé oči zvyknou a pomalu se postavil. Uslyšel jsem nějaký povědomý hlas.
"Co...Kde to jsme? R-Rin? Nanadaime Raikage?"

Vzhlédla jsem znovu ke dvěma sochám, které chránily vstup do údolí z obou stran skály a k mostu, po kterém zase budu muset odejít. Pak jsem obrátila světlé oči k němu.
"O tomhle místě se v Zemi blesku mluví. Údolí stínů... Ale to by znamenalo... Jste snad mrtvý i vy?" tohle zjištění mne překvapilo a až teď jsem si to uvědomila. Odcházela jsem s pocitem, že Kumo má dobré spojence. Teď už jsem si ale nebyla jistá ničím.

Oprášil jsem si rukávy a zavřel oko se sharinganem, které jsem kupodivu měl. Cítil jsem se nějak moc živě.
"Tohle..tohle má být cesta na onen svět? Já nemám právo tu být. Byl jsem..trávila mě Smrt." hořce jsem se ušklíbl.
"A ano, jsem mrtvý.."

¨"Buďte rád." kysele jsem se usmála.
"I Bůh smrti je lepší než polibek od úhlavního nepřítele, když je to ještě ke všemu žena."
Odevzdaně jsem povzdechla.
"Nevím, co tu děláme, ale můžeme-li toho, že tu jsme, využít. Pak já znovu žiji ráda," rozesmála jsem se.

"Vážně? Alespoň vás neposedl had, který z vás udělal svého sluhu, chtěl ovládnout svět a nutit vás bojovat proti svým lidem. Nakonec vám vytrhnou duši ven z těla a vy odcházíte v ponížení a se sebelítostí." ušklíbl jsem se.
"Taky rád žiji, ale přeci jenom.."

"Silní lidé končívají špatně. Mě síla také stála život, protože jsem jí chtěla víc. Kdybych se nehnala proti Reině, žila bych... Teď mám pocit, že jsem svou vesnici nechala v nejhorších časech." prošla jsem k okraji údolí.
"Cesta do smrti..." dívala jsem se do tmy. "Na druhé straně je možná cesta pro život." druhá strana údolí se nám ztrácela v mlze.

"Nápodobně, Raikage-dono." přikývl jsem a pohlédl na oblohu.
"Konoha no sato..jak se jí asi tak daří? Jak se daří světu za který jsme položili život, aby se naši lidé měli dobře?" podíval jsem se na druhou stranu údolí.
"Co budeme dělat?"

"Ne," jen jsem zavrtěla hlavou. "Vy jste to dělal pro svět. Pokud vím, bez Konohy už by byla má vesnice zničená. Co se týče mne, dělala jsem to pro svou vesnici a to bylo vše. Nemyslela jsem na víc než na ni a možná to bylo nakonec špatně. Měla jsem se dívat dál než jen k bráně." povzdechla jsem.
"A Kumogakure... Zajímalo by mne, kdo po mne nastoupil jako nový Raikage." zamrazilo mne při myšlence, že Everest ještě může pobíhat po světě.

"Tím si nejsem tak úplně jistý, před mou radikální změnou jsem se také změnil, neviděl jsem dál než k bráně Konohy. Málem jsme se dostali do konfliktu s Kiri, poněvadž chtěla vrátit zpět Samehadu, kterou jsme získali my z rukou šílence." zakroutil jsem hlavou.
"Kumogakure určitě padla do dobrých rukou."

"V to doufám," přikývla jsem a udělala ještě tři kroky dopředu.
Natáhla jsem dlaň a prsty se dotkla jemné stěny. Jemné na pohled, dál mne nepustila.
"Vypadá to, že projde jen jeden a bůh ví kam. Bohové si rádi hrají s lidmi." klekla jsem si a dotkla se země. Téměř jsem z ní cítila svou chakru, ale jak se tam dostala jsem netušila. Zároveň však i jeho a právě to jako kdyby ji zpevňovalo.
"Toto je ironie." rozesmála jsem se.

"Už to chápu, jeden z nás se vrátí a pojede dál. A to, co se zde bude dít, je pod naší taktovkou."zatvářil jsem se zamyšleně.
"Co dál?"

Pohledem smutných očí jsem se zadívala ke světlu.
"Jednou jsem prohrála, prohraji podruhé. Ale pokud se tak stane, slibte mi, že se podíváte i na mou vesnici. Přála bych si, aby nebyla po válce zničena." jen jsem naprázdno polkla.
"Nevíme, jaká doba uplynula od doby, co jsme mrtví, ale stejně." zavřela jsem oči a zhluboka jsem se nadechla.
"Jakmile chakra jednoho z nás zmizí, druhý půjde dál. Pojďme to vyřešit jako správní shinobi."

"Já prohrávám celý život. Myslím, že vy si zasloužíte žít, o něco víc než já. Nikdy neznáme výsledek zápasu. Protože se vždycky může změnit.."zakroutil jsem hlavou a usmál se.
"Oba půjdeme dál. Jeden však uzře světlo čistého světa,"

"Přesně tak." pohledem jsem zkontrolovala svůj odraz ve stěně chakry.
Na to, že jsem po smrti...
Zkontrolovala jsem své vybavení. Moc jsem toho neměla, jen to, co zbylo, když jsem tenkrát bojovala s Reinou. Katana mi naštěstí nechyběla.
"Pak tedy je třeba... Aby tento boj započal..." připravila jsem si pečetě na Kuchiyose a přiložila dlaň k zemi.
"Kuchiyose no Jutsu!" objevila jsem se na hlavě velkého hada. Jeho barva byla někde mezi tmavě modrou a fialovou. Zasyčel.
Můžu svá zvířata přivolat i sem? To je zajímavé...

"Nemám rád, když někdo používá stejné techniky.." udělal jsem pečeť.
"Ninpou: Kirigakure no jutsu!"

"Jak myslíte," pousmála jsem se.
"Kiramekume no Jutsu!" mé oči se rozzářily. Neviděla jsem přes mlhu moc daleko, tahle technika sloužila především pro noční vidění, ale takhle jsem měla před očima alespoň stín jeho pohybu, byl-li blízko.
Had se otočila kolem dokola jako kdyby ho sám hledal pohledem a zasyčel.
Čekali jsme na jeho další tah.

"Mokuton: Jubaku no jutsu!" udělal jsem pečetě chtěl svázat a rozmačkat hada.

Po jednom dřevěném provazci jsem se rozběhla směrem k němu.
Přitom mi tělo začalo zářit zlatavou bleskovou chakrou.
"Raiton no Yoroi!" chystala jsem se ho prostě udeřit až k němu doběhnu.
Dobře jsem viděla svou výhodu v Taijutsu, i když v Ninjutsu byl lepší on.

"A sakra.." hmátl rukou do brašničky a vytáhl své kunaie. Hodil je různými směry a rychle se vyhnul jejímu úderu.
"Suiton: Suijinheki!" otevřel jsem ústa a vyplivl vodní zeď na Rin.

"Raiton: Kangekiha!" proti jeho vodě vyrazila má technika.
Stačilo mi použít jen bleskový element a vodní nahradila jeho. Naše techniky se smíchaly a menší proud zbytku té mojí šel proti němu. Sama jsem si nebyla jistá, jestli se nerozpadne kousek předtím, náraz vzal technice dost na účinku.

Blesk se spojil s vodou a dal mi ošklivou ránu. Dřív než jsem se vzpamatoval objevil jsem se u kunaie. Stál jsem od ní na třetích hodinách.
Sakra, kdybych měl fuuton.. udělal jsem pečetě.
"Katon: Karyuu endan!"

Jeho techniku jsem vyblokovala tou samou.
Používání ohně při bleskovém brnění se mi ale vymstilo. Technika kolem mého těla jen zablikala a zmizela. Znovu ji vyvolat jsem neměla čas.
"Kage Bunshin no Jutsu!" místo toho jsem vytvořila několik klonů a zářivýma očima pětkrát nakopírovaná jsem prohlížela mlhu.

Bože, kloni.. mlha pomalu ustupovala. Měl přichystanou pečeť a ještě několikrát vyplivl proud ohně.