Tréninková budova

First topic message reminder :

v přízemí je po vstupu hned velká prostorná hala (místnost) na boje jak z dálky tak zblízka po schodech u stěny se pak vyjde nahoru kde je něco jako posilovna....

Štval mě. A to docela dost.
Dala jsem ruce v bok a protočila jsem oči v sloup. Měla jsem chuť ho trochu umlčet. Svěsila jsem obě ruce a pomalým krokem jsem se k němu vydala. Stále jsem se mračila.
"Ve hvězdách to není vůbec. Prostě na mě čučíš, jak trénuju s něčím, co ty neznáš a sílu toho bys nepochopil... A odpověď najdu velmi brzy..." opáčila jsem chladně. V očích mi bylo vidět značné podráždění. Killuni se ani nesnažil mě nějak uklidnit. Stál na mé straně. Má nálada se začínala stupňovat. "Jestli ještě promluvíš tím svým jazykem nebo tou hádankou, tvoje jedna ruka bude ležet u jezera a druhá za branami..." Teď už jsem byla skutečně podrážděná. Nejen kvůli tomu, že jsem se tolik přemáhala, ale také proto, že jsem z něj cítila něco, co se mi příčilo. Netušila jsem, co to je, ale prostě se mi na něm něco vůbec nelíbilo.

Promluvil jsem zase jazykem Liduen Kvaedhí. "Ale nepovídej." Vyskočil jsem ze sedu do vzduchu jako bych nevážil víc než pár kilo, ocitl jsem se skoro u stropu tam jsem se přilepil čakrou ke zdi. V ruce se mi zformoval z černé čakry černý luk, kápi jsem měl pořád na hlavě, bylo mi vůbec vidět do obličeje.

Celou dobu jsem ho sledovala, co dělal. Vztek ve mně vybouchl. Ten jazyk byl divný a nelíbil se mi. Vůbec. Složila jsem tedy pečetě a pak jsem zašeptala:
"Hi no Tsubasa."
Najednou mi vyrostl pár křídel z ohně. Tiše jsem zasykla. Pálilo to.
Ale co, čím víc to budu používat, tím rychleji si na to zvyknu... říkala jsem si. Vylétla jsem k němu ke stropu.
"Ten tvůj luk ti k ničemu nebude, když budeš bojovat z blízka..." odvětila jsem chladně. "A víš o tom, že mě štveš? Zrovna dneska nemám dobrou náladu. Vlastně mám náladu horší než normálně, protože mi nic nejde a všechno mě bolí..." Velmi silně jsem vzdorovala bolesti a únavě. Teď ještě ne.
Počkej, nedělej to, zhroutíš se a dopadneš přímo tvrdě na zem! varoval mě Killuni. Neposlouchala jsem ho. Držela jsem se, abych se nepodívala dolů a neztuhla strachy.

Začal jsem padat
Pak jsem se při letu po přímce přetočil a když jsem byl dost daleko do ní tak jsem po ní střelil 3 šípy, jeden mířil na srdce a další dva na kolena.

To, že se sám rozhodl spadnout, mě dost překvapilo, ale zároveň jsem to očekávala. Jenže pak nastal dost velký problém. Mířily na mě dva šípy a já se znášela u stropu v celkem dost slušné výšce. Nemohla jsem se podívat dolů. Ale právě teď jsem byla ve smrtelném nebezpečí. I když, to každopádně budu taky, pokud se pdoívám dolů a ztuhnu.
"Porazil jsi mě... Nemám energii pokračovat..." řekla jsem kapitulovaně. Jenže než jsem stačila cokoli dalšího udělat, přepadla mě únava a já upadla do bezvědomí. Křídla se zrušila a já začala nedobrovolně padat dolů. Šípy mě naštěstí nezasáhly, ale to bylo teď jedno, když ze mě zřejmě zbude jenom mastný flek.

Chytil jsem ji naštěstí ještě když padala. "Takhle to dopadá když nevíš kdy máš dost." Položil jsem ji do rohu a já jsem si sedl někam kde budu vidět když přijde Reina.

Vyběhl jsem najít Reinu. (přesun)

Probudila jsem se. Zřejmě jsem spala dlouho, protože ten podivín tu už nebyl a já jsem se cítila naprosto odpočatá. První, co jsem pořádně slyšela, byl Killuni.
Není ti nic? Nebolí tě hlava? Nemáš hlad? ptal se starostlivě.
Neboj, jsem v pohodě. Můžeme pokračovat v tréninku?
No tak fajn... Killuni tedy nakonec souhlasil a oba jsme se pustili do společného tréninku.

To co se tu odehrálo jsem nechal bejt mě zajímala pouze jedna věc a to stát se silnějším.
Musím vyzkoušet svoje schopnosti v akci, potřebuju misi.
(Přesun)

Jelikož jsem si během tréninku s Killunim naprosto zničila levou ruku, sedla jsem si na zem a začala jsem přemýšlet. Uvědomila jsem si, že jsem už dlouho neviděla senseie, což se mi moc nelíbilo. Zvedla jsem se s rozhodnutím, že zajdu za samotnou Otokage a zeptám se jí, co je s Tatsuem a zjistím další informace.
(přesun)

Už několik celkem nedůležitých dní bez senseie jsem pravidelně chodila do této budovy, kde jsem cvičila jak své tělo, tak i techniky. Co mě dohnalo k tomu, abych začala cvičit výdrž svého těla? Technika, kterou se mi podařilo s Killunim vyvinout. Přemýšlela jsem totiž, jestli neexistuje nějaká ohnivá obranná technika, protože mám jen útočné. A tak Killuniho napadlo, že by mi mohl pomoct nějakou obrannou vymyslet. Překvapivě jsem s tím souhlasila. Pak začal náš dost tvrdý trénink.
Vešla jsem dovnitř a zkontrolovala jsem, zda tu nikdo není. Nebyl. Pousmála jsem se. Takhle se mi to líbí. Udělala jsem pečetě.
"Katon: Bubun-tekina yoroi."
Na hlavě se vytvořila plamenná přilba, hrudník zase zakryl plamenný kyrys a předloktí a holeně zase chrániče z plamenů. Takhle vypadá moje technika. Poté, co jsem se tiše zasmála, jsem se pustila do klasického cvičení výdrže.

Prechádzal som ulicou a všimol som si budovu, ktorá bola určená na tréning. Zamyslel som sa a vošiel som dnu. Všimol som si, že tam trénuje nejaké dievča, ale moc som si ju nevšímal. Oprel som sa o stenu a čakal som, či sa tu niekto z mojich študentov objaví. Hej, ty máš trénovať aj nejakú babu. Nemôže to náhodou byť ona? Poznamenal Kenta'shi, ktorý mal v podstate pravdu... mal by som to zistiť. Možno áno... uvidíme. Prišiel som ku Killunie a prihovoril som sa jej milým tónom, teda aspoň som sa o to pokúšal.
Ahoj, som Ken'ichi. Kto si ty ak sa môžem spýtať? Dal som jej trochu divnú otázku. Ale bolo mi to jedno. Ja som hlavne chcel zistiť, či je to ona alebo nie. Ale nemohol som si spomenúť na meno, ktoré mi Reina povedala,. Bolo dosť zvláštne. Dúfal som, že je to ona aby som ju ďalej hľadať nemusel.

Vešel jsem do místnosti a hned sputil jazykem Liduen Kvaedhí. "Tak kdopak se nám tady mučí?" Pak jsem si všiml senseie. "No nic tak já pudu..." Pokusil jsem e odejít, ale věděl jse že mi to nevyjde.

Pozrel som sa na Argeta, ktorý práve prišiel. Super, ideš ako na zavolanie. Povedal som a snažil som sa zistiť, čo to trepal, ale tomu divnému jazyku som nerozumel ani pol slova. Čakal som, že sa otočí a príde ku mne, ale nevypadalo to tak. Možno naozaj utečie, ale to by urobil posledný krát.

To, že někdo další vešel do budovy, mě nezajímalo a dál jsem pokračovala v tréninku. Zastavila jsem se až v té chvíli, kdy ke mně přišel. Zrušila jsem ohnivou zbroj a pohlédla jsem na něj tázavým pohledem. Tak trochu jsem... nechápala, proč se na tohle ptá.
Mám mu to říct? zeptala jsem se po dlouhé době Killuniho. Konečně nějaká otázka a ne jen dohadování se ohledně tréninku.
Proč ne? Skoro nikdo z lidí o naší existenci neví... Nemělo by ho to jmno nijak udivit nebo překvapit.
Tak fajn... přikývla jsem a pohled svých zelených očí se zvláštními, dalo by se i říct kočičími, zorničkami jsem upřela na toho, který mi položil otázku.
"Jsem Killunia Akatatsu..." odpověděla jsem celkem stroze. "Celkem nenadaná Geninka..." Killuni se na tohle ihned ozval.
Nejseš!
Ale jsem! Vždyť bez tebe bych nebyla nic... odporovala jsem. Drak Ohně uvnitř mě si povzdechl.
Kdyby ses nenarodila se mnou, byla bys i tak silnou Kunoichi. Sice to tak zatím nevypadá, ale časem budeš silnější než ostatní na tvé úrovni... Už teď prokazuješ známky kreativity, která ti pomůže vymýšlet a zkoušet techniky, které by nikoho jiného nenapadly. To se ti v pozdějším životě bude hodit, protože můžeš překvapit nepřítele něčím, s čím by nepočítal. A jestli spolu budeme dobře vycházet, staneš se ještě silnější... Killuni mluvil natolik přesvědčivě, že mě úplně umlčel. I beze mě bys měla velký talent.To, že jsem v tobě vlastně nic moc neznamená. Stejně jsem hodně oslabený, takže je vlastně většina na tobě... Oba jsme se tiše zasmáli a pak jsem se vrátila do vnějšího světa. Mohla bych mu přijít divná, když se na něj dívám a nevnímám ho. Mimo jiné jsem během promluvy s Killunim nevnímala toho debílka, který mluvil tím divným jazykem.

"Sakra!" Došel jsem k němu a zeptal jsem se. "Tak ero-sensei co tady děláte, já se jdu vyspat do vidění." A začal jsem zase odcházet.

Pozrel som sa na tú babu, ktorá mi pripadala trochu divná, ale to bolo v pohode. Ani ja predsa nie som úplne normálny. Chvíľu som sa jej díval do zelených očí, ktoré ma celkom zaujali. Hej, tá je pekná. Čo myslíš, mali by sme u nej šancu? Spýtal sa Kenta'shi, ktorého vážne zaujímala.
Je mi to jedno, či u nej máme šancu, alebo nie. Na čo zasa sakra myslíš ty debil? Povedal som, čo muselo vypadať dosť divne. Musel som vypadať ako blázon, keď som povedal takú divnú vetu a ešte k tomu aj sám sebe. Pozrel som sa na Argeta, ktorý sa chcel ísť vyspať. Hej, nie tak rýchlo. Vyspať sa pôjdeš neskôr. Teraz s vami musím hovoriť. Povedal som a pozrel som na Killuniu. Mimochodom... som tvoj nový sensei. Povedal som a usmial som sa.

To že mám být v týmu s tím mutantem mě zaskočilo, prudce jsem se otočil a řekl. "S ní, mám být v týmu?!?!?!?!?!? NIKDY!!!!! Najděte si někoho jiného. "Řekl jsem a postavil se ke dveřím.

Sebral jsem se a šel pryč.. "Soráč zítra toho mám moc." S tím jsem odešel.

Ako som uvidel, že Arget odchádza dostal som trochu nervy, ale hneď som sa upokojil. Ten je teda drzý! Pomyslel som si a urobil som pečate, po ktorých som vypľul lávové kvapky, ktoré zaplavili vchod, takže tu bol nútený zostať. To mi je jedno... proste tu chvíľu zostaneš!

"Ale mě ne" Kunai jsem hodil do okna který bylo tak vysoko že na něj láva nedosáhne, ale ani normální člověk by tam nedoskočil. No mě stačil jeden skok a byl jsem venku. (přesun trvá )

Chvíli jsem na toho kluka (nebo chlápka nebo co to bylo zač xD) koukala celkem... udiveně. Hlavně po tom, co zjevně mluvil sám se sebou. Ihned jsem se lehce otřepala. Ihned jsem zapojila vlastní myšlení. Občas, hlavně ze začátku, se mi stávalo, že jsem s Killunim mluvila nahlas. Je možné, že má v sobě taky nějakou "druhou osobu". Lehce jsem zakroutila hlavou a pohled jsem upřela na odcházejícího Argeta. Poslouchala jsem u toho Ken'ichiho. Po zjištění, že je můj sensei, jsem se narovnala a pohled se vrátil zpět k němu. Pak jsem ruce založila na prsou........ tedy spíše pod nimi (ostatně to je jedno). Pousmála jsem se nad Argetovou reakcí.
"Blbeček..." zamumlala jsem celkem arogantně (i když jsem to spíš jenom hrála). Nasadila jsem milý úsměv a otočila jsem se na toho elfího kluka (či co to bylo zač xD). "Ty se mnou nechceš být v týmu? Proč? Udělala jsem ti snad něco?"
Ano, předtím jsem se chovala jako idiot. Ale jeho reakce mě skutečně překvapila. To bylo mé chování opravdu tak špatné?
Když odešel, jen jsem tak stála a zírala do země a čekala jsem, co udělá sensei.

Vzdychol som si a pozrel som sa na rozbité okno. Červ jeden! S ním asi nebudem zaobchádzať v rukavičkách. To si u mňa pohnojil. Povedal som a láva stuhla. Pozrel som sa na Killuniu a usmial som sa. Takže, ten harant odišiel. Nechám ho ísť, pretože sa mi ho nechce naháňať. Tak povedz mi, na čo sa zameriavaš, tvoje schopnosti, a poprípade nejaké zaujímavosti, ktoré by som mal vedieť. Povedal som a urobil pečate. Na zem som vypľul kvapku lávy, ktorá okamžite stvrdla a ja som si na ňu sadol.

Chvilku jsem zírala na rozbité okno s pobaveným úsměvem. Konečně si to pohnojil někdo jiný než já. Pak jsem se opět vrátila k senseiovi.
"No..." A teď to začalo. Nejraději bych řekla "nevím", čímž bych to ukončila. Nerada jsem mluvila o sobě. "No, jak bych začala? Ovládám techniky Katonu a specializuji se především na Ninjutsu, i když ani v Taijutsu nejsem špatná. V Genjutsu jsem úplné kopyto... Schopnosti... No... Kekkei Genkai nemám a nijak speciální nejsem. Dejme tomu, že jsem průměrná..." O Killunim jsem takticky pomlčela tak, aby nic nepoznal.

Usmial som sa a potom som si to v hlave dával dohromady. V poriadku. trénovať asi začneme až zajtra... takže máš nejaké otázky? Spýtal som a poškrabkal som sa na hlave.