Tréninková budova

First topic message reminder :

v přízemí je po vstupu hned velká prostorná hala (místnost) na boje jak z dálky tak zblízka po schodech u stěny se pak vyjde nahoru kde je něco jako posilovna....

To netuším myslel som si že sú už všetci mrtvy ale zopár z nich istotne ešte žije (úsmev)

Dorazil jsem sem a podíval jsem se na Everesta."Máš misi."potom jsem kývl na pozdrav Memphistovi a usmál jsem se na Jin.

Pozdrav jsem Tatsuovi oplatil.
Mise? To zní zajímavě

Všiml jsem si že se Memphistovi rozzářili oči pod zmínkou mise."Je jenom pro Everesta promin."

"Ale jestli chceš můžeš zatím trénovat semnou."usmál jsem se na něj a čekal na odpověď.

"Dobrá tak jdi prosím k jezeru je tam jeden muj student chtěl bych tě poprosit jestli by sis sním mohl dát cvičnej zápas.Nešetři ho ale zase to nepřežeň."usmál jsem se .

"Dobrá"
(Přesun)

Podíval jsem se na Everesta."Ve zkratce řečeno Shew zdrhl z Oto bez dovolení takže se za ním máš vydat.Mám dojem že mířil do Konohy pořád o tom vykládal ale dávej si bacha při sebemenším náznaku že by tě měli odhalit se stáhni nechceme vyvolat válku."potom jsme se podíval na Jin."vidím že si to užíváš jaká škoda vzpomínám na naši chvilku v nemocnici."Jak jsem to dořekl začal jsem se smát a potom jsem odešel.(Přesun)

"Naši chvilku?" zopakovala jsem otráveně a připsala si Tatsua okamžitě na seznam lidí, které chci zabít. Touha po jeho krvi byla zvláštní. Nepřestávala ve mě tepat a nedala mi spát.
"Jednou... Zemřeš..." zašeptala jsem, když odešel. Škoda, že už to nemohl slyšet.

Podišiel som k Jin. Prepáč povinnosti volajú, len prosim neikomu neublíž (smiech)
Ja idem do Konohy za Shewom onedlho sa vrátim (úsmev)

(Presun)

"Když prosíte..." nespokojeně jsem se na něj zadívala.
To nesmím nikoho zabít? Mučit? A dokonce ani působit bolest?
Zničeně jsem se na něj zadívala, ale jakmile odešel byly sliby pryč a mě krvelačně blesklo v očích. S tím jsem se vydala bloumat po Otogakure a hledat si další oběti.

(Přesun)

Přišel jsem do budovy, postavil jsem se ke dřevěnému panákoj a začal trénovat.

Prišiel som do budovy za Memphistom tak tu máš zopár techník (úsmev) ja mám jednu osobnú misiu takže ta tu musím nechať samého...

Zvitok: Shikotsumyaku Puls Mrtvých Kostí – dědičná vlastnost Rank: ?
Toto som našiel v knižnici ked sa naučíš všetko podla tohoto zvitku budeš tak silný ako Kimmimaro (úsmev) Táto technika ti umožní ovládať všetky kosti v tele takže je to úplné ovládnutie tvojho Kekkei Genkai...

Takže ja idem snád sa trénink podarí a mimochodom toto prosím odovzdaj Jin, do rúk som mu položil dalšie zvitky (nejaké ohnivé jutsu) (Presun)

"Dobrá"
Začal jsem studovat svitek.
Už to asi mám. Teď to ještě vyzkoušet.
Svitky jsem odložil stranou, a pustil se do tréninku.


(Zítra tu s největší pravdě podobností nebudu, tak kdyžtak mě nechte trénovat. )

Tak myslím, že to již plně ovládám, alespoň prozatím.
(Přesun)

Došel jsem na tréninkové prostory, nechal jsem si kápi, z černé čakry se mi v ruce vytvořil luk a já jsem začal střílet šípy v běhu skoku, atd... byl jsem v tom opravdu dobrý.

Došel jsem do tréninkové budovy a všiml si nového shinobiho.
Hm zajímavá zbraň
Poté jsem si stoupnul před jednoho dřevěného panáka a začal procvičovat taijutsu.
Musím být silnější, za každou cenu.

Hned jak přišel tak jsem nechal luk zmizet a sedl jsem si ke zdi a promýšlel jsem si tu básničku, jestli ji ji můžu říct.

Vešla jsem do tréninkové budovy a ihned jsem si to namířila k několika hodně tvrdých panáků. Ti tu byli právě kvůli mně a mém tréninku s Killunim, případně pro někoho, kdo se chtěl naučit opravdu silné údery. Okamžitě se má levá ruka obalila Killuniho bíle tygrovanou srstí a pustila jsem se do tréninku. Únava pro mě nic neznamenala. trénink s Killunim je pro mě důležitější než spánek a odpočinek.

Báseň už jsem měl vymyšlenou. Snad se bude Reině. Překladem ztrácí na kráse. Pak jsem se podíval na tu holku. Promluvil jsem si pro sebe jazykem Liduen Kvaedhí. "Že ji baví do toho tak mlátit." Ať se tím jazykem řeklo cokoliv znělo to jako kousek básně a dokonalé básně.

Neuvědomil si, že jsem ho slyšela. Okamžitě jsem se zastavila a podivila jsem se nad řečí, kterou mluvil. Vůbec jsem ji neznala. Znělo mi to jako báseň. To mi připadalo dost divné. Otočila jsem se na toho kluka a zamračila jsem se. Spojení s Killunim jsem nepřerušovala.
"Co na mě tak civíš?" zeptala jsem se ho nepříjemně. Byl divný. A nelíbil se mi. "Snad se nedivíš tomuhle?" Natáhla jsem před sebe levou ruku.

Nebyla mi vidět skoro tvář, ale i byla, ale ne hodně, zase jsem mluvil sice normálním hlasem, ale byl chladný a odměřený a ještě k tou jsem mluvil v hádankách. "To proč se dívám je i není ve hvězdách, jednou snad odpověď na svou otázku nalezneš." Dál jsem se jí nevěnoval, byl jsem dost daleko na to, abych uhnul kdyby dělala problémy.