Byt Toshiho a Shoa (Kumo 202)

First topic message reminder :

Větší byt, nacházející se v obytné části Kumogakure.
Bydlí zde Toshi a Sho Yotsuki.

Nemá chuť na Ramen? Něco s ním bylo, něco naprosto děsnýho. Vždycky jsem to byl já, kdo byl cynický a Sho byl prostě to usměvavé sluníčko, které mě teda popravdě občas pořádně sr.. ehm štvalo. Obešel jsem sedačku, došel k té televizi, zmáčkl na ní tlačítko a obrazovka zhasla.
"Sho, znám tě jak svý boty. Tak vyklop, co ti je, a věty typu, nechci se o tom bavit, nic se nestalo a podobný výmluvy si nech pro někoho, kdo ti to sežere, jo?" Spražil jsem ho pohledem a sedl si vedle něj.

Položil jsem vypínač, svěsol hlavu a ruce spojil před sebou. Jen jsem tam tak seděl a díval se na podlahu. "Nii-chan... co bys dělal, kdyby mě někdo zabil..?" zvedl jsem k němu pohled, propaloval ho a studoval. Přemýšlel jsem,... co bych dělal já, kdyby ho někdo zabil..?

Zamračil jsem se, nikdy by mě nenapadlo, co z něj v tu chvíli vypadne.
"Sho, kdyby někdo zabil tebe, měl bych takovou zlost, že bych zabil jeho a klidně i pár jeho příbuzných, aby mi to stačilo. Přál bych si, aby cítil stejnou bolest jako já. Ale jak tě to vůbec napadá? Obětoval bych pro svou rodinu klidně i život, kdybych musel.." Podotkl jsem a propaloval ho pohledem.

Nic jsem nedopověděl a vstal. Chvilku jsem jen chodil po pokoji, než jsem hlavu opřel o okenní tabulku a zatnutou pěst vrazil do zdi vedle. Bylo mi hrozně, tím co řekl nevědomky ještě víc podnítil pocit viny v mém nitru. "Napadlo tě někdy, kolik životů, kolik příbuzných a kolik milovaných lidí jsi o život připravil ty..? Napadlo tě někdy, že každý bandita, který si nezasloužil život měl někde někoho, kdo jej kdysi dávno miloval..?" otočil jsem se na něj. Jen stěží jsme se držel. "Já dneska zabil člověka, co byl jinému člověku drahý... zabil jsem ho, protože mi nedal na vybranou. Chránil jsem vesnici, chránil jsem tebe... ale ona.. nezasloužila si smrt, zasloužila si druhou šanci, měla tu zůstat, aby chránila sestru, jako ty chráníš mě, měla pochopit, že domov je tam, kde tě někdo miluje... a já jí zabil... zabil jsem jí před tím, než mohla pochopit, jak krásné je žít..." zatínal jsem ruce v pěst, klepali se mi prsty. "Pro všechno na světě, kde jě nějaká spravedlnost?!"

Poslouchal jsem ho.
"Sho.." Zamumlal jsem potichu a taky vstal a přešel k němu. Už mi došlo, proč se mě na to ptal, ale já svou odpověď nehodlal měnit.
"Sho, a myslíš si, že kdyby ona vyhrála a byla na tvém místě, že by tě nezabila?! Opravdu si myslíš, že nikdy nikomu nevzala život? A měla takové výčitky jako ty? Ano, možná měla šanci žít, aby ochránila jiné, ale takový život Shinobiho prostě je a ty by ses s tím měl smířit. Vím, že jsem vzal život tolika lidem, ačkoliv jsem nechtěl. Narodili jsme se, abychom bojovali a narodili jsme se proto, abychom zemřeli. Takový je náš úděl, silnější vyhraje, slabší se podřídí nebo zemře, takový koloběh prostě je. Nehledej spravedlivost, nedovoláš se jí. Prober se Sho, život není pohádka a nikdy nebude. Udělal jsi, co bylo nezbytně nutné, udělal jsi to, co by udělal každý jiný na tvém místě! A to si zapamatuj, jsi můj mladší bráška, mám tě rád, tak jak jen můžu milovat svou rodinu, ale pochop, že to, co se stalo dnes, se stane víckrát. Kdekoliv na světě, vždycky tady bude pravidlo, zabij nebo budeš zabit.." Měl jsem chuť s ním zatřást a pořádně ho probrat. Ano, byl v šoku, ale já ho nechtěl vidět takhle se trápit. Nesnesl jsem ten pohled.
"Jestli si tohle budeš tolik připouštět jednou se zničíš, Sho.." Podotkl jsem a zaťal ruce v pěst.

Vzhlédl jsem k němu a jen tiše naslouchal. "Já ale nechci brát lidem životy... ať jsou jací jsou, právo na život má přece každý..." Otočil jsem se k němu zády. "Rozhodl jsem se změnit nii-chan. Do teď jsem blbnul a hledal cíl, ale konečně jsem ho našel. Vždycky jsem chtěl chránit tebe, ale je to sobecké přání!" otočil jsem se k němu čelem. "Chtěl bych se stát medikem, chtěl bych pomáhat lidem, chtěl bych životy vracet a ne je brát... stal jsem se žákem Raikageho." oznámil jsem. "Chci udělat co nejvíc to půjde, rychle a efektivně, protože vím, že ta dívka, sestra Hanako, co jsem zabil.. ona jednou přijde... půjde se pomstít. Vím to, protože kdyby ss to stalo mě, šel bych taky! A až jednou přijde, přijmu svůj osud... do tý doby toho udělám co jenom budu moct. Je mi jedno, jak moc to bude těžký... zvládnu to!" konečně jsem se pousmál, i když to byl úsměv poněkud jiný, než ty, které jsem normálně měl ve svém arzenálu.

Odevzdaně jsem si povzdechl a rukou si zajel do vlasů.
"Sho, Sho, co já s tebou jenom nadělám.." Dodal jsem a zavrtěl hlavou. "Fíhá, Raikageho žák? Medik?" Jen jsem zíral nad tím, co pár hodin udělalo z toho nedospělého jedince. Udělal jsem k němu pár kroků a rozstřapatil mu vlasy. "Víš bráško, až teda přijde a ty teda přijmeš ten svůj osud. Myslíš, že ti to dovolím? Od čeho by starší bráchové byli?" Řekl jsem a ušklíbl se. Jedno bylo jasné, to co jsem jednou řekl, jsem zpátky nebral, takže jsem tohle myslel smrtelně vážně! Věřil jsem v jeho sny a začal přemýšlet nad tím, čeho bych chtěl dosáhnout já. Jenže já měl cíle daný už dávno. Zabořil jsem ruce do kapes a rozešel se do kuchyně. "Jo a Sho?" Otočil jsem se na něj. "Nemrač se, na tobě to vypadá divně.." Podotkl jsem a pak zmizel za rohem. Dal jsem ohřát dva Rámeny a pak se vrátil zpátky. Jeden jsem položil na stůl a do druhého se pustil. "Vážně si nedáš?" Zeptal jsem se ho.

Mírně jsem se usmál. Když to říkal, věděl jsem, že mu můžu věřit, ale zároveň si vzpoměl na Hanako a zase si povzdychl. Věděl jsem, že vzdycháním a emařením ji k životu nepřivedu. Naopak... medikem se stanu a bude to pro ní!
Když se konečně vrátil a na stůl položil mou oblíbenou snídani/oběd/večeři/svačiny neodolal jsem. Já nikdy nedokázal u ničeho vydržet dlouho a tím, že se budu někde užírat nepomůžu ani sobě, ani jiným. "Díky... Nii-chan..." zamumlal jsem a strčil si první sousto do pusy.

Znovu jsem se ušklíbl. Já tušil, že nebude emařit, a Rámen zhojí hodně ran. To jsem u Shoa teď jasně viděl.
"Fajn, co myslíš, Disney Channel nebo Esmeraldu?" Chmátnul jsem po vypínači a zapnul televizi. Ušklíbl jsem se, samozřejmě, že jsem nechtěl ani jedno, no co bych pro něj neudělal.
"Nebo dáme fotbal? Myslíš, že té tvé Barceloně nakopu zadek?" Ušklíbl jsem se, videohry mu mohli náladu spravit jakbysmet.

"Ani omylem! Na mojí straně stojí Esme a Miley Cyrus! Takže to tam zapni, ta tvoje Chelsie půjde ke dnu bráško!" vyhrabal jsem z pod stolu ovladače a napojil je k televizi. Ne, že bych měl kdoví jak velkou chuť hrát, vlastně žádnou... ale čím dřív se vrátím do normálu, tím dřív na sobě budu moct začít pracovat!!

"To určitě, s Justinem Biebrem jako hlavním roztleskávačem získám na svou stranu rozhořčené fanynky, takže se neopovažuj faulovat, sežerou tě zaživa!" Podotkl jsem a schmátl jedno ovládání.

"Whaaa Biebra ne, jen to ne!!" zašklebil jsem se. "Moc si nevyskakuj! Mám taky Popelku a sedm trpaslíků chaaa kdo je víc?!" navolil jsem požadovanou hru a zmáčkl play. Hned jsem začal zběsile hráčem kličkovat mezi těmi Toshiho a snažil se zaútočil na nekrytou branku.

"Hm, a já mám Shreka, na zlobra si nepřijdou!" Podotkl jsem, hned na to se pokusil sebrat jednomu z Shoových hráčů míč, jenže jsem minul, takže jsem se o to opokusil dalším, který byl těsně před bránou, neměl jsme v úmyslu ho ani pustit k brance. Jenže ten jeho hráč se vymázl v trávě. A rozhodčí to považoval za útočný faul.
"Hmm, máš v týmě samé simulanty Sho.." Zabrblal jsem a byl rád, že ten můj dostal jen žlutou.

"Nii-chan, to tvoji hráči se tam válí jak slívy pod stromem!" ušklíbl jsem se a začal zběsile mačkat tlačítka, když proběhlo vhození míče. Ukořistil jsem míč, poslal si ho do předu k útočníkovi a rozeběhl se do předu. "Ano ano... Sho Yotsuki běží středem hřiště, nabíhá si, pozor pozor ano! Vyhýbá se protihráči, klička, couvnutí, matení nepřítele.... ano a nabíhá si, protihráči se snaží zakročit, ale proti němu nemají šanci. Pozor je před brankou! Ano, vyhýbá se brankáři.. střílí a dává goooool!!!" výtězoslavně jsem zvedl obě ruce nad hlavu a bohémsky se zasmál. "Zkus mě překonat bráško!" ušklíbl jsem se na Toshiho a zasmál se.

"Spíš máš jen štěstí, že jsi měl dobrej úhel" Tvářil jsem se jako ten nejznalejší mudrc světa a pak se ušklíbl. "Jen počkej, tohle tě posadí na zadek!" Zašklebil jsem se, rozehrál míč, nahrál si o spoluhráče, proklouznul jsem za jednoho Shoovo hráče, tomu proletěl míč mezi nohama, pak stačilo jen nadhodit nad sebe, další narážka, klička výkop.. a.. "ÁÁ! Já to viděl, to bylo zezadu! Sho, že se nestydíš! Červená, jasnej vyhazov a .. Jéé, ona je penalta a dvě minuty" Ušklíbl jsem se a přilepil se doslova očima na obrazovku a rukama na tlačítka. Stačilo trochu zamířit, připravit, pal, brankář neměl šanci, ten tam byl jak vlající záclona, i ta by toho chytila víc a dal jsem.. "GOOOL! Já ti to říkal!" Zašklebil jsem se na něj a sedl si zpátky. Ta dětisnká radost, kterou jsem měl!

"Hej to neplatí, schválně jsi to nahrál, whaaa vzali by tě v hollywoodu do hlavní role plačky!" zašklebil jsem se. No co jsem mohl dělat, bylo to jedna jedna.
Následující minuty to vypadalo, že jeden druhému omlátíme ovladač o hlavu, nic nás nedokázalo tak rozhádat, jako právě videohry! Prsty jsem měl celé otlačené od mačkání kláves, vymýšlením taktiky se mi muselo kouřit z hlavy.
No.. náš souboj titánů však nakonec přerušil výpadek elektřiny.

Už jsem měl sto chutí vyletět jak čertík z krabičky a začít se s ním hádat o tom, že podlpatil rozhodčího, když obrazovka zčernala.
"A máme po hře.." Zabrblal jsem a ušklíbl se. "Zřejmě tě tam nahoře mají rádi a nechtěli dopustit, aby tě tvá prohra dojala bráško.." Rýpnul jsem si a odhodil ovládání stranou.
"Tak, teď máme dvě možnosti. Buď půjdu nahodit pojistky nebo vyhrabeme ty plesnivý brčálově zelený svíčky po tetě Zeldě."

"Ne bráško, tam nahoře se slitovali, aby tě neklepla pepka, určitě bys prohrál!" ušklíbl jsem se, položil ovladač vedle sebe a hodil nohy na stůl. "Tetu Zeldu mi vůbec nepřipomínej, vždycky u toho cítím omastek a kopu kyselého zelí!" zašklebil jsem se. "Můžeš to jít nahodit, ale nezab se u toho, znáš se ne?!" dal jsem si ruce za hlavu.

"Budeš rejpat?! Hodím po tobě celej ten čajovej set!" Ušklíbl jsem se a pak se teda uráčil vstát.
"220 Wattů?! To mi nic neudělá! Jsem přece Yotsuki!" Sebevědomě jsem si odkráčel pryč, a za chvíli se z chodby začali linout proudy nadávek, jak to nechtělo naskočit. Stačilo do toho pak párkrát vztekle kopnout a oslepil mě proud světla. Došel jsem zpátky a tvářil se jak neviňátko. "No, co jsem říkal?!"

"Nechci vidět ty vypínače! Nii-chan... ty jsi normální cholerik!" šklebil jsem se, stále s nohama na stole a s rukama za hlavou. "Chtěl bych tě vidět, kdyby ti to dalo ránu... vypadal bys jak strejda Albert s těma jeho vlasama jak po zásahu bleskem!" usmál jsem se. "Chceš to dohrát? I když... já myslím, že je jasný, kdo z nás dvou měl na vrch!" sebevědomně jsem nasadil vítězoslavný úsměv a jen tak si pískal.

Po chvíli jsem sebral a pousmál se. "No nii-chan, jdu najít Takasima, je čas pomoci vesnici!" zazubil jsem a protáhl se. Přetáhl jsem přes sebe mikinu, v ledničce ukradl něco málo k jídlu, v pokojíku ukradl Marťánka a vypadl z bytu s hlasitým rozloučením. První jsem ale zaskočil někam jinam...
(Přenos)