Byt Toshiho a Shoa (Kumo 202)

First topic message reminder :

Větší byt, nacházející se v obytné části Kumogakure.
Bydlí zde Toshi a Sho Yotsuki.

"Neee to nešlo Nii-chan!!" zašklebil jsem se a pořádně to povolil. "Nemáš chlaaastat baka!" zazubil jsem se. "Kocovinka, kocovinka coo?!" rýpal jsem dál a párkrát ho dloubl do žeber, aby se už konečně probral, protože vypadal ajko živá mrtvola.
Nakonec jsem to vzdal, tahat brášku v opici z postele je krajně nemožné! Vzdychl jsem a vstal. "Přijdu večer, zatím Nii-chan!" mávl jsem na něj a zmizel venku.
(Přesun)

Po pár dnech, jsem si řekl, že si myslím, že dostatečné vystřízlivění přišlo, tak jsem vstal. S pocitem zadostiučinění se podíval do lednice, popadl instantní ramen a ohřál ho, vytáhl flašku vody, kecnul si na linku a všechno s neměnným výrazem na tváři snědl. Bez Shoa tu bylo ticho, ach ten klid! Ušklíbl jsem se, popadl mikinu a vyrazil ven, dělat několik pro mě úžasných věcí, a když už to nemohlo být opíjení se a do dámské společnosti se mi taky nechtělo, čekalo na mě jen jediné místo. (Přesun)

"Nii-chaaan jsem doma!" křikl jsem do potemnělého bytu, ale nic se neozvalo. Ušklíbl jsem se, kocovina asi přešla! Nohou jsem za sebou zavřel, klíče hodil do košíčku na poličce vedle dveří, přezul se a vešel do vnitř. Měl jsem pravdu, byt byl nebetičně prázdný!
Položil jsem oba rameny v kuchyni a šel se vykoupat.
Příjemně naladěný z horké vany jsem v pyžamu sebral kouřící pochutinu a usadil se v obýváku u televize. Sotva jsem však slupnul večeři, stočil jsem se na jedno opěradlo a spokojeně najedený a ospalý, sklonil hlavu ve sladkém spánku.

Konečně jsem dorazil domů a hodil klíčky kamsi na linku, kde jsem hned spatřil ramen. Pozvedl jsem tázavě obočí a pak zaslechl z obýváku hrát nahlas televizi. Jasně, bratříček byl doma. Jako první jsem zamířil do koupelny a hodil rychlou sprchu, pak převlečený a s ručníkkem přes rameno jsem se vydal zpátky do kuchyně, kde už na mě čekal Ramen, nechal jsem ho ohřát a pak se do něj pustil, no fakt byl ten, že jsem se najedl, to bylo hlavní. Ušklíbl jsem se a vešel do obýváku, tam jsem spatřil spícího Shoa na gauči, nic neobvyklého. Vzal jsem mu prázdnou misku od ramenu z ruky, vypnul televizi a přehodil přes to pako deku. Pořád stejnej.. Pak jsem obývák opustil a vydal se do svého pokoje, kde jsem zahučel do postele a během několika minut zabral.

S hlasitým, mocným zazíváním jsem se posadil. Protáhl jsem se jako kočka, div jsem ze sedačky nespadnul, poškrábal se ve vlasech a díval se před sebe. Že bych si teda bral deku jsem si nepamatoval.. a kde je můj ramen?!
Vyskočil jsem z gauče a vešel do kuchyně. U dřezu stáli dvě prázdné misky. Pousmál jsem se a pokradmu se vydal k Toshiho pokoji. V tý jeho temný kopce jsem slyšdl jenom oddychování od čehosi, zahrabaného v peřinách. Škodolibě jsem se zašklebil, roztáhl žaluzie, stáhnul mu deku z těla a hlasitě zakřičel. "VSTÁVÁME!!"

Něco jsem nespokojeně zabručel a přetočil se na záda. Pak jsem prudce zamrkal, před návalem světla a jen nerad otevřel oči.
"Sho, ty idiote! Víš, že normální lidi by se rádi ještě trochu prospali? Nemůžu za tvojí přehnanou hyperaktivitu, takže.. Pět minut mi dej a naval tu deku!" Dodal jsem uštěpačně, vypadalo to, že tenhle budíček není zrovna můj šálek kafe.

"Ne ne nii-chan!" drze jsem zavrtěl hlavou a deku si sroloval do náruče, jako svůj jedinej majetek. "To není hyperaktivita, to je naprosto normální, že lidi stávají, když je ještě světlo! A mimochodem, těch tvejch pět minut znám, najdu tě na tom samím místě ještě za dva dny!" zašklebil jsem se. "Máš minutu na to vylést, pak si jdu pro kýbl studený vody, taková sprcha po ránu tě jistě.. osvěží!" ušklíbl jsem se ironicky a zazubil se.

"Jen počkej, až vylezu z tý postele a budu to já, kdo tě zavře do sprchovýho koutu s Hašánkem!" Zašklebil jsem se, bleskurychle po něm mrsknul polštářem. Jak ten mě dokázal občas tak vytočit a navíc ty jeho slavný budíčky! Prudce jsem vstal, ačkoliv nerad a s rychlostí mě vlastní se ho jal chytat. Za tohle mi dluží minimálně jedno Saké! A ani jeho zběsilý úprk po schodech by moc nepomohl.

Polštáři jsem se vyhnul naprosto v pohodě, no s ním to už bylo těžší! Deku jsem pustil a zdrhnul do kuchyně. "Se mnou si dělej co chceš, ale na Hašánka mi nesahej!!" pohrozil jsem ukazováčkem a snažil se schovat za jednu ze židlí. Pořád jsem se šklebil.

"Sho!" Zamumlal jsem si pro sebe a pak se ušklíbl, když se schoval za tu židli. "Nechtěj po mě, abych ti z Hašánka nadělal jen kouli plyše!" Zasyčel jsem, věděl jsem, že na Hašánka nedá dopustit, přeci jen, byla to jeho hračka už od dvou let. Zašklebil jsem se, doufal jsem, že tohle mít efekt bude.
"Vylez, hezky se mi omluv a všechno bude v pohodě.." Znovu jsem se ušklíbl, já věděl, jak na brášu, jenže i jeho hrdost nebyla zrovna malá, takže se menší problém vyskytl. Pomalu jsem obcházel stůl.

"Whaaa ty plyšovrahu!!" vyjekl jsem rozezleně a popadl první co jsem měl po ruce, topinku, co ležela vedle topinkovače a hodil jí po něm. "Zkusíš to a nedožiješ se rána!!" dodal jsem a připravil si další palebný materiál, další topinku, k útoku.

Když se mi topinka rozmázla na tváři a sklouzla dolů, můj pohled vypadal víc jak ultramegavražedný. To nepřežije.
Problesknul jsem se za něj, sebral mu tu židli a měl v úmyslu mu jí otřískat o hlavu. Tvářil jsem se přitom jako Bůh pomsty a na tváři měl psychopatický úšklebek. "Poslední slova?" Zeptal jsem se ho.

"Mamiiiii!!!" problesknul jsem se vedle a zdrhal k sobě do pokoje. "Ale brácho, to byla jen legrace ne?! V pohodě, uklidni se Nii-chan! Vzpomínáš, jak jsem ti vždycky pomáhal? Třeba jak sis do deníčku napsal, že se ti líbí Nancy a já ti pak zahrál přítelkyni, aby ses tý sirény zbavil?! Nebo když ti máma odmítla dát večeři, když jsi spadnul do rybníka, při pozorování holek při převlíkání, a já ti dával svoji? No taaak jsem tvoje spřízněná duše, občasný malý žertík tě nezabijee!!" snažil jsem se ho uklidnit, no.. nevypadal, že by mu to moc pomáhalo! Přemýšlel jsem, kam bych se tak schoval, protože jsme veděl, že i v pračce při 90 stupních, bych měl větší šanci na přežití!

Židli jsem odhodil vedle a tentokrát sebral z kuchyňské linky pánvičku. Ušklíbl jsem se a chvíli si s ní pohrával v ruce, než jsem se vydal k němu do pokoje.
"Spřízněná duše? Sho! Aspoň víš, že mě nemáš budit dřív než další den! Mám snad začít litovat toho, že jsme souhlasil s tím, nechat si tě tady?!" Dodal jsem nabroušeně a zároveň škodolibě. "Dobrá, budeme si kvit, až tehdy, když mi řekneš pěkně promiň? Jen to slovíčko bráško!" Znovu mi zacukaly koutky, jak já ho rád trápil! Výhoda i nevýhoda starších bráchů! "Mohl bych si toho přát víc, třeba jako říct ti, ať už mě nikdy nebereš za našima nebo mi zaplatit tolik Saké kolik budu chtít nebo.. Ale mě stačí jen omluva!" Zlověstně mi zajiskřilo v očích. "Jinak to pro Hašánka neskončí dobře, mám snad přivést na návštěvu i Pufinku?" Zeptal jsem se škodolibě a pak se zakabonil.
"A já nevím, kdo mi vzteky můj milovaný deníček hodil do rybníka!" Dodal jsem hned potom a zamával výhružně pánvičkou nad hlavou.
"Tak, co bude Sho?" Zeptal jsem se po chvilce a zastavil se poblíž.

"Ty ty tyyyyyyy-" nemohl jsem najít to správné slovo, co by přesně vystihovalo jeho prohnilou povahu. Věděl, že nesnáším omlouvání. Dobře, omluva mi nečinila problém, ale omlouvat se jemu, to jo!! Nabručeně jsem založil ruce na prsa a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Na jedné straně byla moje hrdost, můj vzdor, moje sebeúcta! Na druhé straně můj milovaný Hašánek... "Omlouvám se..." zamumlal jsem sotva slyšitelně, naštvaný sám na sebe! Musím najít pro Hašánka nějaký super úkryt a pak mu ten budíček zopakuji, a bude ještě mnohem, MNOHEM horší muhehehe!

Škodlibě jsem se usmál, můj úkol byl splněn! Proč já měl tak škodolibou radost, Tak strašně škodoradostnou? Ušklíbl jsem se.
"Dobrá, Hašánek přežil! A pánvička taky.." Podotkl jsem a odložil jí stranou. Pak jsem se rozešel ke dveřím a otočil se na něj.
"Hodláš tady stát jen tak, nebo pohneš zadkem a půjdem na rámen? Ten instantní už není tak fajn, navíc mám chuť na Saké. Zbyly mi nějaký peníze z toho doprovodu, co jsem dělal Raikagemu na ten Sraz Kage.." Ušklíbl jsem se, zarazil ruce do kapes a mířil si to ke dveřím.

V mžiku jsem zapomněl na celou svou uraženost a v očích mi zablikali hvězdičky nadšení. "Už běžím!" ze skříně jsem vytáhnul mikinu a rozeběhl jsme za ním. Věděl jsem, že tyhle jeho nálady; pozvu tě, mají krátkého trvání a kdo by chtěl rozbíjet vlastní prasátko, když máte bratrovo?!

Protočil jsem nad ním očima, chmátl po klíčkách, zkontroloval věci po kapsách a pak se jednoduše vydal pryč, směr jídlo.
(Přesun)

zaklopal na dvere

Chtěl jsem následovat bratra, ale zrovna když jsem vycházel, uviděl jsem Takasima. Zářivě jsem se usmál. "Zdravím... co ty tady? No... právě jsem na odchodu, bratr výjimečně platí večeři, to si nemůžu nechat ujít, ale pojď s námi!" nečekal jsem na odpověď, čapnul ho za rukáv a táhnul do ulic Kumo.
(Přesun)

Hai (presun)

Dorazil jsem do bytu, Sho ještě zpátky z mise nebyl, tak jsem to neřešil. Zahučel jsem hned do koupelny a do sprchy. Musel jsem uznat, že ta mě probrala víc, jak kdy jindy. Po chvilce jsem vyšel ven, oblékl si kalhoty a šel do kuchyně, tam ukořistil něco z uboze vypadajícího vnitřku lednice a skočil na gauč s opravdu lákavě vypadajícím časopisem v ruce. Několik hodin jsem neměl v plánu se z toho gauče zvednout.

Vešel jsem do bytu, položil klíčky do košíčku a zul si boty. Vešel jsem dovnitř, zpozoroval Toshiho na gauči, čili jsem zamířil přes obývák ke koupelně. "Ahoj Toshi..." pozdravil jsem ho tiše a vešel ke sprše, do které jsem zalezl.
Po pěkných pár minutách jsem s ručníkem na mokrých vlasech vylezl ven, stále s pohledem upřeným někam, neznámo kam... přemýšlel jsem.

Ani jsem nevnímal zachrastění klíčů v zámku, věděl jsem, že je to bratříček. "Jo, ahoj Sho.. Počkat, Sho?!" Ani nevím proč, ale prudce jsem se posadil. Řekl mi Toshi, nekřičí, neskáče po mě, není hyperaktivní?! Že by akutní nedostatek marťánků? Zapomněl si vzít každodenní ranní dávko úsměvů?
Vstal jsem a hodil časopis na stůl. Přešel jsem k Shoovi a zamával mu rukou před obličejem. Potřeboval jsem si něco ověřit.
"Sho, máš v ledničce tři velký misky Rámenu, tak pustíme se do nich?" Čekal jsem na jeho reakci.

"Nemám chuť..." zabručel jsem a obešel ho. Vzal jsem ručník a hodil ho na sedačku. Sedl jsem si před televizi a zapnul ji. Přepínal jsem programy jeden za druhým, ale na žádný se nevydržel dívat dlouho. Vůbec jsme se nemohl soustředit.