Byt Toshiho a Shoa (Kumo 202)

Větší byt, nacházející se v obytné části Kumogakure.
Bydlí zde Toshi a Sho Yotsuki.

Jako obvykle jsem ležel v posteli a nepřítomně sledoval ten stereotypní strop nad sebou. Prostě jsem to dělal automaticky, z dlouhé a velice nudné chvíle. Volný večer a já se poflakuju doma s vybílenou lednicí.. Ušklíbl jsem se a složil ruce z hlavou, opravdu jsem měl dnes velice rušný večer.
A ještě by mohl přijít Sho, ne? V duchu jsem se modlil, protože ten by mi tu rozhodně nescházel, už jenom to, že jsem ho vzal k sobě byla celkem odvaha! Může jít na mě orvnou bratrská láska, ne?
V duchu jsem protočil očima, opravdu mě chytá sentimentální nálada.

"Nii-chaaaan!" ztrhl jsem do dveří jako velká voda až se otřásly okenní tabulky. Zářivě jsem se usmál a lapal po dechu, jako bych týden nejed! "Lednice je prázdná!" informoval jsem ho zkroušeně. "A já mám hlad..." dodal jsem zamyšleně. "Takže..." konec věty jsem nechal viset ve vzduchu a jen se tak vychytrale usmíval. Jeho pokoj, barvy, ON! Všechno bylo tak pesimistické, že bych si byl myslel, že začnu být normální... omyl, to se nikdy nestane!!

A migréna se vrací.. Pohled jsem přetočil na Shoa, ten věčný a neoblomný optimismus, zářivé úsměvy. Někdy jsem se divil, jak tohle může někdy dospět. "Takže si pro něco dojdi.." Ušklíbl jsem se a rozhodl se ho dál ignorovat, i když jsem moc dobře věděl, kam tím směřoval. Jenže, jak jsem tušil, on by mě prosil tak dlouho, dokud mi nebude zbývat nic jiného, než souhlasit.. V duchu jsem zaúpěl a litoval rozhodnutí brát ho sebou, ale co bych pro něj neudělal, že?
V duchu jsem sám sebe vážně nechápal. Hmm, že bychom prodloužili dluh? Navíc tam je ta krásná servírka a.. Na chvíli jsem se zasnil, rozhodnutí bylo jasné, ale svojí radost jsem opravdu nehodlal dát najevo, víc než bylo zdrávo! Jen nerad jsem z postele vstal.
"Tak se půjdeme najíst, ne?" Znovu jsem se ušklíbl, určitě bude jásat, jak ho znám. "Jednou mě přivedeš na mizinu.." Odsekl jsem, zastrčil ruce do kapes a kráčel si to ke dveřím.

Chvíli jsem na něj zíral jak tele na nový vrata. To jako... vážně...? Došel jsem k němu a položil mu ruku na čelo. "Nii-chan, ale vždyť nemáš teplotu!" vyděsil jsem se. "Měl jsem nachystáno asi pět zaručeně přesvědčovacích technik... a ty řekneš ano?! Co ti je...?" díval jsem se na něj, ale jeho výraz mi nádherně říkal, že když se zeptám ještě jednou, zavře mě do sklepa a půjde sám a to jsem riskovat nehodlal! "Tak jdeme!!" zakecal jsem to a skoro tancem se vydal k vchodovým dveřím.

Tvářil jsem se jako atentátník před bombovým útokem a propaloval ho zlostným pohledem. "Nic mi není.." Odsekl jsem nakonec a pak se jen ušklíbl, nad jeho rychlou zpátečkou, no já jsem říkal, že by mě nakonec přesvědčil, i kdybych sebevíc nikam jít nechtěl! Jeho optimismus byl až moc nakažlivý, když ho zabavím jídlem, třeba mi dopřeje chvíli klidu. Radši jsem otevřel vchodové dveře, prošel jimi ven a lehce se zamračil při pohledu na tmavou oblohu plnou mračen, pak jsem nad tím jen pokrčil rameny a vydal se pryč, do ulice, najít nějaký ten stánek. Byl jsem celkem napřed, ale ani jsem nedoufal v to, že po cestě se Sho náhodou ztratí, jeho instinkt byl až moc velký, k mé smůle. Pak jsem se ztratil v uličkách Kumo.
(Přesun.)

Nadšeně jsem vyběhl za ním, div jsem nezapomněl zavřít dveře. Když jsem se tedy vrátil, zabouchl a zamkl, rozradostněně jsem se za ním rozeběhl. Měl jsem hlad a on platí!! Tohle se stávalo jen když jsem použil celý arzenál svých ukecávek!
Takže tohle bylo něco jako svátek!
(Přesun)

Dorazil jsem domů a rozveřel dveře dokořán, aby Sho mohl vejít taky. Pak jsem přešel do obýváku, hodil mikinu na gauč a vydal se do kuchyně. Otevřel jsem ledničku a chvíli něco hledal. "Je tu Dango pokud by jsi chtěl.." Houkl jsem na Shoa a vyndal i limonádu. Tu jsem nalil pro sebe. Jednou něco nealkoholického, tak když je krize.

Vešel jsem za ním, ale místo abych prošel bytem rovnou jsem vtrhl do kuchyně. "Dango?!" nadšeně jsem doběhl k němu a jendo hned vyndal. I s ním jsem se posadil na linku a slastně se do něj pustil. "Mńam!" usmíval jsem se jako blbeček.. když je jídlo, není problém!

Jako obvykle jsem protočil očima. Zapráskl dvířka od ledničky a s naprosto otráveným výrazem ve tváři, limonádou v ruce se vydal na pohovku v obýváku. Nejenom, že tenhle týden se prostě nezadařilo, byl také nudnější než obvykle. "Tak jakou by jsi chtěl misi? Sbírání brambor?" Ušklíbl jsem se, nekřičel jsem, věděl jsem, že za mnou přijde. Sho neměl moc v povaze být sám.

Vzal jsem si taky limonádu a uvelebil se před televizí. "Pche, sbírání brambor! Představuju si něco jako... záchranu světa!" zazubil jsem se zvesela.

"Probuď se do reality bratříčku. Uvidím, co pro nás Raikage bude mít. Oficiálně ještě nemáš senseie, ale počítám s tím, že ke mě budeš přiřazenej.." Zašklebil jsem se na něj. Počítal jsem, že dostanu někoho, ale tak brzo? "Sho.. Chtěl bys tým?" Nahodil jsem najednou otázku, zapnul televizi a propaloval barevnou obrazovku pohledem.

"Cs!" ušklíbl jsem se a napil se sladké vody. "Realita je taková, že jsem hrdina.. teda... budu!" zazubil jsem se. "Zachráním princeznu... nebo třeba Raikageho!" zakřenil jsem se. "Haai... tým by nebyl na škodu... ale radši dělám sólově, chápeš, když mě nidko neruší při práci!" zasmál jsem se. Byli to kecy, ale co?!

"No, Raikage by to rozhodně potřeboval" Ušklíbl jsem se ironicky. Žil si v hezkých představách, kdo ví, třeba toho jednou dosáhne. Ale zatím ne.
"Jasně, sólově. A kdo ti pak bude zachraňovat zadek? Já snad?" Zkřivil jsem rty do jakéhosi úsměvu. Bavilo mě ho podpichovat.

"Jo ty! Jako vždycky!" zazubil jsem se zvesela. Něco mě nutilo se smát, být šťastný! Těšil jsem se na tu misi, i kdybych měl po vesnici nahánět křečky, nebo nosit dámičkám nákup!

Jeho ego nic nepochroumá.. Vážně jsem se jemu samotnému divil, byl to prostě naproto neidetifikovatelný úkaz.
"Fajn, budu ti fandit!" Ušklíbl jsem se a pak vstal. "Nevím, jak chceš, ale můžem si tam zajít zítra nebo už teď. Docela se nudím.." Ano, bylo neobvyklé, že jsem zrovna já něco takového řekl, ale fakt byl, že dnešek byl extrémně nezáživný.

"Haaaai!" vyskočil jsem, div jsem hlavou nenabral lustr. No, naštěstí mi můj ninjí um (nebo možná dobrý poloha!) nedovolili narazit a tak jsem jej o pár centimetrů minul. "Půjdem si pro ní hned, už chci něco dělat!!" hyperaktivně jsem skoro skákal okolo.

"Fajn, fajn... fajn" Mávl jsem nad tím rukou, zastrčil ruce do kapes a s tím samým naprosto otráveným obličejem vyrazil do ulic, hledat kancelář. Taky, že pěkně dlouho jsem jí nenavštívil.

Vzal jsem si mikinu a vyběhl za ním. Sakra jak já se těšil! V hlavě jsem si to maloval v růžových barvách, něco super hero!! Spokojeně jsem si dal ruce za hlavu a zářivě se usmál. S tím svým přístupem určitě musím sr** spoooustu lidí!! A fakt jsem na to hrdej!

Ležel jsem v posteli, když už jsme nevěděl, co samou nudou dělat. Nakonec jsem popadl svou mikinu, nějaké zbraně a rozešel jsem se pryč. Všude dobře, ale doma je největší nuda!!
(Přesun)

Vešel jsem do bytu, něco houkl, ale ozvěnou jsem slyšel jen sám sebe. Bráška doma nebyl. Zamračil jsem se. Už jsme ho neviděl hezkých pár dní a začínalo mi to dost vadit. Jasně, afektu mladších sourozenců jsem se nezbavil, ale ten sarkastický bručoun už mi začínal chybět. Od toho setkání kage jsem ho neviděl!
"No co.." pokrčil jsem rameny, vzal kus papíru. Soustředěně jsem na něj naškrábal pár slov, položil jej na kuchyňský stůl, kde byl nepřehlédnutelný, vedle něj postavil ramen a vešel k sobě do pokoje. Převlékl jsem se, sbalil si nějaké věci, zbraně a s posledním povzdechem se vydal k bráně.

Dopis pro Toshiho:

(Přesun)

Hodil jsem klíčky kamsi do kouta a vpadl do bytu. Na tváři jsem měl takový blažený výraz, noo.. Bylo jasné, že jsem se těch pár dní, co jsem nebyl doma rozhodně nenudil. Zašklebil jsem se a naštrádoval jsem si to do kuchyně. Pohledem jsem přejel nejdřív přes Ramen, který jsem si teda hned šel ohřát a pak jsem mrkl i na dopis. No upřímně, blaženost vypadalo naprosté zděšení a jistý výpadek, který hned potom následoval. No musel jsem se začít šklebit. Můj malý bráška a sensei? Upřímně lituju jeho studenta. Ušklíbl jsem se a pak zmuchlal papírek a hodil ho do koše. Alespoň to jeho povýšení se hodí! Ramen zdarma. Zašklebil jsem se znovu, a pak se pustil do jídla.
Po několika minutách, kdy jsem dojedl jsem se upřímně doma nudil. Tak jsem vstal a rozhodl se jít si trošku potrénovat, kdo ví, koho na své cestě potkám a taky, Sho si někde trénuje a já se budu válet? Tse, ještě, aby tak byl lepší. S touhle myšlenkou jsem sebral zpátky klíče, práskl dveřmi a vydal se vstříc osudu.
(Přesun)

Závod jsme samozřejmě nevyhrál ani jeden, ale ani jednomu to nevadilo. Do bytu jsme nakráčeli vysmátí jako dvě totální paka, ale připadal jsem si spokojeně. Toshi se vrhl do obýváku k televizi, zato já jsem našel kuchyň, vybrakoval lednici a potom se vydal do koupelny.
Chvíli trvalo, než jsem provedl hygienu, převékl se a znovu najedl, když něco k jídlu je, musí se to sníst rychle, no ne?!
Nakonec jsem však houkl na brášku, že odcházím, natáhl na sebe bundu a rozešel se pryč.
(Přesun)

Objevil jsem se konečně doma. "Heeeej Nii-chan!" křikl jsem do bytu, ale bylo ticho. Až potom jsem si všiml, že bráška spí na sedačce u čehosi nápadně podobného Esmeraldě. Nadšeně, ´dábelsky jsem se zasmál, budu na něj mít další trumf! Načež jsem odešel do kuchyně, abych trochu schodil ledničce, pomohl jí od břímě a půlku jí vyžral.
S plným břichem jsem si sedl do obýváku k Toshimu, vzal si videohry a začal střádat body.

Líně jsem otevřel oči a když jsem spatřil osobu před sebou, vystrašeně jsem sebou cukl, s myšlenkou, že mě babička Zelda, přišla navštívit i v realitě, a začala mi znovu říkat Bobánku, což jsem jako malý nesnášel. Rychle jsem zamrkal, načež jsem se podíval pořádně. Místo babičky Zeldy v růžovém, tam seděl můj bratříček, co mi teď hodně připomínal primáta v hezkém pavilonku. Jen chyběl ten banán v ruce, místo toho tam třímal mou flašku Saké!
"Sho!" Zamumlal jsem rozčíleně. "Ztišit by to nešlo?!" Dodal jsem nabroušeně, přetočil se na břicho a hodil si polštář na hlavu. Třídenní kalba, v cajku!