Tréninkové oblasti

First topic message reminder :

Alianční cvičiště pro Konohu, Kumo, Tsuki a Soru. Přesun z těchto vesnic zabírá 15 minut (10 minut na dopravním prostředku). Z ostatních oblastí trvá přesun klasických 25 minut. Jedná se o společné území, proto obranu této oblasti zajišťují všechny vesnice v Alianci.

...



Oplocená oblast, obklopená lesem. Poblíž najdete jezírko, kamenný terén a sklad se vším potřebným pro trénink. K dispozici jsou stroje, které vystřelují gumové makety zbraní i překážková dráha.

Dotrajdal jsem si až sem a porozhlédl se. Pusto a prázdno, po včerejší zábavě mi to i celkem nevadilo. Dolezl jsem k nejbližšímu velkému placu a ušklíbl se. Kousl jsem si do prstu a napsal na svitek pár znaků. Trvalo to jen pár vteřin a přede mnou se objevilo všech sedm mečů. Věděl jsem, že Raikage mi důvěřuje, když mi tu techniku svěřil a také jí musím neustále pilovat. Dokázala by mi hodně pomoct, zvlášť s rychlostí, která příslušela klanu Yotsuki.
Ušklíbl jsem se a během mžiku měl všechny meče na správném místě. Zavřel jsem oči a soustředil se. Nana tachi no mai

Přesnou a nezměrnou rychlostí jsem se začal přesouvat a otáčet. Stále pevně svíral meče. Z místa na místo, vyhlédl jsem si pár stromů a během pár vteřin byly pryč. Skončil jsem o pár metrů dál, otočil se a ušklíbl se. Parádně naskládaná dřívka vedle sebe. Jak sekáček na maso. No, pokračoval jsem dál, ale menším tempem, nechceme to tu vyhladit, navíc to nebyl zrovna jednoduchá technika a zmáhala mě, zvolnit by neuškodilo.

Po chvilce jsem toho tedy nechal a zapečetil všech sedm mečů zpátky do svitku. Podíval jsem se se zkříženýma rukama na oblohu. Co teď? Už vím, podíváme se na toho senseie a jeho studentíka. Ušklíbl jsem se, vrazil ruce do kapes a rozešel se směrem pryč.
(Přesun)

Procházela jsem se v okolí tréninkových oblastí a neměla vůbec chuť se nějak aktivně angažovat. Všechny mučící nástroje, opičí dráhy a figuríny mě nechávaly chladnou. Posadila jsem se do trávy, zavřela oči a vnímala jen zvuky přírody. Omlouvala jsem své chování tím, že se vlastně jedná o meditaci, tedy trénink duše.

Otevřela jsem jedno oko, abych zjistila původce kraválu na levoboku. Nijak mě to nepřekvapilo... Jednoduše jsem opět zavřela oči a relaxovala dál.

Pozdrav mě přinutil definitivně otevřít obě oči.
"Také zdravím. Co tu nacvičuješ?" snažila jsem se, aby v mém hlase nebyla znát ani stopa sarkasmu, ale jestli se mi to povedlo, těžko říct.

"A mě by toho zajímalo." pokrčila jsem rameny. Ostatně co na to povědět? Sama nevím co k tomu říct, vždyť nic nevím... Nakonec jsem se však rozhodla být trochu sdílnější, neboť jsem cítila něco jako výčitky svědomí.
"Zase zmizel s tím, že se ukáže. Je to idiot."

"Nedokážu si představit, že mistr idiot dostane jednoho dne rozum. Nicméně díky za připomenutí jedné z těch útěšných frází." odvětila jsem a myslela si o tom všem své.

Divně jsem po něm loupla očima. Cítila jsem se téměř dotčeně. Vážně si myslí, že jsem se v té propasti flákala? Nebo byl můj výkon tak ubohý, že se to nedá nazvat vůbec výkonem? Ať to myslel jakkoliv, vyprovokovalo mě to. Pokusila jsem se ten svůj výraz vraha hodit zase do normálu.
"Ale jistě, velmi ráda."

V očích mi zasvítil byakugan a já jsem rovnou zaútočila. Téměř ani nedozněla tečka za Keitovou větou. Jednalo se o rychlý a přímý útok, počítala jsem s tím, že ho tedy snadno vykreje, jelikož jsem neudělala žádnou záludnost.

Tupě jsem zírala na místo, kde jsem měla inkasovat zásah rádobyrasenganem.
"Baka." pravila jsem a znovu zaútočila. Tentokrát kapku nečekaněji.

"Eh?" bylo jediné, co jsem dokázala říct na fakt, že jsem nezasáhla cíl. Přesto jsem se neubránila menšímu úsměvu.
"Taijutsu je bezpochyby nejstylovější způsob boje. Ani to tvé není vůbec k zahození." zdálo se, že se mu dívám do očí, ve skutečnosti mě však zaujala jeho chakra. Tanec pod vodopádem? To není všechno... něco je jinak.
"Vypadá to, že obyčejný juuken nestačí." zhodnotila jsem fakt, že je kluzký jako úhoř. Dvě tři rány, tomu uhne každý....
"Uvidíme jak dlouho dokážeš uhýbat, pokud zvýšíme rychlost." pousmála jsem se a pustila se do 64 úderů.

Zůstala jsem stát na místě a přehrávala si znovu a znovu ten okamžik. Moje oči mě nemohly přece oklamat... Pohlédla jsem na své břicho, které bylo vcelku, neporaněné, ale to samé se nedalo říct o mém oblečení. Představa, že se mi Keita provrtal i vnitřnostmi byla neuvěřitelná, ba přímo odporná.
"Jak...?" bylo jediné slovo, na které jsem se zmohla, i když spolu s mým výrazem tvořilo více než kompletní celek.

Stále jsem si snažila zařadit ten zvláštní pocit. Nicméně bez úspěchu. Pokrčila jsem rameny a otočila se na svého "soupeře".
"V pořádku?" zdálo se, že ho ten trénink sebral ještě víc než mě. Není divu, vzhledem k té zvláštní chakře...

Pomyslela jsem si o jeho výmluvách své, pokývala jsem si pro sebe hlavou a mé oči se zase vrátily do normálu. Tak trochu jsem věděla co čekat, jelikož jsem si zjišťovala o nukeninovi, kterého jsem nedávno propouštěla z vězení co nejvíce informací.
"Vidět tohle naživo, je něco docela jiného, než o tom číst."